Kaplického blob, nerealizovaný návrh na stavbu Národní knihovny v Praze na Letné, se zatím nedostal do análů světové architektury, ale za těch deset let od svého zrodu se pro některé politiky stal způsobem, jak o sobě cosi sdělovat veřejnosti. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš teď Parlamentním listům prozradil, že podporuje dostavbu projektu Jana Kaplického z roku 2007, a přímo na Letné. Dosud stavbu fedroval hlavně ministr kultury Daniel Herman, Babišův vládní přítel a kněz v jedné osobě.

Herman o blobu mluvil od chvíle, kdy v lednu 2014 nastoupil na ministerstvo. Tehdy stejné Parlamentní listy k Hermanově iniciativě pořádaly anketu, a jelikož nebylo těsně před volbami, ale těsně po volbách, nestálo Babišovi za to jim ani odpovědět.

Teď je vzhůru. Blob, říká, nevznikl vinou nekulturnosti tehdejšího primátora Pavla Béma a pražské ODS (Bém skutečně, jak známo, obrátil poté, co blob ztrhal prezident Václav Klaus). Pokud nebudeme věřit představě, že ho vedou estetické pohnutky, je zřejmé, že předseda hnutí ANO chce navázat na svou úspěšnou kampaň z let 2012 a 2013, kdy se vyhoupl do politiky kritikou ODS a prezidenta Klause a využil jejich agonie. Deset let je ale dost dlouhá doba na to, abychom příběh Kaplického chobotnice viděli s odstupem.

Byl to jeden z momentů (od těch jich přibývá), kdy pro veřejné vyznění přestávala mít význam fakta, pokud se tvůrcům veřejného mínění nehodila.

O tom, že Kaplický byl v soutěži zásadně zvýhodněn, protože si nemusel lámat hlavu s podmínkami soutěže (hlavní sklad knih umístil pod zem), se povinnostně napsalo, důsledky však z toho vyvodil jen soud, když po dlouhých tahanicích před dvěma lety pravomocně uznal námitky poražené architektonické kanceláře HŠH a Národní knihovně nařídil vyplatit HŠH třímilionové odškodné. Že Kaplického návrh asi nebyl tak originální, tedy že vykazoval zarážející podobu s návrhem centrály švédské pošty ve Stockholmu, zaznělo ve veřejném prostoru, pokud se dobře pamatuji, jednou – v textu architekta Miroslava Masáka pro Hospodářské noviny. (Z Masákova článku: „Posuzovat autorství u architektury je těžké, dva domy se nikdy nenakreslí stejně. Ani se stejně nepostaví. Nelze vyloučit shodu myšlení autorů dvou návrhů zrozených v různých místech a v různém čase. Ovšem nelze vyloučit ani opak, zvlášť když obě koncepce nevznikaly ve stejné době.“ – Návrh holandských architektů pro Švédy je o šest let starší než návrh Kaplického chobotnice.)

Že komise pro výběr návrhu Národní knihovny mohla mít střet zájmů, neboť předsedkyně komise Eva Jiřičná kdysi s Kaplickým žila, neřešil vůbec nikdo.

Babiš to dnes taky neřeší, dost možná po volbách o Hermanovu snahu postavit chobotnici zase rychle ztratí zájem. Ale v jedné věci jeho náhlá podpora chobotnice cosi autentického odráží. Tak jako iniciátory soutěže o novou Národní knihovnu zajímala víc stavba než účel stavby (chodit na Letnou je třeba pro studenty UK významně krkolomnější než do Klementina na Starém Městě) a tak jako Kaplický evidentně netrpěl pokorou před kulisou starobylého města a chtěl si pocizopasit na jeho geniu loci, Babiš, který se dvacet let mezi příchodem do Prahy a do české vlády ani nesnažil naučit pořádně česky, vidí Českou republiku jako pouhý tankodrom pro svůj expanzivní, predátorský pud. Kulturu, k níž nemáte vztah, scenerii, která vám nic moc neříká, intuitivně považujete za rám, v němž dosáhnete příštího vítězství. Jakkoliv z hlediska historie nejsou příští čtyři roky ničím.