Od premiéry první části filmové trilogie Matrix v končícím roce uplynulo dvacet let. Během té doby se snímek Andyho a Lany (tehdy Larryho) Wachowských stal součástí obecného povědomí, společného základu, kdo na něj v konverzaci udělá narážku, použije ho jako součást metafory, může se celkem spolehnout, že bude pochopen. Vždyť i Andrej Babiš má to slovo rád, našel v tom filmu předobraz vlastní mesiášské úlohy v české politice. Nebo tak něco.

Matrix je zároveň film velice živý a vůbec ne starý, naopak velmi dnešní, což nemyslím zrovna jako kompliment. Zároveň ale – málokomu se povede předznamenat mentalitu přicházející doby, formulovat její témata a postoje, aby zarezonovaly takhle masově, říci, co publikum chtělo slyšet, a přitom tak, aby mělo pocit, že slyší něco úplně nového. V případě Matrixu je navíc forma výrazným a snadno čitelným způsobem propojená s obsahem, z hlediska co nejširšího zásahu udělali Wachowští v tom filmu správně prakticky všechno. A i divák, který světonázor těch, kdo rádi mluví o Matrixu, nesdílí, v tom filmu může najít cosi velice silného, ne nutně výkon na poli umění, ale s možná bezděčnou přesností vykreslený sen, jenž je sdílený velice široce. Matrix není film v pravém slova smyslu prorocký, který by ukazoval, co se teprve stane, Wachowským se ale před dvaceti lety podařilo zachytit na film fantazii přicházejících dnů, jejího ducha. O velkolepost usilující svatbu paranoie a narcismu, „mokrou“ fantazii zbavenou ovšem sexu.

Neo nechce být biobaterka

Její ústřední postavou, jak známo, je Neo (Keanu Reeves), do děje vstupuje jako Thomas Anderson, osamělý ajťák, který se po pracovní době věnuje svému koníčku – hackerství. Jednoho dne se s ním ale začnou dít věci, vyústí to v setkání s Morpheem, „nejnebezpečnějším člověkem na planetě“, jenž mu nabídne jakousi pilulku pravdy. Thomas si ji vezme a sezná, že realita, v níž žil a lidstvo v ní setrvává, je fikce – Matrix, který vytvořily stroje, aby zakryly tu pravou skutečnost: ve světě ovládaném stroji lidé slouží jen jako zdroj energie, jakési biobaterky, známý svět je jen sen, který do jejich myslí implantovali robotičtí šéfové – takto zaujaté baterky budou ležet klidně. Existuje ale skupina rebelů, jež se snaží svrhnout nadvládu strojů – musejí proti nim bojovat v reálu i Matrixu. Morpheus věří, že Thomas by mohl být Neo, mesiášská postava, jež má v tom boji mít zásadní úlohu. Po různých peripetiích se v ni hrdina na konci prvního (a nejznámějšího a nejvíce ceněného) dílu trilogie skutečně promění. Stane se pánem virtuální reality Matrixu, který může vést masy ovládaných, aby sugerovaný řád odvrhly i s jeho společenskými a fyzikálními danostmi.

Ti, kteří prohlédli

Autoři Matrixu na konci devadesátých let předznamenali boom konspiračního myšlení, který přišel v následujících dekádách. Jeho nositelé sami sebe vnímají jako obdobu filmového Nea a jeho druhů – jako ty, kteří prohlédli. Podobně jako ve filmu citovaná Alenka vstoupili za zrcadlo a uviděli skutečnou skutečnost, zatímco většina bližních setrvává v pohodlné iluzi, nevědomi si toho, že jejich existence je lež, která má jen udržet vládu neviditelné moci (Židů, mimozemšťanů, ještěrčích lidí a podobně). Sice žijí v Matrixu-světě, z hlediska systému jsou ale nejnebezpečnější lidé na planetě, což je nepochybně naplňuje značným uspokojením. V mnoha ohledech je film Wachowských také jakýsi revoluční manuál, alegorie vzpoury utlačovaných proti zotročujícímu řádu, nutnosti společenský vývoj jaksi zrychlit, a umožnit tak jednotlivci, aby se konečně rozvinul, kam až to jde – třeba i pomocí jakési fúze s pokročilými stroji.

Moudra na oblepení Facebooku

Možná že se sourozenci Wachowští v tomhle ohledu skutečně projevili jako proroci, ne nutně v tom smyslu, že zobrazili děje, které teprve přijdou. Vytvořili ale vzorec budoucích narcistních fantazií, pochopili – věřím, že spíš intuitivně než pomocí nějaké marketingové kalkulace –, že budoucnost patří „Neům“. Osamělým, spíš technicky orientovaným mladým mužům, kteří podobně jako filmový Thomas Anderson (a vlastně snad každý, kdo na Zemi kdy chodil) mají někdy dojem, že se světem je cosi v nepořádku, něco v něm nesedí, možná se nám jenom zdá. A Matrix jim dává odpověď – nesedí v něm to, že tam nejsi králem. Ale je možné o tom snít, je možné nějakým způsobem i věřit tomu, že svět je možné proměnit v extenzi ega, jež se v něm promění v božskou sílu. Zaštítit to rétorikou emancipace všech, kteří ale vždycky budou jen anonymní masa, jež musí být osvobozena, vedena nebo taky utracena – Morfeus Neovi vysvětlí, že někteří lidé už se systémem srostli natolik, že se s nimi vlastně nic jiného dělat nedá.

A scény toho „katarzního“ násilí Wachowští vykreslili docela svůdně – střelci naplňující triviální ideál elegance (dlouhé kabáty, černé brýle) kosí ty všední, jak ladně se vyhýbají kulkám těch, kdo jsou vývojově níž. V takových chvílích má film jinou energii než v těch otravných pasážích, kdy si postavy se smrtelnou vážností vyměňují moudra, jimiž by šlo oblepit půlku Facebooku – dostatečně pro ten účel veledůležitá, banální a placatá, rádoby spirituální mišmaš a slovosled hodný mistra Yody.

Matrix je film rébus, v němž všechno je zašifrováno, ale zároveň na povrchu, dá se to rozebrat do poslední mrtě, je plný odkazů na díla jiných, jejichž hlavní funkcí je být rozpoznány, díky čemuž si chytrý divák bude připadat ještě chytřejší. Všechno to má v malíku. Další fáze je stvořit se znovu a přinutit svět, aby tu novou identitu přijal, podvolil se jí. Zahraje k tomu tvrďácká hudba a všichni se budou tvářit vážně. Možná skutečně žijeme v Matrixu, ne ale v iluzi, kterou jednou bude muset nějaký revolučně naladěný ajťák rozbít a osvobodit nás od ní. Spíš je jen v ulicích nemálo prospektivních Neů, utěšujících se narcistními vizemi, které by přece měli mít právo jednou zlému světu vnutit.