O Němce Carole Racketeové, o níž spolkový prezident prohlásil, že je hrdinka naší doby a že zachraňovat lidi nesmí být kriminalizováno, natočí brzy někdo v mezinárodní koprodukci film. Bude velmi dojemný a burcující a festivalové publikum (bude se promítat hlavně na festivalech, kde najde nejlepší publikum) ho bude vnímat jako obžalobu západní společnosti a doby, které vzdoruje neohrožená mladá žena.

V první části to bude příběh o tom, jak děvče vyrůstá v blahobytné společnosti na břehu moře v severním Německu. Od mládí je na lodi, s rodiči plují po celém světě, naučí se pět jazyků, chce zachraňovat ledovce a albatrosy, obojímu se skutečně bude nějakou dobu věnovat, což jí ale nebude stačit. Všichni kolem ní mají správné svobodomyslné a pokrokové názory a přitom hluboký pocit viny. Ten je dán jednak genetickým zatížením německého národa, jenž se historicky provinil nacismem, který je nutné stále překonávat, nejlépe hlubokým znechucením ze sebe sama. A Carola to dobře ví. To, že je Němka, je jistým druhem provinění, podle kterého je nutné jednat.

S tím souvisí druhý důvod, jímž je stejně tak hluboký (západo)evropský (ale nebude to ve všech státech stejné, třeba Italy už pomalu přechází) pocit viny za onen blahobyt, jenž podle jejího přesvědčení není výsledkem práce, civilizace a dědictvím generací, ale je především zločinem. Bohatství, do kterého se narodila, vzniklo na úkor někoho jiného, tedy „třetího světa“, který je stále jen chudý a ubohý. S tímto vědomím se Carole těžce žije, považuje to za nespravedlnost a křivdu: vůči všem těm, kteří neměli to štěstí jako ona: „Mám bílou kůži, narodila jsem se v bohaté zemi, mám ten správný pas, měla jsem možnost chodit na tři vysoké školy a ve 23 letech jsem získala titul,“ řekla po vylodění na Lampeduse, kde byla zadržena italskými úřady, když tam vyložila loď s africkými migranty, které nabrala u libyjských břehů a dovezla pět set kilometrů na italské území.

V tom filmu budou dramatické záběry jejího přistávacího manévru. Loď organizace Sea-Watch 3, kde je kapitánkou, se jen tak tak nesrazí s italským policejním člunem, který tam pošle vrchní padouch filmu, italský politik Salvani, nelítostný populista, mafián a asi i rasista. Ten bude Carole vyhrožovat, že ji zatkne a že bude sedět za porušení italských nelidských zákonů, které nedovolují vylodit na břehu lidi, kteří prostě jen chtějí žít v Evropě. Jako by to byl nějaký zločin, protestuje herečka, která hraje Carolu, a přidávají se k ní liberální politici, umělci, novináři, zpěváci, kteří organizují koncerty na její podporu. Carola je hrdinkou naší doby, druhou Gretou, která se v tom filmu také mihne a řekne, že kdyby nebyla Greta, chtěla by být Carola.

Ve filmu to Carola říká jasně, skoro jako ve skutečnosti: Čím jsem já lepší, že mohu mít německý pas a německé sociální jistoty, a miliony lidí v Africe ne? Všechny Afričany do Evropy bohužel nepřevezu, ale těm pár desítkám jsem dala naději na lepší život. A ostatním evropským ženám jsem dala návod, jak jednat. Nebát se dělat správnou věc. Třeba zachraňovat lidi od libyjských břehů z chatrných člunů, se kterými uplavou sotva těch pár kilometrů, a vozit je do Evropy: stejně jako její starší kamarádka, též Němka Pia, která už převezla do Evropy několik stovek migrantů a nyní ji chtějí Italové soudit. Jako by udělala něco špatného… Odčiňuje přece vinu svého národa, ale nejen jeho, celého Západu, vinu, kterou sice nelze nikdy zcela odčinit, ba naopak, čím se o to bude Západ víc snažit, tím bude růst, ale něco se dělat musí. Nelze se přece jen tak zavřít ve svém egoismu. Hranice jsou přežitek, moře je všech, vzduch je také všech, albatros si létá, kam se mu zachce, a když chce Afričan do Evropy, má na to právo.

Jsme všichni lidé, řekne přesvědčivě Carola, když ji v tom filmu jeden dejme tomu Polák, který se na loď dostal v představě, že skutečně bude tahat lidi z moře, a ne je pašovat, naznačí, že nějaká pravidla by měla platit a že on si myslí, že tím, že ty lidi převezou do Itálie, se jen zvedne touha milionů jiných pokusit se o něco podobného. Takové úvahy Carola zásadně odmítne a naznačí něco o evropských Židech, kteří byli ostatně zabíjeni kde? V Polsku přece! Tím debata skončí. Polák jen utrousí, že celá Afrika se do Evropy nevejde. Carola nechápavě kroutí hlavou. V jejích očích bude možné spatřit pohrdání nad těmi zaostalými a egoistickými východními Evropany, kteří nechápou, co to je humanismus. Film končí dojemnými záběry na Afričany, kteří jdou hledat evropské štěstí. Carola má pouta na rukou, ale jde se vztyčenou hlavou. O pár dní později je na nátlak veřejnosti propuštěna.

Film bude mít obrovský úspěch v Německu a ve Skandinávii. V zaostalé a xenofobní východní Evropě se ani nesnažili najít distributora. Vůbec by tomu ti burani nerozuměli.