Coby kluci jsme hltali tátovy příběhy z války a hltáme je vlastně dodnes, protože se pokaždé s něčím vytasí. Člověk si až klade otázku, jak toho lidé mohli v té válce tolik stihnout. Důležitý je ale příběh. Jeden vyprávěl o jablku s vlastností bramboru, které se sbíralo povinnými odvody po vesnicích do pytlů, sypalo z vagonu do vagonu a vozilo se německému vojsku na ruskou frontu. To jméno mi utkvělo. Strýmka. Vlastně se chytlo jen tak napůl, ale když jsem po létech to slovo slyšel, hned naskočilo. Jablko, které lze zahrabat do zemního krechtu jako mrkev nebo řepu a zjara prostě otevřít, opláchnout a začít chroupat. V případě lepších zubů, protože není úplně jisté, že už bude strýmka k jídlu. Obecně se má za to, že ji lze skladovat až do dalších jablek. Říkáte si: To bude nejspíš něčím vykoupeno. Ach ano. Patrně neshledáte tyhle „kyseláče“ jako úplnou lahůdku, ba i leckterá pomologie hovoří o podřadné chuti. Nicméně je to jablko, které od vás kromě pěkného sklepa nic nechce. Ve chvíli, kdy stačí zajít do nejbližšího obchodu a jukne na vás jedna z pěti světových odrůd v kteroukoli roční dobu jako právě utržená, se nám to zdá asi zbytečné. Vozíme si jablka z Nového Zélandu dostatečně čerstvá. Tak na co sklep.

Kultura jabloní je jedna z našich největších společenských ztrát vůbec. Odrůd jablek je na světě něco přes sedm tisíc, a nahlédneme-li do starých pomologií Jana Říhy nebo Josefa Vaňka, najdeme několik set velice rozmanitých odrůd. Zralostí, chutí, zpracováním, velikostí, barvou. Máloco je na světě tak pestré jako právě svět jabloní a jablek. Je to tisíc let naší kulturní historie. O to smutnější je konzumní obraz pěti stále se donekonečna opakujících k smrti nudných odrůd. Jak k tomu přijde takový Řehtáč soudkovitý, Krátkostopka královská, Gascoyneho šarlatové, Kopřivnický kuželek, Gdánský hranáč či Syreček úřetický. A co teprve Ovčí hubičky! Vejlímek, Panenské české nebo Míšeňské jsou tu s námi od středověku. Všechny ty zralosti a nepřeberné způsoby zpracování jsou úžasné, až se tají dech. Nejšílenější je ale to, že jsme zapomněli, jak také jablka mohou chutnat. Ukázalo mi to nedávno jedno nezvykle kořenité, které jsem našel po dědovi v sadě. Názvy odrůd toho slibují opravdu hodně. Banánové, skořicové, malinové, anýzové, citronové, pomerančové, omanové, ananasové, vinné, hřebíčkové, ba i rozmarýnové. Rozhodně jsem je všechny neochutnal a nedělám si iluze o fantazii našich dědů. Vsadil bych ale na to, že byli mlsní a věděli, co je dobré.

Staré či krajové odrůdy jsou dnes pojem a s nimi i třeba školkaři Standa Boček nebo Radim Pešek. Návštěva v takové nefalšované ovocné školce je zážitek sám o sobě. Vždycky jsem k téhle pravé školkařině měl velikou úctu. Celý rok se kolem toho běhá, plečkuje, vyholuje, řeže naostro, očkuje, roubuje, školkuje a vůbec. No a pak přijde ta chvíle vyorávání. Traktor s vytřásadlem to dobude řádek po řádku a je vymalováno. Vytřídit, uznávací řízení, navléct jmenovky, založit a čekat, jestli si někdo přijde. Je pozdní podzim, mlhy, sychravo, brzy tma a všeobjímající bahno. To především. Holínky od nohavic k nerozeznání. Zhruba tři týdny rozhodnou, zdali se prodá, nebo bude oheň. Zjara se toho už tolik neutrhne.

Jdeme školkou a vybíráme stromky. „Čistecký mám, ale je trochu křivý,“ říká mi Standa. Odpovídám, že to nevadí. „Všichni obdivujou starý křivý jabloně, ale nikdo je nesází,“ kontruje. Další kousky vybíráme zásadně křivé. Strýmku dostávám darem, trochu utrženou. Dáme jí šanci. Bude tu i po nás.