Minulý pátek zesnuvší režisér Jan Němec (1936–2016) byl velká individualita, v mnoha ohledech originál a zároveň také reprezentant generace, doby. Takoví se dnes už nerodí, říká se po skonu osobností Němcova typu. A zní v tom často zestárlý sentiment, který člověku podstrkuje do úst jedno ubrečené klišé za druhým. V Němcově případě se ale nic moc jiného říct nedá.

Jan Němec patřil k velice silné generaci tvůrců, zdaleka nejenom filmových, která přišla na svět počátkem druhé poloviny třicátých let minulého století. Pamatovali první republiku, ne jako žitou skutečnost, spíš jako vzpomínku starších, něco, co bylo ještě včera, a už není, zůstaly jim z té doby ale také nějaké představy, pojmy. Jako děti prožili horor protektorátu i nadějeplné časy po osvobození, které už však nesly zřetelné předzvěsti blížícího se komunistického převratu, který zažili příliš mladí, aby mohli spadnout do svazáckého poblouznění. Dospívali v padesátých letech, životní období, kdy v člověku nejsilněji bublá vzpoura, prožili v čase nejdusivější totality. Uvolnění šedesátých let pro ně přišlo právě včas, v době, kdy měli dost energie a byli připraveni se naplno projevit. A měli o čem mluvit, s takovouhle životní zkušeností člověk nemá o témata nouzi.

Kariéra Jana Němce může na první pohled připomínat dráhu čítankového trpícího umělce. Zamlada natočí filmy, které ohromí publikum doma a získají mu určitou mezinárodní proslulost. Jeho vlast je obětí invaze cizí velmoci a on proti tomu statečně vystupuje. Okupací nastolený režim mu znemožní práci, po několika letech se musí vystěhovat. V cizině nedostává příležitosti, které by odpovídaly jeho talentu… Jeho ambicí ale jistě nebylo stát se souchotinářským mučedníkem, který vše obětuje na oltář pravdy a lásky. Měl rád lesk filmového světa, rychlá auta, krásné ženy, dobré oblečení, jakousi jeho divočejší variantu s gustem předváděl v pražských ulicích. V tvorbě byl ale velice osobní, nekompromisní, z jeho filmů rozhodně nečpí snaha zajistit si dobré živobytí.

A individualista byl Němec skutečně důsledný, urputná touha nezapadnout, nesplynout s hrozivou masou je asi leitmotivem jeho života

Nejznámější a nejceněnější jsou ty první dva z nich – Démanty noci (1964) a O slavnosti a hostech (1966), oba mimo jiné popisují střet individua a deptající moci. V tom prvním dva židovští chlapci utíkají z vlaku, který je veze do koncentračního tábora, prchají jakousi vnitřní krajinou, v níž se potkává realita, vzpomínky i tíživé sny, zachycené s ohromující formální brilancí – kamerová jízda, která hrdiny sleduje při útěku lesem, je vpravdě historická. Druhý jistě může být chápán jako alegorie komunistické moci ve vší její absurdní grotesknosti i hrůze. Němcovy filmy ale dobový rámec překračují k něčemu univerzálnímu, proto také lety neztratily sílu. Je v nich hrůza z davového člověka, moc není jenom vnější síla, která na lidi zvnějšku tlačí. Pojímá je do sebe, stávají se její součástí – ze strachu nebo v naději na postup. Nejvíc diváků z Němcovy tvorby nepochybně měly záběry, které natočil v srpnu 1968, později byly sestříhány do filmu Oratorium pro Prahu. Velký individualista se tehdy projevil také jako velký vlastenec, byť v jeho vyprávění má patriotismus podobu spravedlivé rozhořčení vinohradského dandyho nad tím, že se po „jeho“ městě projíždějí v tancích nějací „Kalmykové“.

A individualista byl Němec skutečně důsledný, urputná touha nezapadnout, nesplynout s hrozivou masou je asi leitmotivem jeho života. Projevovala se v občanských i tvůrčích postojích a jistě taky v četných a značně barvitých výstřelcích, bezesporu dále přibarvovaných Němcovým podáním. Režisérovy osudy mohou působit jako historie umělce s integritou i jako příběh člověka, který svoje šance někdy taky sabotuje, zůstane po nich jen nějaká hodně zábavná historka. I kdyby náhodou měl cukání přizpůsobit se, osud mu v tom nějak zabrání. Závěr toho příběhu ale je, myslím, šťastný. Po návratu do porevolučního Česka se Němcovi zase podařilo nesplynout, dělat filmy svéhlavě osobní, hravě, zkoušet nové technologie. Nepředpokládám, že od nich čekal, že dosáhnou nějakého světového úspěchu, přinejmenším část z nich ale určitě patří k tomu lepšímu, co v porevolučním filmu vzniklo. Našel se i v učení, byl respektovaným pedagogem na pražské FAMU, pro mnoho studentů bylo setkání s Janem Němcem naprosto určující. Jeho studenti s ním pracovali na nedokončeném snímku Vlk z Královských Vinohrad, snad společnou práci po Němcově smrti nějak završí. Snažil se pracovat i v těch skoro posledních dnech, se zájmem a chutí. Bavil se až do konce.