Je už to víc než třicet let, co slavná americká liberální (tehdy to slovo mělo ještě význam) esejistka Susan Sontagová napsala známou esej AIDS a jeho metafory (česky vyšla v roce 1997). Bylo to v roce 1989, zhruba v době, kdy na Západě panika kolem této choroby a jejích obětí vrcholila. Sontagová tehdy docela provokativně napsala: „Je nanejvýš žádoucí, aby se obávaná nemoc jevila jako obyčejná.“

Sontagové šlo o to, že společnost se musí s AIDS naučit nějakým způsobem koexistovat, což znamená chápat AIDS nikoli jako fatální záležitost, která společnost ochromí a zbaví ji chování, jež patří k jejím hodnotám, ale jako – nemoc, před kterou je nutné si dát pozor a něco s ní udělat. Tehdy šlo i o to, aby řeči o „morální zkaženosti“ osob nakažených AIDS, jimiž zpočátku byli především homosexuálové a narkomani, byly odkázány do politického i lidského suterénu. Nepomáhalo to nejen jim, ale ani ostatním.

Fenomén masové nemoci je samozřejmě vždy obalen vrstvou významů, které ji neumožňují chápat jen v její „obyčejné“, biologické a medicínské podstatě. Nemoc je i kulturní jev, takže prochází „procesem semiózy“, to znamená, že se stává jevem-znakem, bere na sebe podobu tradičních metafor („morová rána“) nebo těch, jaké jim daná doba a její duch vtisknou (už tehdy se o AIDS říkalo, že je to „globální epidemie konce tisíciletí“). AIDS byl a je přitom ze své podstaty – to znamená svým spojením se sexualitou a tím, že k sobě váže pohlavní akt s nebezpečím smrti, rozkoš se zmarem – nemocí nesmírně mýtotvornou. Je chorobou, která jako by ještě něco důležitého znamenala a nesla nějaké poselství. Tehdy tomu podléhaly i docela racionální mozky. Ale můžeme teď, po třiceti letech, říct, že skutečně měl AIDS nějaké poselství? Když, tak: ano, buďte opatrní a chovejte se rozumně, ale to platí vždycky.

Sontagové šlo o to, aby se moderní společnost byla schopna naučit nějakým způsobem s nemocí koexistovat, což znamená chápat AIDS nikoli jako fatální záležitost, týkající se navíc hlavně těch druhých, tedy jakýchsi „rizikových skupin“, jež je nutné izolovat, nýbrž jako aktuální nebezpečí pro všechny. A pokud se to hned nezdaří, je alespoň nutné naučit se s ní a s tím nebezpečím žít – což znamená v krajním případě i zemřít.

AIDS je samozřejmě dál těžkou nemocí, která ročně spolyká tisíce obětí, přesto se s ní obecně již nespojují tak hororové a děsivé významy jako na jejím počátku, kdy bigotní představa „trestu božího“ se doplňovala s vizí sodomistických orgií, jež tento „teploušský mor“ údajně vyprodukovaly. Po třech desetiletích života s AIDS je vnímání této nemoci mnohem střízlivější a věcnější. Za léta své zjevné existence se pohled na nemoc AIDS – která vlastně ani „pravou“ nemocí není, nýbrž je možností všech jiných chorob – výrazně proměnil. V USA a v západní Evropě si dnes už jen naštěstí málokdo dovolí o této nemoci mluvit jako o „trestu za prostopášnost“ či jako o „odplatě za zvrácenost a hédonismus“. Je to jeden z docela optimistických případů, jak se Západ umí vyrovnat s hrozbou. V poslední době spíš vzácných.

Tak to třeba bude i s koronavirem. Není to kletba, není to trest, když člověk onemocní, není to nic trapného a fatálního. Vakcína sice ještě není, ale dobrá léčba existuje. A prevence taky. Buďte informovaní, nepodléhejte panice, držte se zdravého rozumu. A čtěte staré knihy a eseje. Psali je chytří lidé. Třeba Susan Sontagová.