Když se v roce 2010 připomínalo dvousté výročí narození Karla Hynka Máchy, obešla se výstava v pražské Hvězdě bez jediného originálu máchovských kreseb, těch pověstných „hradů spatřených“. Bylo to z důvodů bezpečnostních a adjustačních (kresby potřebují zvláštní světlo a klima), ale i tak tam tyto „posvátné předměty“ českého romantismu citelně chyběly. Teď mají máchovci příležitost – ve Zlíně.

Mácha, jak známo, na Moravě nikdy nebyl a o existenci dědiny Zlín neměl nejspíš tušení, ale lze předpokládat, že moravské hrady by ho zaujaly a třeba na takový Bítov (Vöttau) by ho jeho kroky jednou zavedly.

Právě na Bítově lze hledat souvislosti se zlínskou máchovskou výstavou. Bítov je sídlo kastelána, básníka a zasvětilele Jiřího Kuběny – nedávno oslavil osmdesátiny. V kruhu básníků a přátel, který se kolem charismatického Kuběny vytvářel od konce 50. let (Kuběna patřil k havlovským šestatřicátníkům), stál Mácha vždy vysoko a byl předmětem upřímného zaujetí a dalo by se říct kultu. Nikoli proto náhodou provází zlínskou výstavu text Josefa Topola O čem básník ví (z roku 1960), a už vůbec není náhoda, že ideovým i praktickým autorem výstavy je básník Pavel Petr, který v kuběnovském milieu vyrostl a léta pak na „Bítov“ navazoval ve zlínském Domě umění. I máchovská výstava je součástí širšího kulturního dění, jež zahrnuje večery s básníky, herci, hudebníky a máchology.

V centru je ale samozřejmě expozice ve zrekonstruovaných prostorách tovární haly č. 14 (v té nejtypičtější baťovské architektuře), kde jsou od roku 2013 umístěny sbírky zlínské galerie. Máchovské výstavě je vyhrazena jedna speciálně upravená (mírně ztemnělá) místnost v prvním patře. Tam si lze zblízka prohlédnout velkou část (přibližně čtyřicet originálů) asi nejmytičtějšího výtvarného díla české literatury.

Mácha po sobě zanechal 115 kreseb a akvarelů českých hradů, které navštívil či obcházel během svých putování. Vžil se pro ně onen termín „hrady spatřené“, jímž nadepsal seznam devadesáti „objektů“ ve svém Zápisníku, když si dělal ve svých cestách „pořádek“. Kresby se dochovaly v pozůstalosti, která se po Máchově smrti ocitla v rodině Máchova přítele a spoluputovníka Eduarda Hindla a po různých peripetiích doputovala do Památníku národního písemnictví – výjimkou je kresba Karlštejna, Karlova Týna (snad nejstarší dochovaná), která je v držení muzea v Netolicích: na výstavě je k vidění.

Pro máchovského čtenáře to je fascinující zážitek. Vidí na pár centimetrů obrázky, které sice zná z publikací (klasická kniha Bohumíra Mráze Hrady spatřené z roku 1988), ale tady mu teprve dochází jejich křehkost a preciznost. Autor takových miniatur, udivujících svou subtilní linií, jemnou koloraturou a pozorností každému detailu, těžko naplňuje představu rozervance, jenž za kvílení větrů zlézá rozeklané skaliny. Spíše se kloní k představě důmyslného a důsledného pozorovatele, který s exaktní metodou vytváří co možná nejvěrnější kolekci „spatřených hradů“, podobnou jakémusi atlasu či herbáři, kdy přesnost a výstižnost je tím nejdůležitějším. Typické je, že na nich zcela chybí lidské postavy, a též atmosféra těch něžných kresbiček je spíš biedermeirovsky klidná a vyrovnaná než romanticky vzrušená. Možná by se dalo mluvit i o kontrastu jejich klidu s Máchovým dramatickým vnímáním krajiny v literárním popisu.

Máchovský badatel Miroslav Koloc, který hledal místa, odkud básník své kresby prováděl, potvrzuje ve svých studiích (Rozčilené cesty KHM po hradech spatřených, 1998), že ty Máchovy nejsou jen sekundárním plodem výletů. Jsou výsledkem systematicky prováděného „výzkumu“ hradu či zříceniny, kdy se autor snaží zachytit na kresbě víc, než je možné, a vytvořit tak celkový portrét objektu. Koloc si všiml, že hrady jsou na kresbách dvakrát větší než zbytek krajiny a že detailů je na kresbě víc, než by bylo možné z jednoho místa obsáhnout. Dokazuje to podle něj, že Mácha používal při kreslení dalekohled a že hrady kreslil z různých míst, takže je obcházel a doplňoval například o věž či cimbuří, o detaily, které by z jednoho pohledu nebyly zřetelné.

To vše svědčí o tom, že nešlo jen o jakési suvenýry z cest, které – jak píše třeba Karel Sabina – měly sloužit k tomu, „aby si básník lépe při psaní zážitky vybavoval“. To by stačily náčrty. Mácha ovšem své kresby dováděl do stavu pokud možno dokonalého. Spíš je pravděpodobné, že zamýšlel vytvořit samostatnou uměleckou kolekci, kterou třeba chtěl jednou vydat nebo vystavit. A nebo to prostě byla potřeba jeho duše, potřeba uchovat si okamžiky, kdy byl nejvíce šťastný, pro sebe a jako sběratel motýlů je jednou provždy připíchnout do rámu, který už však nestačil dodělat. Kdoví, marné volání…

Slunce jasná světů jiných. Kresby a rukopisy Karla Hynka Máchy. Pořadatel: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví v Praze. Do 10. července. www.galeriezlin.cz