Když vstoupíte do velké historizující sto let staré budovy Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (VŠCHT), neubráníte se pocitu, který ve vás vyvolávají budovy podobného stáří a stylu – ať už jde o školy, úřady, nebo jiné instituce. Jako byste ze zdí cítili dýchat nepřítomnou autoritu vyžadující předepsaný (uhlazený) způsob chování. Tento pocit z vás ale bleskově spadne, pokud se vydáte do prostoru bývalé uhelny, trochu nečekaně jen kousek od hlavního vchodu a centrálního schodiště. Malý technický prostor umístěný ve vnitrobloku budovy A VŠCHT totiž právě prošel obdivuhodnou proměnou na místo pro různé studentské aktivity.

Něco s tím udělejte

Sídlo VŠCHT je součástí areálu vysokých škol poklidné, převážně rezidenční čtvrti hlavního města. Celkový rozvoj Dejvic definoval na počátku 20. let minulého století uznávaný profesor Antonín Engel prostřednictvím svého urbanistického plánu. Architekt a urbanista Engel svoji vizi pražské čtvrti pojal výrazně konzervativním způsobem čerpajícím z klasicistního přístupu tvorby měst typického pro devatenácté století. Skládá se tak z velikých kompaktních bloků s hlavními osami směřujícími do monumentálního prostranství Vítězného náměstí. Z velkolepých plánů se ovšem realizoval jen zlomek. Pár staveb se nicméně podle původního Engelova návrhu postavilo. Mezi nimi i budovy VŠCHT jasně demonstrující přístup autora k celku.

Budovy lze dnes vzhledem k jejich přísné danosti a jasnému rozvržení vnitřních prostor jen stěží využívat novým způsobem reagujícím na současné (více otevřenější) způsoby vyučování. Škola navíc dlouhodobě bojuje s nedostatkem kapacit pro své studenty. Při hledání prostorových rezerv proto přišla řeč na polozapomenutý objekt bývalé uhelny ve vnitrobloku školy, který zde stojí už od poloviny třicátých let, kdy byla budova dokončena. Uhelna sloužila pro zásobování kotelny do roku 1985, poté se z ní stalo odkladiště nepotřebných věcí. Vedení VŠCHT se to ale před pár lety na doporučení architekta Petra Šichtance, pracovníka odboru provozně-technických služeb školy a zároveň neoficiálního architekta školy, rozhodlo změnit. Oslovilo pražské architektonické studio ov architekti a dalo mu volnou ruku s tím, aby samo přišlo s novým vhodným využitím průmyslového objektu.

Očistit, propojit

Vedoucí architekti studia Jiří Opočenský a Štěpán Valouch přiznávají, že při první prohlídce bylo jen velmi složité dokázat si představit, jak by se mohl malý objekt nově využít – vzhledem ke svému původnímu účelu nenabízel větší otevřený prostor a navíc postrádal i rovné podlahy. Uhelnu zaplňovala dvojice sil se šikmým dnem, do kterých se po zásobovací chodbě házelo uhlí, jež se vozíky převáželo do kotelny vedle. Při promýšlení návrhu se architekti trochu zapotili, nakonec se ale rozhodli vyjít z výkresů uhelny, konkrétně řezu, který ukazoval zmíněné šikmé plochy výsypek. A rozhodli se jednu stranu uhelny využít jako nakloněné auditorium.

Celý objekt ale nejdřív musel projít důkladným vyčištěním a odstraněním nepotřebných částí po silech, aby se prostor mohl nadechnout. Předmětem diskusí bylo, jak naložit se železobetonovou konstrukcí, respektive s její úpravou. Představitelé školy měli obavu z působení hrubosti betonu v jeho stávající podobě. Architekti ale nakonec prosadili, aby došlo pouze k očištění konstrukce s lokálními úpravami poškozených míst namísto jejich pokrytí stěrkou. Tím se zachovala výrazná industriální atmosféra místa. Do spodní úrovně nové uhelny se z chodby sestupuje novým ocelovým schodištěm černé barvy. Dole je malá kuchyňka, naproti ní pak toalety. Zásadní prvek umožňující využití objektu představují stupně hlediště z dubových prken, které zároveň propojuje spodní a horní část. Z něj pak studenti mohou pozorovat projekce na protější stěně pokryté heraklitovými deskami. Dřevěný pohledový krov museli architekti kvůli jeho špatnému stavu nechat nahradit kopií. Převážně funkční řešení všech nových úprav pak rozehrává nápadné svítidlo levitující nízko nad horizontální částí betonové konstrukce. Jde se o věrný model molekuly kofeinu – vtipnou poctu všem nonstop pracujícím mladým chemikům.

Málokdo by si dokázal představit, jak dobře a osobitě může hrubá, ryze racionální stará konstrukce ve své přiznané podobě působit. Právě ta tvoří celkovou identitu nového prostoru pro výuku i samostudium studentů. Ještě před přizváním architektů zvažovala škola, jestli nebude lepší celou uhelnu zbořit. Výsledek ale správnost rozhodnutí jednoznačně potvrdil. Škola získala mimořádně atraktivní prostor, na který může s úspěchem lákat i nové studenty.