Není správné, když vláda zvyšuje daně, aby mohla utrácet, i když ekonomika prosperuje. Jedna věc je ještě horší. Když vláda na zvýšení daní postaví rozpočet, ovšem daňový zákon nedokáže prosadit ve sněmovně.

Za exemplární případ může posloužit probíhající schůze, která má ve třetím čtení schválit zákon zvyšující příjmy státního rozpočtu v řádu 15 miliard, zvlášť zdaněním tabáku a rezerv soukromých pojišťoven. Alena Schillerová to může považovat za vlajkovou loď svého působení na ministerstvu, přesto nejde o nic významného. Sazba daně z tabáku se zvyšuje každým rokem, a stát si tak vždy připíše okolo tří miliard, současná ministryně jen zvýšila tempo. Útok na rezervy pojišťoven vynese pár miliard až v roce 2021. Přesto vláda otálela a normu poslala do sněmovny se zpožděním až v červnu. Třetí čtení se však zaseklo minulý pátek, když poslanci do oběda diskutovali o pořadu schůze. Ve dvě však končí termín, kdy je možné zákon ve třetím čtení vůbec projednávat, a tak se zákonodárci rozešli bez výsledku, zato s vědomím, že ve středu budou hlasovat o rozpočtu v rozporu s předpisy. Rozpočet musí odpovídat platným zákonům a tomu současná situace neodpovídá. Vládní poslanci reagovali panikou. Vyhlásili mimořádnou schůzi, která tento pátek projedná nejen zákon o daních, ale také normu, podle níž se příští rok zvýší rodičovský příspěvek. Pokud se to nestihne ani tentokrát, bude mimořádná schůze pokračovat každou středu a pátek. Není nutné dodávat, že Senát potom oba zákony vrátí, a tak se snižuje pravděpodobnost, že se normy nezbytné k definici příjmů a výdajů rozpočtu na příští rok stihnou schválit do konce roku.

Oba zákony jsou jednoduché a tím spíš vyniká důvod pátečního kolapsu. Vláda je poslala pozdě a normy se staly zároveň nosičem desítek pozměňovacích návrhů, které s nimi nesouvisejí a které připravili také s vládou spříznění poslanci. Jeden návrh SPD doporučuje snížit daně menším firmám, druhý z dílny ANO požaduje domovní razie u těch, kdo jsou podezřelí ze zneužívání dávek na bydlení apod. Dlouhý seznam „pozměňováků“ je dokladem frustrace, která se šíří sněmovnou, do níž vláda posílá spoustu bezvýznamných zákonů. Vedle toho sepisují historicky nejvíc vlastních návrhů zákonů sami poslanci, kteří chtějí vyniknout, případně se někomu zavděčit. Poslanecké návrhy mají minimální šanci, že se vůbec začnou projednávat, proto se jako alternativní cesta nabízí pozměňovací návrh k zákonu, který nelze shodit pod stůl a hlasovat se o něm musí. O kvalitě poslaneckých návrhů si není třeba dělat iluze. Většinou vznikly na koleně poslanců či v dílnách lobbistů, neprošly oponenturou vlády ani kontrolou Legislativní rady, přesto mohou být schváleny, pokud si příslušný poslanec domluví podporu kolegů, často výměnou něco na něco. Vznikají zákony, které je třeba čas od času napravit dalším pozměňovacím návrhem, a jak se tímto procesem mění právní prostředí v jednotlivých oblastech veřejné správy, to dokážou pochopit jen speciálně školení právníci.

Každý za sebe

Bývaly časy, kdy ještě česká sněmovna fungovala. Skončilo to rokem 2013 a od té doby se chaos a zmatenost poslanců prohlubují. Po dvou letech fungování leží v současné sněmovně 180 návrhů zákonů a z toho jenom 45 prošlo aspoň prvním čtením. V časech pravicových koalic a předtím za sociálnědemokratických premiérů leželo v polovině volebního období po každé schůzi jen 40–60 neprojednaných návrhů. To se na dvojnásobek zhoršilo za premiéra Bohuslava Sobotky a úpadek dál pokračuje.

ANO a ČSSD slibovaly, že svěří politiku skutečným odborníkům, potíž je však v tom, že primátu nejmocnějšího muže ve sněmovně se zmocnil šéf nejsilnějšího klubu Miroslav Faltýnek. Ten má ovšem problém, že ho neposlouchají ani poslanci ANO. Naposled to osvědčili při agresivních výpadech proti České televizi, i když jim to prostějovský rodák zakázal. Mimořádná schůze je poslední šancí, jak vůbec projednat dva nepříliš důležité zákony, které by se minulé vlády ani neobtěžovaly do sněmovny posílat.