Pavel Baňka je významný český fotograf, který před pěti lety oslavil retrospektivními výstavami v pražské Špálovce a v brněnském Domě umění svou sedmdesátku. Sklon k bilancování, který v jisté chvíli přirozeně přichází, pokračuje fotografickou knihou Reflexe, jež má být prvním dílem trilogie, následovat mají svazky Blízkost a Esence.

Fotografy lze pomocně rozdělit do několika kategorií. Třeba literárních. Jsou fotografové prozaici: novelisti nebo romanopisci, jsou fotografové autoři literatury faktu a publicisté, jsou povrchní grafomani anebo zase hlubocí filozofové a esejisté. A jsou básníci. Pavla Baňku bych osobně viděl jako intimního lyrika s významným podílem experimentu a hravosti. Něco jako poetisté, kteří byli okouzleni zpěvem i technikou. Jako správný básník lyrického druhu Baňka čerpá přednostně ze svého života, který je mu stálým zdrojem inspirace, tajemství i zábavy, přičemž obzvláště důležité jsou pro něj vzpomínky intimního rázu, do nichž vtahuje i své blízké, jako by byli součástí jeho sama. Kniha je věnována jeho otci a začíná textem „Sen o tátovi“, po němž Baňka, jak říká, zdědil dobrodružnou povahu. Sen, jak to bývá, je ovšem vždy o tom, jenž ho sní. Tak i fotografie, které Baňka vytvářel a zde do knihy soustředil, jsou pohledem do imaginárního světa autora. Jsou převážně meditativního a introvertního rázu, jsou to experimenty se světlem, stínem a tvarem. A také časem, jenž je často jejich důležitým komponentem a je „osudově“ svázán s dalším důležitým tématem, a tím je paměť, a jejím „korunním svědkem“ – vzpomínkou.

Důležitá je proto v knize přítomnost jeho ženy, výtvarnice Jindry Vikové, stejně jako dcery Markéty, které Baňka fotografoval napůl jako modely, napůl jako nejbližší bytosti. Jejich portréty, ať už stylizované, intimní, nebo civilní, jsou tím, čím lyrikovy záchytné elementy v proudu pomíjivého času. Je to způsob, jak se v něm nerozpustit a jak se držet svého bezpečného břehu.

Jinak je totiž Baňka experimentátor a básník formy, kterou přitom stále inovuje, nezůstává jí dlouho věrný, případně se k ní zase po čase vrací. První oddíl jeho knihy se jmenuje Konstrukce a jsou zde fotografie převážně z 80. let, kdy si hrál „sudkovsky“ s objemy a světlem nebo „moholy-nagyovsky“ s odrazy zrcadel a paprsky procházejícími skrz sklo a jiné světelné materiály. Vznikaly s minimálními technickými prostředky, v kůlně nebo na zahradě u skleníku, u okna venkovského stavení. Jsou to hravé etudy na téma ze základů optiky, jež stojí u kořenů každého vizuálního umění.

V oddílu Figurace se setkávají především mladé a krásné ženské modely s kreativním lyrikem, který je zachycuje v jemném drtikolovském světle, mírně a v decentní míře na nich páchá drobné násilí: především je svléká, neboť jako poetický básník ví, že je málo tak poetických útvarů jako ženský trup. Nejsou to však v pravém slova smyslu akty: opět to jsou spíš studie, na nichž si autor ověřuje, co se dá s tělem, tváří, světlem a významem provést. Používá proto podivné a přitom banální předměty, igelit, spirálu, cedník jako šperk svého druhu, staví modelkám ke tváři miniaturní žebříček, čímž dosahuje jaksi dalíovského efektu, svazuje modelkám hýždě lankem, dává jim do rukou střepy, jež si mají v bezpečné míře tisknout k tělu. Na jiných fotografiích jsou postavy rozfázované, jako by se proměnily v duchy a spirituální mlhovinu. Do některých scén vstupuje jako model i autor, často polonahý, neboť jistá záliba v sobě samém jistě nebyla Baňkovi cizí. Ale stejně mu není cizí ani ironie, která je ovšem vždy jemná, jak to bývá u lyriků.

Třetí oddíl se jmenuje Abstrakce a obsahuje černobílé (až na jednu výjimku) neostré fotografie světelných jevů, jež se oku mohou přihodit ve stavu polospánku, při ostrém přechodu z tmy do světla, případně také po úraze, když přichází šeroslepost nebo… básnická vize. Ano, tady lze mluvit o čisté lyrice, jež je eufonií zvuků, v případě fotografie světel.

Knihu doplňuje delší rozhovor s autorem.

Pavel Baňka: Reflexe
Vydala Artmap z. s. v koedici s Fakultou umění a designu J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Praha 2016. Grafická úprava Markéta Othová. 160 stran.