„Když se všechno uklidnilo, zakopali jsme Židy vedle stodoly, což byla velmi nepříjemná práce, ale co naplat, někdo to udělat musel, zvlášť, když pan amtskomendant řekl: Upálit Židy jste dovedli, a kdo si myslíte, že je po vás uklidí.“

Desátého července 1941 došlo v malém městě Jedwabné v severovýchodním Polsku asi k nejtragičtější události polsko-židovského soužití v novodobých dějinách. Ve stodole tam bylo upáleno několik set (obvykle se uvádí počet 340) židovských obyvatel. Poláky.

To soužití nebylo nikdy jednoduché, ale mělo za sebou stovky let nějaké koexistence, kdy se obě etnika jaksi naučila žít vedle sebe. Pověstný polský antisemitismus kupodivu neznemožnil rozvoj a rozkvět židovských „štatlů“, těch pozoruhodných ohnisek židovského života a kultury, jak je s kritickou láskou vylíčil ve svých jedinečných povídkách a románech Isaak Bashevis Singer. Bylo to sice napjaté a nerovnoprávné partnerství, ale v konečném výsledku prospívalo oběma. Poláci díky Židům poznávali kapitalismus a Židé v nich přece jen měli jisté ochránce, neboť cokoli na východě bylo jen horší.

Katastrofa však přišla ze západu, od národa mnohem „kulturnějšího“. „Konečné řešení“ by Poláky nikdy nenapadlo a nikdy by na něj nepřistoupili – jejich katolický (antisemitský) Bůh by jim to nedovolil. A přesto je tu Jedwabne.

Oběti a vrazi

Citát z úvodu článku pochází z divadelní hry polského dramatika Tadeuzse Słobodzianka (* 1955) Naše třída (Nasza klasa) z roku 2008. Tehdy měla premiéru v londýnském Royal National Theatre, pak následoval premiéra ve varšavském Teatrze Na woli a pak na dalších mezinárodních scénách. K nám se dostala poprvé v roce 2012, kdy se hrála v Divadle Komedie (režie Jan Novotný).

Od začátku dubna se hraje v novém nastudování Břetislava Rychlíka v brněnském Divadle Polárka. To je sice scéna přednostně pro děti a mládež, ale ani člověk věku pokročilejšího by se tím neměl nechat plést – a tak si tuto výjimečnou inscenaci nechat ujít, doufejme, že bude příležitost vidět hru i v Praze. Naše třída je nesmlouvavá a ve vypjatých chvílích drásavá hra, dokonalá ukázka politicko-historického dramatu, průjezd dějinami na ploše nenávistných ideologií, ničících životy jednotlivců i národů. Zároveň je živá, poutavá a jak to jen šílené téma umožňuje – i jaksi veselá. Je přece o mladých lidech. Používá klasický syžet vyprávění o jedné malé skupině spolužáků, Poláků a Židů, které čekají různé osudy, většinou tragické, ale i takové jaksi obyčejné, kdy se život „rozumně“ přizpůsobil. Jsou mezi nimi oběti i vrazi, stateční i zbabělci, někdo má víc štěstí, vlastně jen ten, komu se podaří z Evropy včas odejít. Jiný svůj život prožije de facto celý ve lži a se stálým vědomím viny, proti které se brání tím, že ji vytěsňuje. V čemž mu systém i okolí pomáhají. Dějiny Polska 20. století, které jsou při vší tragičnosti taky v mnohém heroické, jsou tu předvedeny zespodu, na lidových typech, které to odnesly nejvíc a které byly vystaveny největšímu tlaku.

Režisér Rychlík s mladými herci z Polárky vybudoval představení jako velkou mlýnici osudů. Je to představení dynamické, herci hrají s nasazením od první do poslední chvíle. Látka je to přitom těžká a není možné ji ošidit nebo ji jen tak rutinně zvládnout. Hned by to bylo poznat. Divák zvláště ocení, jak se jim podařilo během 180 minut se proměnit, z nepoznamenaného mládí se ti lidé stali semletými kolečky v dějinách. Dřív, než mohou spolužáci dospět, už jsou poznamenáni zločinem, na němž se někteří podíleli – jiní byli (jejich rukama) zavražděni. Byl to zločin krajní, ale dalším chodem událostí zametený pod koberec. Po válce se stal součástí lži mlčení, jakousi obrácenou stranou jiné, oficiální, lži o Katyni, jenže tady, tedy v Jedwabnem, byli opravdu pachateli Poláci.

Kati a pomocníci

Je to samozřejmě polské téma par excellence. Plně jej otevřel v roce 2000 polský historik Jan T. Gross ve své knize Sousedé: Zničení židovské komunity v Jedwabnem. To byla kniha, která zapůsobila jako šrapnel, zároveň vedl k oficiální omluvě prezidenta Alexandera Kwaśniewského a k vybudování památníku na místě masakru. Pravda také je, že toto nesmírně bolestné téma je pro některé polské patrioty natolik obtížné, že mají pocit, že by se o něm spíše mluvit nemělo, že se z jednotlivého případu dělá pravidlo, že se pomalu nerozlišuje mezi excesem a mezi soustavným a nekonečně rozsáhlejším vyhlazováním, jež rozpoutali Němci a jemuž Poláci mohli jen přihlížet – ba sami se mohli stát jeho obětí. Z rasového pohledu ostatně stáli Poláci ještě níž než Židé, i když ti měli být odstraněni přednostně. Poláci měli být využiti jako kati a pomocníci.

Pro pochopení toho, co se v Jedwabném stalo, je mimořádně důležitý kontext a zvláštní situace této části Polska. To zažilo v krátké době dvojí okupaci, dokonce dvakrát od Němců, kteří tam vpadli už v září 1939. Po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop se stáhli a wehrmacht vystřídala Rudá armáda, která tam zavedla sovětský režim, a tedy i perzekuci, jejímiž obětmi se stali především bohatší a politicky angažování Poláci a ovšem též židovští obchodníci, jejichž obchody byly zestátněny. Samozřejmě se mezi Židy našli příznivci komunismu, což mělo své přirozené příčiny v přitažlivosti této utopie pro lidi na okraji – a těmi Židé byli. Komunistická strana však byla konkrétně v Jedwabném slabá a polskou protisovětskou buňku vyzradil Sovětům Polák – nikoli Žid. I tak Němci po svém návratu v červenci 1941 počítali s averzí vůči komunistům, které ztotožnili s Židy. Kalkulovali s tím, že Poláci vezmou odplatu do svých rukou.

Týden před masakrem v Jedwabném jim Němci v nedalekém Bialostoku ukázali, jak to má vypadat. Jak píše historik Timothy Snyder v Černé zemi (pokračování Krvavých zemí), Němci shromáždili Poláky, Poláci shromáždili Židy a ty pak bili a ponižovali. Nato je donutili zpívat sovětské písně, nést sovětské vlajky a pokud možno zničit Leninův nebo Stalinův pomník, jenž tam během těch dvou let sovětské vlády postavili. Nebyl to bezprostřední a spontánní akt pomsty, ale narežírovaný vražedný rituál, který měl vyložit dění za sovětské okupace a tím se jí jaksi symbolicky zbavit. Poláci se mohli zabíjením Židů očistit od vlastní kolaborace se sovětskou mocí – a samozřejmě mohli také zabrat židovský majetek.

V Jedwabném však iniciativa byla 10. července skutečně na straně Poláků, německá policie, která krátce před masakrem do města přijela, jen přihlížela. Iniciátorem byl Polák, který se chtěl nejspíš zbavit viny za spolupráci se Sověty – jak dobře to od nás známe. Také tady se odstraňoval Leninův pomník a pak asi byly asi tři stovky Židů nahnány do stodoly, ta byla polita benzínem a zapálena. „Amstkomandand“ pak nařídil jen uklizení a zahrabání zuhelnatělých těl. Po válce byl masakr polskými orgány vyšetřován a několik viníků odsouzeno, padl dokonce jeden trest smrti. Brzy se ale na všechno raději zapomnělo. I třída spolužáků raději chtěla na všechno zapomenout.

Jedwabné, Kielce, Postoloprty

Jan T. Gross přidal k Jedwabnému v roce 2006 poválečný pandán, knihu Strach o největším poválečném protižidovském pogromu v Kielcích ve středním Polsku, kde bylo v červenci 1946 ubito 43 Židů, většinou navrátilců z koncentračních táborů. Tato dvě místa, Jedwabné a Kielce, se pak stala neuralgickými body polské národní paměti. Historik Gross, jeden z největších znalců holocaustu, nyní přednáší v Princetonu a čas od času se ozve z řad polských nacionalistů obvinění ze zaprodanosti – je jasné komu – nebo návrh, aby mu byla odňata státní vyznamenání. Je to zajisté trapné, ale lehce se to zpoza českých hranic soudí: my sice nemáme Jedwabná ani Kielce, ale takové poválečné masakry v Postoloprtech, při brněnském pochodu smrti, na Švédských šancích u Přerova, na mostě v Ústí nad Labem a na mnoha jiných místech nejsou v důsledku menším zločinem, a přitom nám příliš vrásky nedělají. Máme je „zpracované“ podobně jako měli ti občané v Jedwabném, kteří také za nic nemohli, neboť to oni přece byli oběťmi, Němců a Židů, na kterých se jen spravedlivě pomstili. Jako naši předci v létě 1945.