Tisíce lidí zvlášť středního věku z mnoha zemí si v půli května vylévaly na sociální sítě svoje smutky – ve dvaapadesáti letech spáchal sebevraždu Chris Cornell, zpěvák masově populárních kapel Soundgarden a Audioslave, jehož hlas ozvučoval divoké „devadesátky“ na obou březích Atlantiku. Už se kácí i v našem lese, daly by se shrnout všechny ty povzdechy.

Té lítosti je snadné porozumět a je snadné ji i sdílet: Cornell už přece měl to nebezpečné období excesů a sebedestrukce dávno za sebou, stal se z něj elegantně zestárnuvší umělec, od nějž se sice již nedalo čekat nějaké novátorství, ale nezměnil se ani v parodii sebe sama, byl důstojným nositelem nějakého dědictví, dobře vypadající muž, kterému to pořád dobře zpívalo. Měl už být „za vodou“ – nejenom v materiálním smyslu slova, ale snad i duševně, pevně stojící na tom dospělém břehu, schopný si užívat darů života, jichž se mu dostalo štědře. Asi to viděl jinak. Dobrovolně skončil po koncertě v Detroitu, uprostřed turné s obnovenými Soundgarden, krátce poté, co zase jednou naplno zažil přízeň publika.

Taky toho za sebou měl hodně, drogám propadl už ve třinácti, po čase abstinence se závislým stal znovu, když se jeho nejslavnější kapela v roce 1997 rozpadla. Vyléčil se však a pokračoval v kariéře, psychických problémů se ovšem úplně nezbavil. Cornellova manželka Vicky je přesvědčená, že v jeho šokujícím rozhodnutí skončit mohla hrát roli psychofarmaka, která bral na svoje úzkostné stavy, prý špatně artikuloval, když s ní naposledy telefonoval, řekl, že si asi vzal „jeden nebo dva ativany navíc“. Předávkování tímhle lékem se přitom může projevovat paranoidními stavy, jeho užívání se nedoporučuje lidem s historií závislosti. Cornellův přítel, detroitský hudebník Kevin Morris, který byl na umělcově posledním koncertě, řekl, že zpěvák během něj působil nezvykle dezorientovaně a byl intonačně nepřesný, což se Cornellovi nestávalo. Možná nakonec byla příčinou umělcovy smrti nějaká mimořádně pitomá souhra okolností.

Nevzrušivé souložení na pěší zóně

Pro ty zasažené ale zpráva o jeho skonu vypovídala o něčem důsažnějším, jakkoliv mnoho z nich si možná už dlouho žádnou Cornellovu píseň nepustilo. Mohla přinést smutné vystřízlivění, zjištění, v něčem velice všední – ano, čas plyne, hrdinové našeho mládí umírají a časy toho mládí se nevrátí. Ale možná je také zpěvákova dobrovolná smrt nějakou retrospektivní výpovědí o těch uplynuvších časech, jež se zpětně zdají tak euforické a šťastné. O těch „devadesátkách“, historkami o nichž, o jejichž nespoutanosti, uvolněné atmosféře, ve které bylo možné všechno, dnes stárnoucí pánové a paní unavují svoje potomstvo. Jsou to všechno pravdivé povídačky, ta doba taková skutečně byla nebo se taková mohla zdát člověku, který se pohyboval blízko míst, kde se tehdy děly věci. Nebyla ale jenom taková. Součástí té její výrazné barevnosti byly i černočerné stíny. Byly tehdy vidět a bylo je i slyšet, silně zněly v písních, jež doprovázely tu tehdejší nebezpečně rozjetou euforii.

V Česku a vůbec bývalém sovětském bloku i v americkém hudebním průmyslu se tehdy doba vymknula. Střední a východní Evropou zase jednou prošly dějiny, po pádu komunismu nastala jakási sametová anarchie. Kanaďan Glen Emery, důležitá postava tehdejší pražské klubové scény, v memoárové knize vzpomíná na den svého příjezdu do českého hlavního města. Dával si odpoledne kávu někde na Příkopech, s překvapením zaznamenal, že v centru města není v dohledu ani jeden policista. Nezměnilo se to, ani když na pěší zóně začal souložit jakýsi pár, procházející zástupy tím ani v nejmenším nebyly vyvedeny z míry. Dnes se často připomínají kriminální excesy té doby, všechno to tunelování a nevkus. Za součást revivalu téhle podoby 90. let se dá považovat nedávné propuštění Jiřího Kajínka nebo fotky dnes už zesnulého Jiřího Jonáka, jenž po odpykání trestu za vraždu manželky smutně procházel sešlým Discolandem. Ten čas ale také přinesl velice vitální klubovou scénu, jejíhož života se entuziasticky zúčastnily tisíce mladých lidí, iluzi, že ještě nedávní vyděděnci, všichni ti punkeři, androšové a další podezřelé živly pozdní normalizace, budou nadále udávat tón. Byla to doba všeobecného nezřízeného snění a hektické snahy ty sny stůj co stůj naplnit, protože teď už to přece musí jít. Někdo snil o tom, že uspořádá nezapomenutelný mejdan, jiný že ukradne tukové závody. To snění samozřejmě a nevyhnutelně směřovalo k ošklivé srážce s realitou, někdo ji odnesl nepříjemným vystřízlivěním, někdo daleko hůř, někteří nepřežili.

V rauši, k rauši

Světový hudební průmysl tehdy prožíval podobné časy – všechno v něm bylo vzhůru nohama. Kapely, jež by dřív byly považovány za okrajové, najednou prodávaly miliony desek a chodily na ně davy, schopné vyprodat veliké haly během pár hodin. Pro lidi, kteří si ještě před časem mohli myslet nanejvýš na trochu větší kluby, najednou taky bylo možné všechno, jejich písně se rozšířily po světě a zněly i tou ze řetězu utrženou Prahou a dalšími českými městy. Velice významný podíl na tom soundu měly kapely ze Seattlu a okolí, především tzv. velká čtyřka – Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden a Alice in Chains, hvězdy žánru grunge, který tehdy tak letěl (a dnes se zase vrací), kombinace punkové energie a klasického hard rocku, až metalu; zvlášť Soundgarden se rozhodně nestyděli znít občas jako „sabati“. Hráli tu hudbu divoce, ale bez teatrálnosti a namyšlenosti hvězd dřívějších časů, velkých gest, které mohou hraničit s parodií.

Hráli v rauši a hráli k rauši. Zároveň v jejich písních byla naštvaná beznaděj, možná nihilismus, žádné velké ideály, spíš vztek na jejich nepřítomnost, místo velikášství úzkost, rytmická a hlučná deprese. Nejslavnější píseň dekády, Smells Like Teen Spirit od Nirvany, končí výkřikem: „I’m denial!“ V jiné skladbě Kurt Cobain sděluje světu: „Nenávidím se a chci umřít.“ Spoustě lidí to tehdy připadalo cool, málokoho napadlo, že to může být prostý popis skutečnosti.

Po Cornellově smrti hodně lidí postovalo a pouštělo si tu nejznámější píseň Soundgarden, Black Hole Sun, v níž zpěvák přivolává to černé slunce, které nakonec pohltí všechno. Doprovází to klip, který s výsměchem ukazuje jakousi americkou předměstskou apokalypsu, úhledné domky plné odpudivých divných lidí se ztrácejí v nějakém kosmickém chřtánu, zpívá k tomu naštvaný kluk s kytarou. A zpívá skvěle – při vší revolučnosti, která byla tehdy nastoupivším kapelám přisuzována, byl Cornell typ klasického rockového vokalisty s velkým rozsahem a vypjatou, nikoliv přepjatou emocí v hlase. Hlasitý frontman hlasité kapely zpívá euforickému davu pod pódiem. V té euforii ale byla vždycky stopa nebo předzvěst smrti, byla jí zastíněná. Kombinace vzteku a úzkosti, těžko zvládnutelné popularity a spousty drog (ty tvrdé počátkem 90. let zažívaly celosvětovou „renesanci“) byla pro mnoho lidí těžko k unesení – na pódiích to bylo v tom ohledu stejné jako pod nimi.

Už v roce 1990 Cornell exceloval na desce jednorázové kapely Temple of Dog, jejíž jediná deska byla hudební tryznou za zpěváka Andrewa Wooda, talentovaného frontmana kapely Mother Love Bone, umřel ve čtyřiadvaceti po předávkování. O čtyři roky později se zastřelila hvězda největší – zpěvák Nirvany Kurt Cobain. Jeho dopis na rozloučenou inspiroval fanoušky, aby v jeho činu viděli něco heroického, projev neochoty podřídit se nelidskému byznysu s hudbou. Cobainova biografie ale odhaluje spíš dlouhý a smutný příběh závislosti, izolace a vzteku. Brzo po něm se předávkovala a zemřela Kristen Pfaffová, baskytaristka kapely Hole, již vedla Cobainova manželka Courtney Love, které dříve hrozilo, že jí kvůli užívání heroinu sociálka sebere dítě. Právem obdivovaného zpěváka Alice in Chains Laynea Staleyho drogy úplně zničily, dožil v izolaci, jeho tělo našli až několik dnů po smrti na jaře 2002, při výšce 180 vážil jenom devětatřicet kilo, bylo mu třicet čtyři let.

Zpráva o smrti extravagantního zpěváka Stone Temple Pilots Scotta Weilanda v roce 2015 mohla být docela překvapivá. Kdekdo totiž žil už dlouho v domnění, že umělec, který, slovy přítele, potřeboval brát hodně kokainu, aby díky tomu mohl více pít, je mrtvý už dávno. Kromě těch padlých byli i muzikanti, od nichž se smrt, zkáza jaksi očekávaly, ale oni nakonec tu zatáčku smrti nějak vybrali – kytarista Pearl Jam Mike McCready, basistka Smashing Pumpkins D’Arcy Wretzkyová, kytarista Red Hot Chili Peppers John Frusciante (ten v kapele vystřídal Hillela Slovaka, jenž se předávkoval v šestadvaceti). Úpadek byl často součástí jejich apelu, jako kdyby po nich publikum chtělo, aby se ničili, udělali z toho představení k veřejné spotřebě. Skon Chrise Cornella se dá vnímat jako dozvuk všech těchhle smutných historií, typických pro dekádu, jež se z dnešního pohledu může zdát tak moc jiná – v dobrém i zlém.

Kromě těch někdy až děsivě špatných konců přinesla v hudbě i daleko povzbudivější příběhy, o velkolepých znovuzrozeních, vytrvalém lpění si na svém a neuhýbající umělecké integritě. To trvalejší a životnější z hudby 90. let možná vznikalo spíš dál od míst, kam se tehdy dívaly davy – většinou to tak bývá. Možná nejpodivuhodnější mezi nimi je příběh kytaristy Jasona Evermana, kluka z Aljašky z rozvrácené rodiny, trpícího psychickými problémy. Krátkou dobu hrál v Nirvaně a pak v Soundgarden, z obou kapel ho vyhodili těsně před tím, než ty skupiny prorazily ke světové slávě, v obou případech byla důvodem přílišná Evermanova zachmuřenost a nepřístupnost (chmura, kvůli níž člověka vyhodí i z Nirvany, musí být snad až nadlidská). Hrál ještě s dalšími kapelami, ale pak si řekl, že by měl změnit svůj život, zkusit něco jiného. Dal se k armádě, stal se příslušníkem těch nejelitnějších speciálních jednotek, byl mnohokrát nasazený v boji v Iráku a Afghánistánu, mladší nástupci ho podle Evermanova profilu v New York Times vnímali jako válečnickou legendu. On sám prý mezi životem v kapele a v malé skupině elitních vojáků vnímal značné podobnosti. Při pohledu na osudy lidí, s nimiž v muzice začínal, člověka napadne, že si Everman – válka neválka – možná nakonec vybral tu bezpečnější cestu.