Je to pět let, co kancléřka Merkelová vyslovila tu osudovou větu Wir schaffen das. Zvládneme to. Znělo to odhodlaně, solidárně a mnoha lidem to imponovalo. Němci jsou přece experti na zvládání věcí různého druhu. Není problém, který by nezvládli, řešení, které by nenalezli. Protože na všechno mají metodu. I na zvládnutí víc než milionu lidí, které tentokrát zvládli tím, že je zahrnuli péčí. Proto jsou to Němci, že to zvládnou.

Jenže, co když to Němci nezvládnou? Nebo to zvládnou jinak, než by si představovali? Dá se tolik lidí zvládnout? A co to vlastně je, zvládnout lidi? A když je zvládnou teď, zvládnou také další? Jejich děti, nebo ty, co budou chtít být také zvládnuti? Kdo by nechtěl být takhle zvládnut? Velká část světa by si to jistě přála.

Tyto a podobné otázky napadaly některé skeptiky, kteří sice měli k různým německým dovednostem obdiv, ale stejně tak se obávali některých německých stránek a rysů. A třeba se také ptali: Když to zvládnou Němci, znamená to, že to mají či musí zvládnout i jiní? Tak to totiž bylo mnohými míněno, že Německo je v tom vzorem. A na to, když někteří namítali: Proč? A bránili se, že když k tomu zvládnutí mají důvod Němci, proč by si něco takového měli za úkol dávat jiní, jim bylo odpovídáno, že proto, že tak se to sluší. A kdo si myslí, že ne, je nejen zbabělec a bez citu, ale také třeba xenofob a horší druh člověka.

Ti skeptičtí lidé, a počítal jsem se mezi ně, předpovídali, že masivním nárůstem cizinců ze značně jiného kulturního prostředí se německá společnost jenom kulturně neobohatí. Že výsledkem nebude jen pestřejší kuchyně a více orientálních muzikantů v ulicích. Ale že také nutně vzroste napětí, naruší se konsenzus, což byla velká poválečná hodnota, a v důsledku to povede k obnovení toho, z čeho jde z Německa největší strach: k návratu těch stránek němectví, při kterých se člověku stahuje hrdlo úzkostí. Ne že by se jinde po Evropě tyto sklony neprojevovaly, ale jak známo, Němci v historii ukázali, že za to umí vzít důkladně.

Proto se jim léčba německé minulosti (cizinci nás vyléčí, zaznívalo) multikulturalismem jevila jako pošetilost, ne-li jako hra s ohněm. Představa, že čím více bude společnost kulturně a etnicky různorodější a rozdrobenější – představa šířená s obzvláštní naléhavostí z Německa a šířená u mnoha našich odhodlaných propagandistů –, tím bude jaksi přátelštější, veselejší a mírumilovnější, se jim jevila jako v lepším případě hloupost, v horším jako bludná ideologie, která opět zničí nejen Německo, ale i Evropu. Protože Německo je příliš velké na to, aby se jeho pošetilosti a nemoci týkaly jen jeho.

Po pěti letech by takový člověk rád řekl, že jeho obavy byly přehnané. Německo se opravdu nezhroutilo, nevypukla tam občanská válka, k teroristickým útokům sice došlo, ale není jich tolik, jak to vypadalo třeba v roce 2016, že jich bude. Pořád je tam většinou krásně a domy jsou opravené a na vesnici je čisto a útulno. Kriminalita statisticky nevzrostla, ale člověk si raději dá pozor a do některých čtvrtí velkých měst za tmy nechodí, co by tam také dělal. Německá města jsou stále docela spořádaná, doprava tam funguje, ulice se uklízí a fasády jsou v lepším stavu než u nás. Občas se tam sice prožene divoká horda, jako třeba nedávno ve Stuttgartu, a rozbije, co jí stojí v cestě, ale to je prostě daň za pestrou společnost. Německo je stále velmi výkonné a disciplinované, občané volí, až na ty zaostalé Němce z východu, jak volit mají, lidé jsou spořádaní a většinou milí a ochotní. Neboť Němci takoví jsou, a kdo je trochu poznal, má je rád. Má rád ty německé vlastnosti, které mu často chybí třeba u nás doma. Poctivost, férovost, smysl pro přesnost a pořádek, pracovitost a pečlivost.

Jediné, co mu vrtá hlavou, je, zda se to přenese také na ty, kterých tam, třeba ve velkých městech, za deset či dvacet let bude někde i víc než těch, kteří je měli zvládnout.

To totiž bude ta správná chvíle pro to, jestli to Němci zvládli. Jenže to už dávno nebude mít smysl se na to ptát. Protože to už dávno bude irelevantní. Prostě se to stalo. Finis Germaniae. Ale i to Němci zvládnou. I svůj konec.

Jiří Peňás