První sezona seriálu Westworld skončila úspěšně. Lidé se dívali a vzrušeně o seriálu spekulovali, kritici chválili. Takže happy end, aspoň zatím. Rána na jistotu to ale tedy nebyla. I po skončení první sezony se o Westworldu nedá vynést nějaký definitivní hodnotící soud. Rozhodně je však ten seriál pozoruhodný úkaz. V něčem snad i mimořádně. 

Společnost HBO bývala na špičce kvalitní televizní produkce, klasická a možná doposud nepřekonaná díla „zlatého věku televize“ (Rodina Sopranových, The Wire: špína Baltimoru a další) vznikala právě pro ni. V posledních letech ale jako kdyby HBO ustupovala ze své slávy. Velkorysá gangsterská sága Boardwalk Empire (Impérium – Mafie v Atlantic City) obsahovala mnoho skvělých jednotlivostí, celek ale nebyl tak strhující, jak mnozí čekali. Začátkem roku s velkou pompou uváděný Vinyl skončil po první sezoně, bez ohledu na účast Martina Scorseseho a Micka Jaggera, přes všechnu kašírovanou divokost, sex a drogy to byl tak nanejvýš rokenrol pro pamětníky. Jistě, HBO ještě pořád má Tyrannosaura rexe mezi seriály – Hru o trůny. Jenomže ta bude trvat už jen dvě zkrácené sezony, navíc seriálu se podařilo jaksi doběhnout literární předlohu, s jejímž dokončováním se George R. Martin dostal do skluzu, což by mohlo mít i kvalitativní důsledky.

Oznámení o chystaném natáčení seriálu Westworld bylo přijato se zájmem. A taky s údivem. Velice nákladný projekt s účastí známých herců (Anthony Hopkins, Ed Harris, Thandie Newtonová, Jeffrey Wright a další), založený na stejnojmenné staré filmové sci-fi, kterou režíroval spisovatel Michael Crichton. Snímek se odehrává ve futuristickém zábavním parku, jehož návštěvníci se zapojují do iluze života na Divokém západě, jen pistolníky a krasavice představují roboti. Cosi se ale stane a umělí lidé se proti svým stvořitelům vzbouří. Vlastně konvenční příběh, od časů Mary Shelleyové a jejího Frankensteina mnohokrát vyprávěný, jeho echo je slyšet i v Crichtonově předloze k Jurskému parku. Člověk si hraje na boha a pokusí se stvořit život, jeho výtvor se mu ale vymkne a postaví se proti němu. Člověk má problém, nakonec se mu však nějak podaří svůj omyl napravit. Přežije a je poučený.

Hlavními autory seriálu navíc jsou manželé Jonathan Nolan a Lisa Joy. Nolan je mladší bratr světoznámého režiséra Christophera Nolana, pracoval s ním na scénářích filmů Memento, Dokonalý trik, trilogie o Batmanovi a sci-fi Interstellar. Většinou velice úspěšné filmy a taky docela výrazné. Na všech je ale znát sklon k překombinovanosti – ne přímo k myšlenkové hloubce, ale ke komplikované struktuře, která autorům může snadno přerůst přes hlavu. Navíc western v současné době moc nefrčí, určitě daleko méně než fantasy středověk známý třeba z Hry o trůny. V horším případě se dalo čekat, že si HBO za 100 milionů dolarů pořídí chladné a překonstruované dílo, trochu moc „na bednu“, v němž bude asi vystupovat zbytečně moc lidí v sombrerech a hlavami pod těmi klobouky se bude honit zbytečně moc myšlenek. Westworld byl záměr, na němž bylo víc než u jiných ohlášených projektů vidět, že by mohl hrubě nevyjít. Nasvědčovaly tomu i odklady premiéry a přerušované natáčení, aby si autoři mohli v pauze trochu srovnat myšlenky. 

Dopadlo to ovšem až překvapivě dobře – nebo aspoň zajímavě. Svět seriálu Westworld je výpravný a převelice komplikovaný, stejně jako příběhy jeho hrdinů. Na straně tvůrce je znát velká snaha udržet v rovnováze rozum a cit, vykalkulovanost a jakousi vnitřní pravdivost. Neuspěli zdaleka vždycky, ale v některých okamžicích Westworldem zableskne skutečná pronikavost, snad i brilance. Seriál má být zážitkem pro diváka typu nerd-luštitel, který s fanatickým zájmem sleduje všechny detaily a snaží se z nich složit obraz velkých odhalení, která pro něj tvůrci chystají. Stejně tak by však měl něco dát i člověku, který v seriálu nehledá stopy. Nechce rébus, ale prožitek, v němž třeba budou rezonovat ty nejjednodušší a nejzákladnější životní otázky. Divák prvního typu se soustředí na odhalení toho, co je za obrazem, co mu autoři skrývají. Ten druhý divák na sebe nechává působit to právě viděné. Vnímá jeho emoci, symboliku odkazující ani ne tak k světu seriálu a jeho fiktivním tajemstvím jako spíš k tomu skutečnému.

Někde v budoucnosti existuje zábavní park Westworld (do světa za jeho hranicemi seriál během první sezony nenahlédne), navštěvuje ho bohatá klientela, jeden den pobytu stojí desetitisíce dolarů. Mohou tam prý zažít sami sebe jinak. Stát se tím, kým vždy chtěli být. Zbaveni pro tu chvíli pout, zákonů a vztahů, které je svazují ve světě venku. Je to jakási obrovská maketa Divokého západu, má své obyvatele – androidy, prakticky nerozeznatelné od lidí, schopné reagovat na měnící se hovor a také cítit, jednat podle vlastního uvážení, vzpomínat (jejich vzpomínky ale jsou uměle a speciálně pro ně vytvořené story – alespoň většinou). Žijí ve westernových městečkách nebo táhnou v tlupách krajem jako bandité či vojenští zběhové, indiáni, ctnostné farmářské dcery, lehké děvy. Ve Westworldu jsou aktéry jakýchsi rámcových scénářů, dobrodružství. Platící návštěvníci se do nich mohou zapojovat s nimi nebo se prostě poflakovat parkem a zastřelit či znásilnit, koho se jim zrovna zamane. Jsou přitom chráněni – umělí lidé jim nemohou doopravdy ublížit. Paměť robotů je průběžně mazána, vše prožívají jakoby poprvé. Nebo by to tak mělo být.

Park patří jakési velké korporaci, vyžaduje náročnou údržbu, šéfuje ho vizionář Ford (Anthony Hopkins), hlavní tvůrce jeho obyvatel i jejich příběhů. Jeho vztahy s vedením firmy jsou napjaté, šéfové by ho nejraději odstavili. Zatímco o hladký chod věcí se stará jeho pobočník Bernard (Jeffrey Wright), Ford rozvíjí jakési blíže neurčené velké plány na převratnou novou story. V některých robotech se zároveň začínají rozvíjet nepřípustné sklony – kladou si otázky, které by klást neměli, vidí záblesky matoucích vzpomínek, nerozumí svým prožitkům a pátrají po jejich smyslu. Krásná a poctivá Dolores (Evan Rachel Woodová) vidí záblesky hrozných okamžiků, které přece neměla prožít. Podobnou zkušenost má i sebevědomá bordelmamá Maeve (Thandie Newtonová), zpracovává ji ale jiným, přímočařejším způsobem.

Děje se s nimi cosi odporujícího všem pravidlům, zároveň jako kdyby to bylo součástí jakéhosi plánu. Čí je to ale plán a k čemu má vést? Nějakou úlohu v tom skrytém probouzení může hrát Arnold, Fordův někdejší partner. Je už po smrti, ale mohl v kódu androidů zanechat skrytá vrátka pro cosi. Kód, o jehož existenci lidé ve správě parku nevědí. Westworldem zároveň putuje Muž v černém (Ed Harris), krutý člověk, odhodlaný odhalit tajemství parku. Snaží se vypátrat umístění jakéhosi bludiště, kde dostane odpovědi na svoje otázky (Proč zrovna tam? Jaké otázky to vlastně jsou?). Mladý návštěvník parku William (Jimmi Simpson) se projevuje jinak než ostatní, kteří si přišli prostě užít, jde mu o něco opravdovějšího, nachází to ve vztahu k androidce Dolores. Dalších 20–30 důležitých postav už vypisovat nebudu.

Autoři Westworldu, když už nic jiného, prokázali pořádně pevné nervy. Po dlouhou dobu ponechávají publikum v docela hluboké tmě, nevědomé, která bije. Jasné je jen to, že bije. Ale co? A komu? Od počátku je zřejmé, že kromě dění na obrazovce se hraje ještě nějaká skrytá hra, spíš několik skrytých her, jejichž hráči si jsou svého hraní zčásti vědomi. Zdaleka však ne všichni. Jonathan Nolan a Lisa Joy se projevili jako dobří kombinátoři a skrývači – dávkují informace v míře minimálně nutné pro udržení diváckého interesu. A fantazii luštitelů vybičovali ke značným výkonům. V době, kdy je přes internet propojený každý s každým a nadšenci mohou spojovat síly, je těžké v seriálu lidi překvapit – vyprodukují spousty teorií, bylo by zvláštní, kdyby mezi nimi nebyla ta správná – a většinou taky je. V některých ohledech to byl i případ Westworldu.

Bratři Nolanové i Jonathan Nolan ve svých samostatných pracích si rádi pohrávají s plynutím času. Dalo se z toho odhadnout, že nějaká podobná „zrada“ bude i ve Westworldu. Navíc, v seriálu plyne čas dvojím způsobem. Pro lidi přímo, ode dne ke dni. Androidi žijí v donekonečna se opakujícím cyklu, není přitom zřejmé, kolik těch repetic bylo. Nolanovi a Lise Joy se díky tomu dvojímu běhu podařilo v publiku vyvolat dojem souběžného dění událostí, mezi nimiž ve skutečnosti uplynuly roky nebo desetiletí. Hrají přitom s publikem fér, stop je v obraze dost a ten základní zvrat – dvě důležité postavy jsou ve skutečnosti figura jedna v různých fázích života – se na netu probíral dlouho předtím, než na skutečně zdlouhavě podané odhalení v posledním díle seriálu došlo. Jiné zvraty ale publikum zastihly nepřipravené. To, že figura, která působila dojmem hlavního padoucha, je ve skutečnosti na jiné straně, než se zdálo, to, že jedna postava jsou ve skutečnosti dvě...

Westworld vlastně dodržuje to tradiční schéma příběhu o lidech, kteří překračují hranice božství a doplácejí na to, protože jejich výtvory jim odepřou poslušnost a staví se proti nim. Pro ducha doby je docela příznačné, že seriál stojí zcela jednoznačně na straně těch výtvorů, trýzněných a ponižovaných. A také skutečně cítících – na rozdíl od lidí, již ve Westworldu jen propadají velikášství, hrají mocenské hry nebo se jako návštěvníci parku „nacházejí“ ve znásilňování a zabíjení, protože tam mohou a jejich touha „najít sebe samotné“ většinou vede právě k tomuhle. Roboti ve Westworldu působí jako nositelé skutečné humanity. Na údělu těch z nich, kteří se probouzejí, Jonathan Nolan a Lisa Joy mohou jednoduchým a přitom docela účinným způsobem ilustrovat ty nejobyčejnější a nejzákladnější existenční otázky. Kdo jsem? Proč jsem? Jaký smysl mají moje vzpomínky? Jsou skutečně moje? Je lepší přistoupit na lež, která pomůže udržet iluzi smyslu? Existuje něco jako svobodná vůle?

Odpovědi, s nimiž autoři nakonec přicházejí, mohou po všech těch předcházejících složitostech znít triviálně. Westworld je také spíš příběhem tezí než postav, což alespoň částečně zastírají výkony dobře vybraných herců a hereček. Kromě toho, že vypráví značně a někdy taky samoúčelně zaumný příběh, se drží témat, jimž může rozumět každý. A pokud mu otázky androidích hrdinů Westworldu znějí srozumitelně, snese třeba i to, že přesně nerozumí mechanismu děje. Nutně vede ke střetu stvořených a stvořitelů, v němž totožnost a vůbec sama existence lidského boha otce všech těch mechanických kovbojů zůstává nejasná a skrytá. Ale bytosti, jež měly být jeho obrazem, mu naslouchají a ženou se za ním. Asi by se ho rády na něco zeptaly.