Rusko stále tvrdošíjně popírá, že na Ukrajině bojují jeho vojáci. Někteří tam sice prý náhodou „zabloudili“ a ti, co se vracejí domů v rakvích, zase zahynuli „na cvičení“ kdesi na ruském území. Začít válku klamem a podvodem není však nic neobvyklého. Historie zná příkladů dost.

V listopadu to bude 75 let, co „finským“ útokem na vlastní vesnici začala Rudá armáda válku s Finskem. A poslední srpnový den roku 1939 přepadlo komando SS v přestrojení za polské nacionalisty rozhlasovou stanici v Gleiwitz, dnes Gliwicích, a začalo tak nejstrašnější válečný konflikt v dějinách. Vleklou a traumatickou válku USA ve Vietnamu zase spustil incident v Tonkinském zálivu, který se pravděpodobně nikdy nestal. „Důkazy“ o zbraních hromadného ničení v Iráku jsou ještě v živé paměti. I když v posledních dvou případech zřejmě nešlo o úmyslné inscenace, ale o zneužití neověřené informace. I tak stály životy tisíců a tisíců lidí.

„Babička zemřela“ v Gliwicích

„Vítěze se později nikdo nebude ptát, jestli říkal pravdu, nebo ne,“ prohlásil Adolf Hitler v létě roku 1939, když s Reinhardem Heydrichem probíral možnosti, jak vyvolat válku s Polskem. Velitel Bezpečnostní služby SS Heydrich ale chtěl odvést mistrovské dílo a ukázat, že německá a světová veřejnost může spolknout lež coby pravdu.

Večer 31. srpna 1939 rozhlasová stanice v Gleiwitz, ve městě v té době se nacházejícím na německém území blízko polských hranic, náhle přerušila vysílání a poté se z éteru ozval vzrušený hlas v polštině. Vyzýval Poláky, aby se chopili zbraní a vyrazili na zteč proti Němcům. Když na místo dorazilo gestapo, našlo tam jen rozstřílené tělo Poláka Franciszeka Honioka a dvě mrtvoly v německých uniformách.

Následující den přinesly německé noviny zprávy o dalších ozbrojených incidentech na německo-polských hranicích a Hitler ve vášnivé řeči oznámil invazi do Polska. Ve stejný den vpadl na polské území z východu také Sovětský svaz. Poté vyhlásili spojenci Poláků Velká Británie a Francie válku Německu.

O tom, co se v Gleiwitz v předvečer druhé světové války odehrálo, panovala samozřejmě podezření od začátku. Teprve během poválečného norimberském tribunálu celou operaci popsal důstojník SS Alfred Naujocks, který v ní hrál hlavní roli. Tajnou akci řídil osobně právě Heydrich, ve spolupráci s šéfem gestapa Heinrichem Müllerem. Když Naujocks večer 31. srpna 1939 obdržel kódované sdělení „Babička zemřela“, vyrazil s několika zpravodajci k rozhlasové stanici v Gleiwitz/Gliwicích, jejíž věž je dnes nejvyšší dřevěnou stavbou v Evropě. Tam za chvíli němečtí agenti dopravili bezvládného muže, který ještě žil, ale měl v sobě jedovatou látku ze smrtící injekce. Pro větší „efekt“ do něj Naujocksovi muži vystříleli několik kulek a nechali ho ležet u vchodu do budovy. Jednalo se o zmíněného Franciszeka Honioka, který byl coby „polský nacionalista“ zadržen den předtím. Po chvíli byli na místo dopraveni další dva mrtví, navlečení do německých uniforem. Šlo o zavražděné vězně z německého koncentračního tábora. Agenti SS vtrhli k vysílačce a polsky hovořící operativec odvysílal výzvu k boji proti Němcům. Poté nacisté místo opustili.

Dodnes panují nejasnosti kolem toho, jak důkladně byly zinscenovány další údajné incidenty podél polských hranic. Některé prameny uvádějí další mrtvoly v polských či německých uniformách, které byly později za účelem propagandy vyfotografovány pro potřeby německého tisku. Podle jiných zdrojů nebylo „využití“ dalších mrtvých potřeba a němečtí novináři psali ochotně o útocích Poláků, aniž se ptali po důkazech.

„Muž, který začal válku“, jak byl Naujocks později v tisku označován, v roce 1944 přeběhl ke spojencům. Po roce 1945 se ze zajateckého tábora dostal do vězení, ale odsouzen nebyl za incident v Gliwicích, nýbrž za zločiny spáchané v Dánsku. Propuštěn byl ovšem už v roce 1950, dožil jako podnikatel v Hamburku a svůj příběh výhodně prodal britským novinářům.

Naujocks měl na svědomí také zločin spáchaný v Československu. V roce 1935 přijel coby agent Sicherheitsdienstu do Záhoří poblíž Slapů, kde zavraždil německého emigranta Rudolfa Formise, který odtud z tajné vysílačky šířil do Německa protinacistické zprávy. Za tuto vraždu nebyl Naujocks nikdy potrestán.

Zimní válka: sovětské granáty nad sovětskou vesnicí

Bez ohledu na současné ruské vojáky „bloudící“ po Ukrajině či nedávné „bezprizorní“ zelené mužíčky na Krymu má Moskva s operacemi pod černou (anonymní) či falešnou vlajkou, jak se podobným akcím ve vojenské hantýrce říká, bohaté zkušenosti. Jedna z nich dokonce rozpoutala válku se sousedním Finskem.

Na vesnici Mainila ležící na sovětském území přímo u hranice s Finskem dopadlo 26. listopadu 1939 sedm dělostřeleckých granátů. Sovětská propaganda ihned z útoku obvinila finskou armádu a o čtyři dny později vyhlásila svému skandinávskému sousedovi „zimní válku“, která trvala do března následujícího roku. Za tento útok byl Sovětský svaz v půlce prosince 1939 vyloučen ze Společenství národů.

Pozdější vyšetřování ukázalo, že střely, jež dopadly na vesnici Mainila, nemohly pocházet od finského dělostřelectva, protože jeho nejbližší jednotka byla mimo dosah sovětsko-finské hranice. Důkazy, že útok zorganizovali Sověti, aby získali záminku pro válku s Finskem, přinesl později soukromý archiv předního sovětského funkcionáře Andreje Ždanova a přiznal to po letech i sovětský vůdce Nikita Chruščov.

Panika v Tonkinském zálivu

Padesáté výročí začátku americké války ve Vietnamu, které připadlo na začátek letošního srpna, se v USA pochopitelně příliš neslavilo. Navíc útok na komunistický stát v jihovýchodní Asii začal jako reakce na událost, která se zřejmě nikdy nestala. Řeč je o incidentu v Tonkinském zálivu, k němuž mělo dojít 4. srpna 1964. Dva dny předtím proběhla skutečná přestřelka mezi americkým torpédoborcem USS Madox a třemi torpédovými čluny severovietnamských pohraničníků. Zemřelo šest Vietnamců, Američané se obešli bez ztrát.

O dva dny později, během silné bouře, ohlásil velitel Madoxu John Herrick do Washingtonu další torpédový útok na svou loď. Prezident Lyndon Johnson nechal několik hodin poté přerušit televizní vysílání a v projevu k americkému lidu ohlásil, že vydal rozkaz k leteckému útoku na severní Vietnam a že se zároveň rozhodl požádat Kongres o schválení dalších vojenských akcí. Pro válku, která trvala jedenáct let, zvedli američtí zákonodárci ruku (kromě dvou) 7. srpna 1964.

Teprve v roce 2005, když americký Národní bezpečnostní úřad (NSA) odtajnil své dobové dokumenty, se ukázalo, že druhý incident v Tonkinském zálivu se s největší pravděpodobností vůbec nestal. Velitel Madoxu Herrick totiž po půlnoci na 5. srpna telegrafoval do Pentagonu, že šlo nejspíš o omyl. Radar na jeho torpédoborci totiž nereagoval na domnělá vietnamská torpéda, ale na „mimořádné účinky počasí“, jak napsal Herrick. Obsluha sonaru podle jeho hlášení zpanikařila a namísto torpéda slyšela „hluk lodního šroubu vlastního plavidla“. Herrickova zpráva ale byla uložena na čtyřicet let do trezoru. Deset hodin po jejím odeslání vzlétly z amerických letadlových lodí bombardéry a shodily první bomby na severovietnamské vojenské základny a nedaleké zásobníky ropy u města Vinh.

Na rozdíl od incidentu v Gliwicích a nespíš i v Mainile na rusko-finské hranici se ale vojenští analytici, kteří nemají v oblibě konspirační teorie, domnívají, že událost v Tonkinském zálivu nebyla zinscenována, nýbrž se opravdu jednalo o omyl. Americká vláda, která měla o vojenskou intervenci v Indočíně zájem, ovšem tento omyl náležitě využila. „To samé se dá říct i o informaci o nálezu zbraní hromadného ničení v Iráku před více než deseti lety,“ domnívá se vojenský expert Lukáš Visingr. Podle něj to v těchto případech tedy nebylo tak, že by američtí agenti zmanipulovali radar na Madoxu či si zprávu o iráckých zbraních zcela vymysleli. Neověřená informace se ale pro podporu válečných plánů Washingtonu náramně hodila.

Krvavý spektákl, který by si s tím gliwickým nezadal, se ovšem vylíhl na americkém ministerstvu obrany na začátku 60. let a týkal se Kuby. Nikdy se ale nerealizoval. Tehdejší americký šéf sboru náčelníků Lyman Lemnitzer vymyslel v roce 1962 operaci Northwoods, která počítala s fingovanými teroristickými útoky Kubánců proti Američanům na území USA, a to až se stovkami obětí. Ty měly přesvědčit americkou veřejnost, aby schválila vojenskou invazi proti režimu Fidela Castra. Americký ministr obrany Robert McNamara ale tyto plány zamítl a prezident John Kennedy odvolal Lemnitzera z funkce. O operaci Northwoods se veřejnost dozvěděla po letech, když byly odtajněny dokumenty o vyšetřování Kennedyho smrti.

Uniformy z opery

Ve vojenské historii najdeme i další false flag operations, které se staly nebo měly stát rozbuškou války. Na japonské železniční trati vedoucí přes Čínou ovládané Mandžusko došlo 18. září 1931 k výbuchu. Jednalo se o sabotáž připravenou samotnými Japonci, kteří z exploze obvinili Číňany a druhý den zaútočili na Mandžusko. To poté okupovali až do roku 1945.

Oběťmi podvodu s falešnými vojáky se měli stát i Rusové. V roce 1788 dostala krejčovská dílna Královské opery ve Stockholmu tajný úkol šít uniformy. Nemělo ale jít o švédské, nýbrž o ruské stejnokroje. V červnu toho roku totiž měla švédská armáda v plánu zaútočit v ruských uniformách na švédskou posádku v Puumale na švédsko-ruské hranici, a rozpoutat tak konflikt s carským Ruskem. Švédský parlament ale záměr válčit s Ruskem zamítl a z přepadení Puumaly sešlo.

Hlavním účelem operací pod cizí vlajkou je získat podporu veřejného mínění a politiků pro zásah proti nepříteli, který se potřebného protiútoku sám od sebe zdráhá dopustit. Současný pohyb ruských vojáků na Ukrajině by se dal nazvat spíše akcí pod černou (tedy anonymní) vlajkou. Pokud strategické plány Kremlu na ukrajinském území nevyjdou nebo se situace zvrtne někam, kde si ji Putin nepřeje mít, může Moskva stejně jako dnes tvrdit: Vždyť my jsme tam nikdy vůbec nebyli.