komentář lenky zlámalové

Nejsme si rovni. A nikdy nebudeme

komentář lenky zlámalové
Nejsme si rovni. A nikdy nebudeme

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hitem dnešní doby je mluvit o nerovnosti. Ukazovat, že může za všechno zlé, co se ve společnosti odehrává. Za to, jak se rozpadá do sociálních bublin, které spolu neumí a nechtějí komunikovat. Posedlost tím, kdo všechno je diskriminovaný a utlačovaný.

Společnost se skutečně rozpadá. Schopnost držet spolu upadá. Příčinou není nerovnost, ale ztráta důvěry. Západní společnost a především Spojené státy americké, které v ní poslední století udávaly tón, držela pospolu důvěra, že člověk může dosáhnout skoro všeho, o co bude usilovat. Důvěra rodičů, že jejich děti se budou mít mnohem lépe než oni. Ta důvěra posouvala Západ dopředu a udržovala společnost pohromadě.

Vždycky tady byly, jsou a budou společenské třídy. Elity, střední vrstvy, nižší vrstvy. Soudržnost mezi nimi zvyšovala právě ta důvěra, že každý se může dostat do té vyšší vrstvy. Když se bude snažit a udělá pro to, co je v jeho silách. Elity byly elitami proto, že příslušníky ostatních vrstev inspirovaly. Chtěli být jako ony. Chtěli se jim přiblížit a věděli, že je to možné. Znali příběhy, kdy se to podařilo. Nebylo jich málo. Měli důvěru, že zrovna jejich dětem by se to podařit mohlo. To dávalo motivaci, otupovalo závist a společenský střet zájmů.

Ta důvěra, že děti se budou mít lépe než jejich rodiče, se v posledním desetiletí na Západě poztrácela. Průzkumy ze Spojených států i Evropy to ukazují se železnou pravidelností.

Místo aby se hledala cesta, jak tu důvěru obnovit, se vytváří utopie rovnosti. Nikoliv rovnosti šancí, ale rovnosti výsledků. Jakéhosi podivného rovnostářského světa, kde na tom budou všichni stejně. Je to velmi nebezpečná utopie, která dál vyostří společenský střet, dál oslabí důvěru a přinese úpadek. Hlasatelé rovnosti totiž ze svého myšlení vytěsňují fakt, že aby se něco mohlo přerozdělovat, musí to někdo nejdřív vytvořit. Ve své posedlosti rovností chtějí trestat ty, kdo ty hodnoty vytváří. Dvacet procent těch nejschopnějších zpravidla vytváří hodnoty, které zaručí životní úroveň i těm zbývajícím osmdesáti procentům. Jejich výkon rozhoduje o tom, jak se budou ti druzí mít.

U nás se boj proti nerovnosti pravidelně demonstruje útokem na víceletá gymnázia, na něž po prvním stupni základních škol odchází zhruba 12 procent dětí. Argumenty jsou pořád stejné. Předčasná výběrovost, elitářství, potlačování schopnosti vycházet s lidmi z jiných sociálních vrstev.

Koncepce školství pro příštích deset let, kterou představil ministr Robert Plaga (ANO), je po útočné sérii jeho předchůdců docela realistická. Víceletá gymnázia nechce rušit. Chystá se je jen omezit tak, aby do nich odcházelo zhruba pět procent těch nejtalentovanějších dětí. Přesně to byl původní smysl osmiletých gymnázií, který později zdegeneroval do toho, že se víceletá gymnázia výrazně rozšířila. Takže padl původní princip, že jsou to školy určené k tomu, aby tam pár procent těch nejtalentovanějších mohlo rozvíjet své schopnosti naplno.

Plaga také správně navrhuje, že se před omezením gymnázií musí výrazně zlepšit výuka na druhém stupni základních škol. Aby na ta gymnázia nechtěly utíkat děti, které nepatří k těm pár procentům nejtalentovanějších, ale jsou šikovné, schopné, chtějí se učit a nechtějí mít pocit, že zůstaly opodál.

Plaga správně upozorňuje, že k dělení podle schopností musí docházet už přímo na základních školách. Že třeba matematika nebo jazyky mají mít v jedné třídě různé výkonnostní stupně, aby každé dítě mohlo naplno rozvíjet svůj talent a potenciál a nepromarňovalo ho tím, že bude čekat na ty pomalejší.

Při debatách o školách se pořád mluví o nerovnosti a speciálních potřebách těch nejslabších. Už se ale vůbec nemluví o tom, jak moc se v mnoha případech zanedbává a nevyužívá talent těch schopných.

Hlavně talentovaných dětí nepříliš motivovaných rodičů. Na víceletá gymnázia se dnes nemají problém dostat talentované děti z motivovaných rodin. Ty je umí připravit tak, aby zkoušky zvládly. U dětí méně motivovaných rodičů to neplatí.

Když jsou stejně talentované jako ty z motivovaných rodin, v souboji s nimi to vždycky prohrají. Nikdo je nemotivuje a nepřiměje, aby si odpracovaly tu přípravu. Ke vstupu na víceleté gymnázium nestačí excelentní výsledky na základní škole. Je pro to potřeba udělat hodně navíc. A jestli by bylo něco ve školách skutečně potřeba, je to objevování talentovaných dětí z méně motivovaných rodin a jejich velká podpora v přípravě na elitní školy.

I ony by najednou viděly, že cesta mezi elitu je otevřená pro každého. Jen jim ji je potřeba ukázat a nasměrovat je na ni. Už dnes to dělá hodně nadací, které intenzivně vyhledávají talentované děti z dětských domovů a znevýhodněných rodin a pomáhají jim v cestě na nejlepší školy.

K prosperitě a důvěře nám nepomůže zglajchšaltování. Zrušení volby pro ty nejschopnější a nejtalentovanější. Tím si jen necháme zakrnět budoucí elity a prohloubíme štěpení společnosti.

Školy by měly nabízet co nejvíc možností, aby si v nich podle talentu, schopnosti a pracovitosti mohlo každé dítě a každá rodina vybrat to nejlepší.

V talentu, schopnosti a pracovitosti si nejsme rovni. A nikdy nebudeme. Uznáváme to ve sportu. Každý kluk, který chtěl hrát hokej, ví, že Jaromír Jágr to dotáhl tak daleko nejen proto, že měl mimořádný talent, ale také proto, že byl mimořádně pracovitý. Stejně talentovaní kluci, kterým chyběla jeho pracovitost, se Jágry nikdy nestali. Stejně jako ti, kdo byli opravdu pracovití, ale prostě od Boha neměli stejný talent jako Jágr.

Úplně stejně to platí ve školách.

29. června 2020