Signální výtisky nového románu irské spisovatelky Sally Rooneyové Krásný světe, kde jsi (Beautiful World, Where Are You), které se rozesílaly před jeho anglickým vydáním, se na internetu prodávaly za stovky dolarů. Vystihuje to postavení autorky na dnešní scéně a oddanost fanoušků, ochotných se plácnout přes kapsu, jen aby si její novinku mohli přečíst o pár dní dřív. Uvedení knihy předcházela i masivní kampaň, aby ne, Rooneyová je přece „literární fenomén“, „Jane Austenová mileniálů“. Ve svých třiceti letech dokončila už třetí román, stala se „hlasem generace“, jejích předchozích knih (Rozhovory s přáteli a Normální lidé) se prodaly miliony výtisků. Ta situace je ve více ohledech velmi ironická. Privátní podniky se chovají, co nejtržněji to jde, aby prodaly co nejvíc výtisků knihy autorky, jež se hlásí k marxismu, píše o hrdinech, pro něž je soudobý kapitalismus odpudivý a zhoubný.

Spisovatelka se toho reklamního cirkusu také nějak účastní, v rozhovorech zároveň mluví o tom, jak ji to vyčerpává, jak je pro ni sláva jenom břemeno. Pozice Rooneyové je přitom natolik silná, že by si dokázala prosadit takovou míru účasti na sebepropagaci, jaká by jí vyhovovala, včetně té nulové. Jedna z hrdinek její nové prózy je navíc veleúspěšná spisovatelka věku Rooneyové, dosáhla slávy, která ji ani v nejmenším nenaplňuje, trpí pochybnostmi ohledně smyslu vlastního počínání. To vedlo mnoho publicistů k úvahám, že Rooneyová v nové knize píše o sobě. Je také znavena přebíráním literárních cen jako Alice z její nové knihy? Jedním z ústředních témat Krásný světe, kde jsi je navíc paradox, o němž se psalo už ve vztahu k jejím předcházejícím knihám. V jistém ohledu jsou tradiční (proto „Jane Austenová“), jejich děj se točí kolem toho, zda se ta či ona dvojice dá dohromady, případně zda spolu vydrží. Zároveň jsou ale otázky toho typu z hlediska ideologie, již autorka a nemalá část jejích čtenářů vyznávají, naprosto podružné. Svět se přece řítí do záhuby, je založen na vykořisťování, ničení a krvavém útisku, podobně jako institut manželství. Tak proč by mělo někoho zajímat, jestli do toho slečna X a pan Y praští?

Všechnu tu ironii a paradoxy se Rooneyová v Kde jsi, krásný světe pokouší nějak reflektovat, jistým způsobem se také vyrovnává s kritikou svého psaní (není nijak moc častá, v reflexi jejích textů se dá daleko snáz narazit na superlativy absurdně přesycené „óchání“). Vidět v Krásný světe, kde jsi jen výlev zpovykané literární celebrity by ale bylo nespravedlivé. Jakkoli bych ve vztahu k novému románu Rooneyové superlativy šetřil, je to v něčem zajímavá kniha, rozhodně zajímavější než ty předcházející. A v některých jejích pasážích autorka skutečně projevuje velký literární talent. Možná je to kniha dokonce i podvratná. Jakkoli ale Rooneyová žehrá na svět soudobé literatury a jeho povrchnost a orientovanost na status, sama tu hru zvládá, své čtenáře má dobře „přečtené“, dokáže psát tak, že si té podvratnosti ani nemusejí všimnout.

V jednom z mála vysloveně kritických ohlasů na Krásný světe, kde jsi Stephen Marche přiřadil Rooneyovou k „literatuře pózy“, jež prý nahrazuje „literaturu hlasu“. Autory té literatury pózy jsou podle něho spisovatelé, kteří získali formální vzdělání na prestižních univerzitách, vstřebali poučky kurzů tvůrčího psaní. „V psaní v póze jde především o to, psát správně, ve vztahu k formě i obsahu. Jeho nejpřednějším cílem je neudělat žádnou chybu. Jeho nejužívanějším gestem je vymazání a jeho nejčastějším tématem je sociální úzkost a sebeprezentace.“ To Marcheho hodnocení může být zjednodušené a paušalizující, v nějaké míře se ale na prózy Rooneyové vztáhnout dá. A navíc – literární establishment a část mladší generace čtenářů tu „bezchybnost“ vyžadují a jsou často odhodláni chyby trestat a také je nacházet na vskutku nečekaných místech (třeba činit autora morálně zodpovědným za chybné jednání jeho postav). Od literatury očekávají, že jim dá příležitost se s někým v úzkém slova smyslu identifikovat (tedy shledat hrdinu knihy sobě podobným) a také být knihou utvrzen ve svých jistotách (třeba ideologických). Rooneyová tuhle potřebu umí naplnit, z toho také pramení její popularita – aspoň zčásti. Její hrdinové jsou mladí, krásní a třeskutě inteligentní, jak se v jejích prózách často zdůrazňuje, jsou to sběratelé cen, akademických titulů, nadaní ve věcech tvůrčích – to jistě usnadňuje „identifikaci“. A také jsou vnitřně nejistí, úzkostní a posedlí sami sebou a svou sebeprezentací, řeší, co si o nich ostatní myslí, a často také neschopní dát jim srozumitelně najevo, co si myslí oni, i pochopit, co od nich o sobě slyší. Pochybují o ledasčem včetně sebe – s výjimkou svých politických názorů a pohledu na svět, jejich správnost je v jejich očích – a zjevně i autorčiných – neotřesitelná.

Vyprávění se soustřeďuje na čtyři postavy, úspěšnou spisovatelku Alice, která se uchýlila do menšího města na západním pobřeží Irska, kde si chce odpočinout od koloběhu literárního provozu a taky se zotavit po psychickém zhroucení, její nejlepší přítelkyni Eileen, jež pracuje jako editorka v malém literárním časopise, Felixe, místňáka, dělníka ve skladišti, s nímž si Alice něco začne, a Simona, celoživotního kamaráda Eileen, katolíka, který pracuje pro malou levicovou stranu; jeho vztah s Eileen osciluje mezi přátelstvím a partnerstvím. Čtyři mladí lidé kolem třicítky řeší svoje vztahy a taky místo ve světě, povahu toho světa a způsob, jakým by se na něj člověk měl dívat. Otázky jako Dají se dohromady? a Zůstanou spolu? jsou v textu velice silně přítomny a ve finále také zodpovězeny. Rooneyová peripetie jejich cesty většinou popisuje svým charakteristickým stylem, s lapidární a někdy až pedantickou popisností, sledem detailů. V těch lepších pasážích knihy mohou mít jakýsi kumulativní efekt a prostřednictvím těch suše zachycených obrazů a odsýpajících a také velmi literárních dialogů je vyjeveno cosi hlubšího. V horším případě její text může působit jako suchopárné zaznamenávaní čehosi, co snad ani zaznamenáno být nemuselo – nemohu si pomoct, ale té knize by prospělo, kdyby byla kratší.

A některé peripetie v ní jsou navíc, jejich konstrukce není zrovna přesvědčivá. Rooneyová se při zaznamenávání děje důsledně vyhýbá popisům vnitřních stavů svých figur, ty výrazně vystupují na povrch v obsáhlých e-mailech, jež si posílají Alice a Eileen, hrdinky v nich sdílejí svoje myšlenky o ledasčem – od odpudivosti plastů po příčiny kolapsu středomořské civilizace pozdní doby bronzové. A samozřejmě o svých zmatcích a nejistotách, vztazích a jejich smyslu, zklamání z vlastního života. Jakkoli jsou dráhy Alice i Eileen v něčem opačné – jedna dosáhla celosvětového úspěchu, druhá vede „bezvýznamnou existenci“ –, obě mají společný pocit životního krachu. Elegantní formou a rozsahem působí ty dopisy jako korespondence postav nějakého románu z devatenáctého století. Jsou to texty, v nichž se autorka moc nesnaží odlišit – stylově či názorově – jednu postavu od druhé. Spíš jako kdyby prostřednictvím inscenovaného dialogu vedla nějaký svůj kontinuální monolog.

Postavy hrdinů románu mohou působit tezovitě, především ty mužské, které se zdají být až výrazem přání otcem myšlenky. Simonova příkladná svatost může být až otravná, Felix je spíš sen pokrokové měšťanky o venkovském proletáři než figurou, která by aspoň trochu smrděla životem. Otázky, které je sužují, a způsob, jakým je autorka podává, ale nepůsobí vykalkulovaně. A v některých pasážích se Rooneyová dostává blízko k jakémusi nepřiznanému tradicionalismu. Třeba způsob, jímž podává Simonovo katolictví a přístup ženských hrdinek k němu, je skutečně vážný – nikoli ve smyslu přijetí, ale bezpředsudečné snahy něco pochopit.

I v jiných směrech Rooneyová a její postavy zvažují tradici a různé její projevy jako reálnou a vážnou alternativu toho, v čem žijí. Na mnoha místech se autorka blíží hranici toho, co se v jejích kruzích považuje za přijatelné, s vážností a otevřeností si pohrává s myšlenkami a představami, které se vylučují se světonázorem soudobého pokrokáře. Její psaní sice má jisté znaky té Marcheho „literatury pózy“, přesto bych neřekl – ač nejsem fanoušek Sally Rooneyové –, že její poslední román je nesen snahou nedopustit se chyby. Nakonec i ten svůj kontrolovaný styl autorka někdy pustí, zariskuje před čtenářem vyjádřením nějaké emoce, třeba i exaltované, sleduje ji a vydá se jí napospas, sleduje nějakou představu krásy. Výsledkem mohou být až zpěvné pasáže, v nichž zaznívá to nejlepší z tradice ostrovní literatury. Anebo místa, v nichž ten pokus ztroskotá a vede třeba jenom k bombastu.

Krásný světe, kde jsi může být pro Sally Rooneyovou vybočením, po němž se vrátí k tomu, co se od ní čeká a chce. Anebo taky přechodovou knihou, krokem na cestě pryč od úzkostné bezchybnosti.