Nejprve pochybovala. Měla obavy, že o své dosavadní kariéře už řekla ve svých jedenatřiceti všechno a že další otázky nezbývají. Nechtěla znovu vyprávět, jak před pěti lety navrhla svou první slavnou kolekci světel Muffins, pak získala ocenění Czech Grand Design a odjela do Paříže pracovat do ateliéru Arika Levyho. To je pro ni minulost. 

Nakonec souhlasila a už to, jak rozhovor probíhal, ukazovalo, proč právě Lucie Koldová se stala jednou z našich nejznámějších a nejúspěšnějších designérek, respektovanou i v zahraničí. Otázky poslouchala velmi soustředěně, a než začala odpovídat, vždy chvíli přemýšlela. Britský humorista Jerome Klapka Jerome by podle ní svou útlou knížečku Dělat věci s rozmyslem je ztráta času rozhodně nenapsal.

Kterou máte odrazovou nohu?

Levou. Ale proč se na to ptáte?

Je to informace, kterou jsem nikde nenarazil a nikdo se vás na to neptal.

To je asi pravda. Ono to souvisí i s tím, že se mi už o trojskoku nechce mluvit. Je to uzavřená minulost. Je to sice součást mě, ale se současnou profesí nijak nesouvisí.

Říkal jsem si, jestli to nemůže fungovat jako věc, která by na trhu ozvláštnila designérskou značku „Lucie Koldová“. Příběh dnes prodává a informace, že jste byla úspěšnou reprezentantkou v trojskoku, by mohla zabrat. Nebo ne?

Rozhodla jsem se, že pro svoje PR tohle nebudu používat. Navíc bych ani neřekla, že mám svou značku „Lucie Koldová“.

Skutečně ne?

To používají světoví designéři jako třeba Tom Dixon, kteří své věci zároveň i prodávají jako produkty. Já ale nejsem žádný prodejce, nemám svůj showroom. Mám kreativní studio, kde se tvoří věci pro klienty, a ráda s každým zájemcem pracuji individuálně. U mě to nefunguje tak, že bych zákazníkovi předložila hotové portfolio a řekla mu, ať si vybere.

Ani neformálně to není tak, že se vaše jméno už stává designovou značkou?

Trochu možná ano, ale jen v tom smyslu, že jméno Koldová se už stalo známé. Ale skutečný brand to není. Stává se mi, že se lidé ptají, kolik stojí některé konkrétní věci, které jsem navrhla, a já často nedokážu odpovědět. Moje věci totiž prodávají obchodníci – a ti mají na každém trhu odlišné podmínky. Já své věci neprodávám. Mě zajímá ta věc ve chvíli, kdy ji vymýšlím a kdy ji pak předávám tomu, kdo si ji objednal, a cítím, že jsme třeba hodně podobně naladění. Samozřejmě mě těší úspěch na výstavách, když vidím, že jsme odvedli dobrou práci, a když pak po čase vidím, že ten produkt žije dál.

Ale míříte přeci k tomu, aby se vaše jméno stalo skutečnou značkou.

Pro mě to jsou skutečně dvě oddělené věci. Koldová není značka jako třeba Volvo nebo Samsung. Designér je kreativec a já nedělám stejné věci v řadě. Volvo si kupujete proto, že jsou ta auta stejná a přesně víte, co máte očekávat. To já nejsem. Ale co se týká známosti jména, tak k tomu ve své kariéře směřuji, to ano. Aby lidé věděli, o koho jde a třeba jaké hodnoty a kvalita za tím stojí.

A tohle už funguje? Je jméno Koldová poznávacím znamením na designovém trhu? Nebo to je třeba slovo „Muffins“, vaše nejznámější kolekce světel, kterou jste navrhla?

Světla jsou skutečně nejznámější a fungují. Je pravda, že v prostředí designu se už ví, že pracuji se sklem, a lidem se to hned propojuje se svítidly. A klíčová slova jsou Muffins a Baloons. To jsou kolekce, které už otiskla řada módních časopisů, jsou v knižních publikacích o designu a lidé vědí, o čem je řeč. A na základě těchto referencí pak dostanu zakázky. Takže svůj brand skutečně nemám, ale některé věci jako ta poznávací znamení fungují.

Proč zrovna světla Muffins?

Tam byla poprvé použita kombinace skla a dřeva, což se nikde běžně nepoužívalo. Tohle spojení dvou řemesel, které mě napadlo, působilo opravdově. Dřevo mají lidé zafixované jako pevný a plný materiál, který působí poctivě – a podobné to je i se sklem. Jednoduché materiály, jejichž spojení ale velmi dobře funguje. Hodí se jak do starých interiérů, tak do nových. Zamiluje si je člověk, který má rád styl vintage, i ten, kdo dává přednost cool industriálnímu loftu. V tom jsou Muffins vděčné, že se hodí všude. Mají ambientní barvy a v kombinaci s filament žárovkou je to příjemné. Není v tom až tak moc umění, ale je to svým způsobem nenáročný produkt.

Pořád se mí honí hlavou slova Arika Levyho, v jehož ateliéru jste pracovala: Nápad je v designu dvacet procent úspěchu, zbytek je marketing a PR.

To jsou ale jen jeho slova.

Vy si to nemyslíte?

Jsem přesvědčená, že největší podíl na úspěchu má kvalitní práce a nápad. Samozřejmě že prezentace je důležitá, bez ní vám je i skvělý nápad na nic, ale kvalitní práce je pro mě základ.

Takže vy se nehlásíte k jednomu z nejčastějších postulátů postmoderny, že příběh prodává?

To sice platí, ale když nějaká věc má za sebou příběh, a vám se nelíbí, tak si ji stejně nekoupíte. Příběh sám to nezachrání, ale chápu, že pro někoho to může být pomůcka, jak se v záplavě věcí kolem nás orientovat. Zvlášť když se k tomu přidá to jméno nějaké hvězdy oboru, které je už samo sobě značkou. Třeba ve výtvarném umění berou lidé Picassa jako automatickou záruku kvality, ale ne každý v jeho konkrétním obraze dokáže rozpoznat tu skutečnou hodnotu uměleckého díla. Funguje to, samozřejmě s nadsázkou, jako takový pokyn: Tohle je Picasso, a tak se vám to má líbit.

A stává se to už i vám, že lidé po vašich věcech sáhnou proto, že tam je to jméno Koldová?

Ne, to se mi opravdu zatím ještě nestává. Nefunguje to takhle jednoduše, obchod s designem je složitější. I když máte dobrý produkt, hodně záleží na ceně. Je důležité tyhle dvě věci vzájemně dobře vyvážit.

To ale platí v obchodu obecně. V čem je obchodování s designem specifické?

Vysvětlím to na základní věci pro design, a tou je materiál. Velký vliv na váš úspěch má, s jakými materiály pracujete. Třeba dřevo je takový univerzální materiál, a když půjdete na trh s dřevěným designovým stolem, budete to mít docela těžké, zaujmout. U navrhování světel ale hodně pracuji se sklem, což je materiál, jehož zpracování je poměrně specifické, a ruční práce českých sklářů má ve světě stále punc velké kvality a originality. Tudíž velké skleněné lampy, které už jen technicky dokáže vyrobit málokdo, jsou docela vzácné, mají ve světě ohlas a lidem se líbí.

Udržíte si tuhle technologickou jedinečnost? Nebojíte se, že se vaše světla začnou vyrábět v Číně?

Už se tam kopírují a firma se proti tomu brání. Viděla jsem například nabídku jedné německé firmy, která se, když to řeknu slušně, velmi blízce inspirovala naší produkcí.

Jak se tomu dá bránit?

Těžko. Z právního hlediska stačí, když upravíte třeba jen nějakou křivku na tom návrhu, a už se formálně jedná o jiný design. Musím to brát s nadhledem a utěšovat se slovy Philippa Starcka: Když vás lidi kopírují, tak je to potvrzení kvality. Špatné věci se nekopírují.

A nemůže být vaší pojistkou právě ta technologická jedinečnost ručně foukaného skla? To přeci továrna v Číně nenahradí.

Jenže kdo to pozná, že čínskou továrnu neopouští tak kvalitní výrobek jako z české sklárny? Takové zboží se nabízí na internetu a z vizualizace, která tam je, to zákazník ani nemůže poznat.

Prožíváte silněji odpovědnost za to, co děláte a co všechno je s vaším jménem najednou spojené? Firma Brokis, dělníci ve sklárnách? Ono už pominulo období, kdy se k vašemu jménu přidávaly přívlastky jako mladá, začínající, nadějná a talentovaná. Teď už jste „ta, která pracovala u Levyho a prorazila v Paříži“.

Máte pravdu, že jsem si tímto zlomem prošla, zhruba na konci loňského roku. Silnou zodpovědnost jsem v sobě měla, myslím, vždy, to je součást mé povahy. Ale jak jsem poznala svět designu, tak jsem narazila na hodně tvůrců, kteří si pořád hodně hrají a na první příčku staví to, aby je navrhování hlavně bavilo. Materiál pro ně není až tak klíčový, dělají hlavně prototypy, používají dobře tvárnou gumu a často vymýšlejí věci, které jsou pro mě osobně spíš úlety. Nebo to směřují k art designu, kdy výsledkem vaší práce je dílo vyvedené jen v jednom drahém kusu. Já se snažím ve své tvorbě vycházet vstříc konečnému zákazníkovi, protože chci, aby ty věci byly hlavně funkční. A také chci, aby si to mohli normální lidé dovolit koupit domů. Takže odpovědnost cítím jak vůči zákazníkovi, tak i vůči výrobci, aby se mé návrhy daly relativně normálně vyrobit.

Změnila jste se i vy sama tak, jak se proměnily ty hodnotící přívlastky?

Ano. Je pravda, že pominulo období charakterizované slovy jako „nadějná“ a už jsem několikrát potvrdila svůj styl. Současně s tím jsem ale začala vnímat, že lidé očekávají nějaký můj další „strike“, nějako novou bombu, co se bude senzačně prodávat. A tohle je někdy svazující.

Co vás svazuje?

Stala jsem se art directorkou ve společnosti Brokis a tam musím pečlivě sledovat, co na trhu zabírá, jaké barvy mají zákazníci v oblibě, poslouchám postřehy od kolegů. A bojuju s tím, že bych si ráda třeba navrhla nový autorský produkt, a zároveň vedle toho existuje už nastavená a vyzkoušená linie produktů, které od nás lidé očekávají. To je věc, kterou jsem dříve neprožívala. Když děláte autorskou věc, nemůžete vyhovět všem.

Kdy naposled jste si udělala nějakou čistě autorskou věc, která mohla být ten další „strike“?

To se mi, myslím, podařilo u návrhu na korkové sofa. Kdybych to ohlásila hned na začátku, asi by od jiných designérů přišly komentáře ve stylu: „Tak to je hustý! Sofa z korku jsme ještě neviděli.“ Ale pak by se zřejmě začaly ozývat pochyby, jestli se to dá vyrobit, jestli to lidi přijmou, jak to vlastně bude celé vypadat.

Ale vy jste to dopředu neoznamovala…

… a hned to zkusila navrhnout. Nakonec to vzbudilo celkem slušný ohlas. Teď je to už na trhu jako novinka.

Když přijdete ke kamarádům na návštěvu, fungujete jako hlídka designové či módní policie?

Vůbec ne! Ale lidi si to o mně myslí. Když si domlouvám návštěvu třeba s někým, kdo se nedávno stěhoval, tak mi řekne: Počkej ještě tak měsíc, já to tam nemám ještě hotové, musím tam něco dodělat, a podobně. A když přijdu, tak se stejně ptají, jakou barvu bych kde doporučovala a jaký kus nábytku vybrala. Ale mně to je na návštěvách u kamarádů jedno, k nim se chodím pobavit a vypít si skleničku vína.

Ani mimoděk jste nevypozorovala nějaké naše společné prohřešky v designu – podobně jako jsou to v oblékání slavné ponožky v sandálech?

Když to budu brát podle osobního vkusu, tak nemám moc ráda závěsy, které se u nás pořád hodně používají. Mně to evokuje starou dobu. Neustálé zatahování, kdy se něco schovávalo... Já mám raději otevřené věci, velké prosklené plochy, hodně světla. Textilie moc v lásce nemám, i když se o nich říká, že vytvářejí útulno.

Počítáte ale s tím, že věci, které navrhujete, nakonec skončí v domácnostech se závěsy? Nemáme všichni domovy s velkými prosklenými plochami.

Mám zkušenost, že tohle neplatí absolutně, bydlí se i v minimalistických interiérech. Ale respektuju, že tato osobní místa žijí s námi a záleží na každém, jak si ho zařídí. A mně opravdu nevadí, když si někdo koupí Muffins do svého zabydleného prostředí, protože nikomu nediktuji, v jakém prostředí má žít.

Někteří návrháři mají jasnou představu, jak by měl vypadat interiér, do kterého přijde jejich designový kus.

Já nejsem takhle přísná. Je to podobné, jako když si koupíte boty od Armaniho, který vám nemůže přikázat, že se v žádném případě nesmí nosit s červenými kalhotami. Já jsem spokojená, když se to lidem líbí, ale nikomu nediktuji, jak s tím má nakládat.

A co spontánní hodnocení třeba od sklářů, dělníků, kteří foukají sklo podle vašich návrhů? Nezaslechla jste od nich, že váš návrh je nějaký divný?

To spíš slyším postesknutí, že to je zase nějaké velké a že se moc nadřou. Některé mé návrhy jsou skutečně tak velké, že jsou skoro na hranici vyrobitelnosti.

Berete na to už při navrhování ohledy? Nebo si do té kreativní části podobná omezení nepouštíte?

Nedělám art design, kdy jednotlivé věci stojí neskutečné peníze. Kdybych měla pocit, že navrhuji něco, co nemá kromě té umělecké části žádný další smysl, tak to prostě nenavrhnu.

Máte v sobě korekci nedělat umění pro umění?

Jasně!

Je ve vašem úspěchu něco opakovatelného, co lze poradit studentům designu? Nebo je taková kariéra výsledkem spíše šťastné posloupnosti příznivých náhod?

Součást mého pohledu na svět je, že náhody neexistují. Hodně věcí vychází z našeho vnitřního přesvědčení, co chceme v životě dělat a jaké jsou naše záměry. Nemám ráda slovo náhoda.

Některé okamžiky našich životů ale jako náhody vypadají...

U sebe to beru tak, že jsem spíše hodně vnímavá na příležitosti. Někdo tomu říká náhoda, já příležitost, kterou jsem pořádně čapla za pačesy. Nemusela jsem ve své kariéře vůbec jít do Paříže, mohla jsem namířit do Londýna, ale věřím, že některé věci se zkrátka stát mají, a k tomu se přidává, že odvážnému štěstí přeje. V tomhle smyslu můj úspěch opakovatelný pro další lidi je, ale nesmějí se bát riskovat.

Co byl váš největší risk v kariéře?

Rozhodnutí jít do Paříže, aniž bych mluvila francouzsky. Nechala jsem tady navíc kamarády a vletěla rovnýma nohama do úplně jiného prostředí, hned ze školy do slavného ateliéru Arika Levyho. Opustila jsem studentský svět, kde jsem byla zodpovědná se svými kreacemi jen sama sobě, a musela respektovat svět velké osobnosti. To jsou věci, které mě nikdo nenaučil. Jazyk a zázemí v neznámém prostředí se asi dají dopředu trochu připravit, jenže pro kariéru je často důležitá rychlost v rozhodování a momentální odhodlání jít do toho.

Mám pocit, že právě tohle úspěšné lidi spojuje, že nevěří nebo se příliš nespoléhají na dokonalou přípravu. Málokdo si úspěšnou kariéru vypiplával hned od začátku.

Protože nevíte, na co se připravit. V tomhle byla například atletika jednodušší. Tam máte dané, že musíte trénovat odraz, rychlost a sílu, abyste skočil daleko. Když tyto tři věci nemáte natrénované, ani nemusíte chodit na závody. Ale reálný svět je složitější.

Navrhla jste někdy na vzhled pěknou a atraktivní věc, která pak ale při praktickém používání měla nepříjemné mouchy? Za první republiky se to stalo například Pavlu Janákovi s jeho čajovým servisem. Dnes je to pro nás designová ikona, ale kdo ten servis má, tak naříká, jak špatně se z něj čaj nalévá.

S tím se potká každý designér a je to náročné přemítání, zda držet navržený čistý vzhled a tvar, ten celkový look, nebo zda slevit ze svých nároků a přidat na praktičnosti. Tohle dilema jsem si prožila třeba u Muffins. Ten malý model s použitou filament žárovkou svítí jen velmi decentně, je to pro mě spíše jen taková svítící socha, kterou když si někdo kupuje s tím, že si u toho chce číst, tak bude nadávat, že ho bolí oči. Na tohle narazíte ale i u jiných věcí – třeba u slavného odšťavňovače Juicy Salif od Philippa Starcka.

Mačkáte na něm? Starck o něm řekl, že neslouží k tomu, aby vymačkával citrony, ale aby zahajoval konverzaci.

Mačkám. A zrovna včera se přitom trošku zvrhnul, to jsou prostě ty jeho tenké nožičky. Ale to je přesně ta věc, kterou jsem si nepořizovala jen kvůli funkční hodnotě. Potřebujeme mít kolem sebe i věci, které nejsou jen funkční, ale jsou prostě jen krásné.