V souvislosti s prvním hraným filmem o Václavu Havlovi a reakcemi na něj se debatuje o historických filmech obecně a zvlášť o těch zachycujících skutečné události a skutečné hrdiny. Třeba týdeník Respekt se v obsáhlém materiálu snažil najít odpověď na otázku Jak na to?. Těžko ji formulovat přehledně a prakticky využitelným způsobem, asi nejpravdivější a zároveň naprosto neužitečná bude v tom ohledu sentence: Neudělat to špatně. To „ne špatně“ se relativně často podaří trefit polským sousedům, k jejich kinematografii dlouhodobě patří také solidní historické filmy, vyprávění o dějinách natočená vtahujícím způsobem, dobře provedená technicky i jinak, přístupná širšímu publiku a přitom vůbec ne hloupá.

Do téhle tradice patří i snímek v Česku známé režisérky Agnieszky Hollandové Pan Jones, uveden byl loni, soutěžil na festivalu v Berlíně, mimo Polsko ale velký ohlas nezaznamenal. Dnes je možné si ho přehrát prostřednictví některých streamovacích služeb. Je to škoda, Hollandové film by zasloužil početnější publikum, také proto, že ukazuje historii velice málo zfilmovanou a vůbec málo známou, a navíc v ní dokáže najít dimenzi, která působí velice současně.

Pan Jones by se dal charakterizovat jako snímek o hladomoru a o médiích – poněkud zvláštní kombinace. Vypráví hned dva nepříliš známé příběhy. Ten velký o hladomoru na Ukrajině počátkem třicátých let a ten individuální o mladém britském novináři Garethu Jonesovi, který byl první západní žurnalista, jenž o genocidní katastrofě na svoje jméno informoval. Až donedávna přitom byl postavou prakticky neznámou, jeho články v době publikace sice vzbudily rozruch, na jejich autora se ale rychle zapomnělo, možná i proto, že Jones zemřel velice mladý. Především se ale proti němu postavily tehdejší novinářské těžké váhy – hlavně Walter Duranty, moskevský korespondent The New York Times, nositel Pulitzerovy ceny a jedna z nejtemnějších figur západní žurnalistiky. Nadaný autor a bezostyšný lhář, který byl apologetou Stalinova režimu, ve svých textech relativizoval a racionalizoval jeho zločiny („když člověk dělá omeletu, musí rozbít pár vajec“) nebo je rovnou popíral. Jonesovo svědectví se moc nehodilo do krámu ani západnímu politickému establishmentu, který navazoval vztahy s industrializujícím se Sovětským svazem také v naději na obchodní příležitosti.

Hollandová Pana Jonese natočila v polsko-britsko-ukrajinské koprodukci, polský byl celý štáb, herci (aspoň ti nejdůležitější) britští, scénář spolu s režisérkou napsala debutující americká autorka ukrajinského původu Andrea Chalupa. Musely při tom překonat stejný zásadní problém jako další autoři filmů o skutečných událostech – složitou historii trochu zjednodušit a udělat přímočařejší, třeba i s využitím autorské licence, aniž by popřely její podstatu, nějakým zásadním způsobem se jí zpronevěřily. Myslím, že v tom uspěly – s pár drobnými výhradami a jednou větší (o ní později).

Gareth Jones (James Norton) pracuje jako poradce pro britského premiéra Lloyda George, taky je publicista, jako první západní novinář udělal rozhovor s Adolfem Hitlerem po jeho nástupu do úřadu německého kancléře. Zajímá se o Sovětský svaz, vystudoval ruštinu, taky proto, že v zemi nějakou dobu žil s matkou. Přijde mu něco podezřelého na sovětských ekonomických statistikách – země jako kdyby utrácela peníze, které by neměla mít. Jones musí skončit v práci, rozhodne se do Sovětského svazu na vlastní triko vypravit a zjistit, jak se věci mají. Pomáhá mu v tom doporučující dopis předsedy vlády, díky němuž se Jones brzy octne v cize působícím, profízlovaném světě, kde se brzy po příjezdu dozví, že jeho kamarád, který mu do telefonu říkal o nějakém ohromném příběhu, na němž prý pracuje, byl zavražděn při přepadení na ulici. Taky se setká s Walterem Durantym (Peter Sarsgaard), který mladého kolegu vezme pod křídlo, pozve ho na značně dekadentní večírek, kde se západní korespondenti pomocí drog a nevázaného sexu (a také jistě pod dohledem NKVD) odreagovávají od paranoií přetížené Moskvy, již nemají možnost opustit. Jones ale shodou náhod a také díky své naivní drzosti najde možnost odjet z hlavního města, už tuší, že na Ukrajině se něco děje, oklame svůj úřední doprovod a vystoupí z vlaku, vyrazí na obtížnou pěší pouť Ukrajinou, během níž rychle pochopí cosi nečekaného a neuvěřitelného – ta země umírá a nikdo o tom neví.

Pan Jones je dobře natočený film a nepotřebuje na to ani působit nějak velkolepě. Exteriérové i interiérové scenerie vypadají přesvědčivě, jsou podávány přehledně a přitom bez přehnané didaktičnosti. Režisérka, která má sama bohaté zkušenosti se životem v někdejším sovětském bloku (včetně krátkého pobytu v československém vězení), nedělá z SSSR hollywoodskou podívanou, film ale zároveň nevypadá lacině – sovětská realita je v něm ukázaná s péčí a přesvědčivostí. Příběh dvouhodinového filmu se zpočátku odvíjí pomalu, pro některé diváky asi až příliš pomalu – odpovídá to ale záměru ukázat Jonese jako člověka, který přijíždí někam, kde to nezná a až postupně odkrývá mechanismy fungování místa, v němž se ocitl. Člověku, který má zájem o historii obecně, a o tu sovětskou zvlášť, to vadit asi nebude. Hollandová a její tým také počítají s interesovaným divákem, nepředstavují třeba jednotlivé postavy obvyklými vysvětlujícími titulky. Chvályhodné. Zároveň ale jednomu může chvíli trvat, než pochopí, že ten starší pán v úvodu filmu je britský ministerský předseda, a až po zhlédnutí Pana Jonese mu dojde, že ve filmu vystupoval taky Maxim Litvinov.

Jonesova cesta přízračnou hladovějící Ukrajinou je podána působivým a přitom ne vyděračským způsobem, po většinu času osamocený hrdina putuje vysílený tichou zemí, během té cesty skládá z náhodně spatřených fragmentů obraz nevýslovné katastrofy, zločinu (příčiny hladomoru – politické, systémové a další – snímek příliš neřeší). Pan Jones je ale také film o médiích, jeho protagonista a Jonesův protipól Duranty představují dva krajní přístupy k novinářské práci. A jejich střet – jak ho Hollandová ukazuje – až překvapivě rezonuje s diskusemi, které se o žurnalistice vedou právě teď, hlavně v anglosaském světě. Gareth Jones věří, že novinář by měl hledat a psát pravdu, přičemž pravda je v jeho očích „jenom jedna“. Duranty o sobě mluví jako o člověku, jenž slouží velké věci, která přesahuje jednotlivce, a při psaní se proto řídí ohledy na její prospěch; utopie, která jednou přijde, stojí za všechny momentální oběti i za Durantyho lži. Podobně i dnes probíhá především v Americe polemika mezi žurnalisty tradičními, podle nichž by měl být novinář především člověk, který spíš nezúčastněně zaznamenává fakta, a mladšími aktivisticky založenými autory, kteří prosazují novou žurnalistiku, jejímž smyslem by mělo být aktivní a angažované prosazování věci pokroku. Samozřejmě se ten dnešní spor neodehrává v kulisách totality a probíhající genocidy, kterou by měl někdo zájem před čtenáři zakamuflovat. Jakási podobnost tu ale je i tak. Jiná věc je, že Duranty – aspoň podle jeho životopisce S. J. Taylora – nebyl idealista, byť třeba strašlivě pomýlený, ale naprostý cynik, usilující o slávu, k níž se chtěl vydrápat po Stalinových zádech (vůbec to byla dost temná figura, v mládí býval nadšeným žákem pověstného černého mága Aleistera Crowleyho, jeho osobní a zvlášť sexuální život byl – mírně řečeno – extravagantní).

Tím se dostáváme k problematickým stránkám Pana Jonese. Patří mezi ně zbytečné prokládání filmu scénami s Georgem Orwellem píšícím Farmu zvířat (tvrzení, že ji inspiroval Gareth Jones a že se ti dva vůbec znali, navíc zřejmě stojí na vodě). Občas se objeví zbytečně zaumný záběr a dvojí užití zrychlených scén může působit jako zbytečná manýra. Vážnější problém ale může být v míře autorské licence. Ta je samozřejmě nutná a jistě je únosné to, že některé postavy jsou fiktivní – včetně sympatické pochybující komunistické novinářky Ady (Vanessa Kirbyová). Nebo že Jones, kterého film v Moskvě ukazuje jako trochu vykuleného sympaťáka, tam v roce 1933 byl už potřetí a že o možnosti hladomoru v zemi psal už před odjezdem. Váhám ale nad pasáží zachycující jeho cestu po Ukrajině. Ta je naprosto pravdivá ve vztahu k příběhu hladomoru, vyobrazuje věci známé z mnoha svědectví i fotografií – mrtvé u cesty, policii, která rekvíruje veškeré potraviny a odváží je do Moskvy, prázdné vesnice, kanibalismus. Je ale do značné míry fiktivní ve vztahu k příběhu Garetha Jonese, protože ten toho tolik jako ve filmu nezažil ani neviděl, ledacos měl jen z doslechu. Jistě – film by byl bez těch scén méně atraktivní, strhující, od „true story“ se ale v téhle pasáži hodně vzdálil. I tak ho ale s radostí doporučuji – nejenom kvůli historii, ale i kvůli hrdinovi: Gareth Jones v něm působí jako naplnění archaického ideálu poctivého novináře, kluk s dobrodružnou povahou a vášní pro pravdu, jenž se neváhá vrhnout do čehokoli a uchovává si při tom milou nevinnost. Takoví se už nerodí, říká se. Stejně ale chovám naději, že skutečnost je jiná.