O Varšavském povstání v létě 1944 by jednou měl vzniknout krásný velkofilm – monumentální, romantický, tragický, strhující, s plnou parádou, plus ještě něco navíc. Jenomže hned tak nevznikne. Kolonka „velkofilm o Varšavském povstání“ už je totiž zaškrtnutá, místo na trhu obsazené, zalehnuté, do hlubin Země zadupané snímkem Město 44 režiséra Jana Komasy. Jak smutné. Ten film je totiž špatný, až oči přecházejí, pak se rozbolí a pak se zavřou, jenomže je už pozdě, již spatřené není možné nějak „odvidět“, a vrátit se tak do stavu neposkvrněné nevinnosti.

Město 44 byla prestižní produkce a na polské poměry skutečně velkorysá – spousta peněz, tři tisíce komparsistů, mnoho a mnoho digitálních triků (dělala je česká firma UPP). Premiéru měl film loni v létě v rámci připomínek sedmdesátého výročí povstání, promítalo se na varšavském Národním stadionu na k tomu účelu zapůjčeném největším plátně na světě. Režisér a scenárista Jan Komasa prý film připravoval osm let, během nich se mu podařilo dosáhnout jisté proslulosti. Před čtyřmi roky měl premiéru jeho film Místnost sebevrahů, hysterická výpověď o „emo mládeži“ a virtuálním světě, jež se v zemi původu dočkala značného diváckého úspěchu.

Ambicí tvůrců asi bylo vyprávět o Varšavském povstání způsobem, který by látku učinil přitažlivou pro mladého diváka. Výraz tak otevřeného pohrdání si ovšem dnešní mladí snad nezaslouží. Té vstřícnosti vůči nim se dosahuje obligátními zrychlovačkami a zpomalovačkami jako z Matrixu, pop songy ve zvukové stopě, záběry, v nichž se přímo citují počítačové hry. O mladosti hereckého ansámblu ani nemluvě, vyvolává navíc dojem, že bojovníky a bojovnice do řad povstalců dodávala nějaká modelingová agentura. Ti mladí a krásní lidé milují, tančí, aby mladého diváka o to víc bolelo, když v pozdějších fázích filmu silně krvácejí. Zaujmout mládež zřejmě mají i různá ozvláštnění, v nichž tvůrci naplňují své ambice na poli básnění filmem – jako když se uprostřed boje pro mladou dvojici zastaví čas, z nebe se sype něco zlatého a blyštivého a oni si uprostřed válečného pekla vymění svůj první letmý, a přitom tak něžný polibek a hraje k tomu nějaká skutečně krásná a mladistvá písnička. A je tam takových momentů víc, momentů toho typu, na něž reprezentanti mladé „cílovky“ jsou zvyklí reagovat rázným WTF, na místě by ale spíš bylo W!!! T!!! F!!!.

Z uvedeného by se mohlo zdát, že Město 44 povstání nějakým způsobem hollywoodizuje, používá jako kulisu pro nějakou prvoplánově kýčovitou historku, dělá z něj jakýsi Pearl Harbor nad Vislou. Kéž by! Autoři ale míří výš. Jsou odhodlaní zprostředkovat tragičnost toho dějinného okamžiku, učinit ho pokud možno ještě tragičtějším, možná nejtragičtějším ze všech tragických okamžiků. Bojující Varšavu ukazují jako několik kruhů počítačově renderovaného inferna, jímž prochází značně komatózní hrdina Stefan (Jozef Pawlowski). Spolu s bohémsky založenými kamarády se přidal k odboji, přihlásil do řad povstalců. Čekali, že za pár dní bude hotovo, krutě se ale mýlili, modelové. Stefana autoři nechávají procházet všelijakými výjevy, od těch zasněně idylických po krvavé až nejkrvavější a apokalyptické. Je spíš svědek, zas až tak moc se toho s ním neděje (pravda, osciluje mezi dvěma povstaleckými krasavicemi, ale to je asi tak všechno), nemalou část filmu taky prožije v posttraumatickém šoku a jeho mimika, (ne)mluva a neakčnost tomu odpovídají.

Film měl svou sílu zjevně čerpat odjinud než ze spletitého příběhu, z emocionálního náboje jednotlivých obrazů a situací. Asi by tak mohlo vzniknout působivé dílo, kdyby ovšem Komasa nežil v bludné představě, že čím bude všeho více, tím lepší dílo vznikne. Ze všeho nejvíc je tak Město 44 velmi intimním vyobrazením stavu ducha tvůrce stiženého panikou z toho, že by někde něčeho mohlo být málo. Není ta hudba potichu? Nekoulí hrdinka očima nějak málo? Není ta hromada mrtvol trochu nízká? Tváří se všichni komparsisté skutečně náležitě smutně? Jak vyjádřit, že si hrdinka v kanálech připadá stísněně? Bude stačit snová sekvence, v níž ji stlačují temné a vlhké zdi? Dobře, zranění v nemocnici všichni řvou, jako kdyby je na nože brali. Ale stačí to? Stačí to? Stačilo – a víc než to. Afekty z plátna během projekce Komasova filmu zrovna prýští, nějakou skutečnou emoci ale aby mezi nimi jeden pohledal. Ti krásní lidé trpí! řve mu film dvě hodiny do obličeje, až z toho ztrácí hlas. Vystavený té smršti křečovité, okázalé a nevěrohodné citovosti to člověk hrdinům Města 44 skoro přeje.

Město 44. Polsko, 2014. Režie: Jan Komasa, hrají: Jozef Pawlowski, Zofia Wichlacz a další.