Souboj o nezávislost investigativců Českého rozhlasu už má za sebou ostrou fázi. Generální ředitel René Zavoral se omluvil, že to přehnal, reportér Janek Kroupa připustil určité nedostatky. O konfliktu se ještě bude jednat, prý i v parlamentu, ale převratné závěry nelze čekat. Skoro to vypadá, že nejvážnější otázka zůstává stranou. Co vlastně zpravodajové tak zásadního odhalili, že přivolali tak kritickou reakci z nejvyšších míst?

Na první pohled opravdu o mnoho nešlo. Podniky z holdingu Agrofert hospodaří na sedmnácti stech hektarech, u kterých není jasné, komu patří, a berou na ně evropské dotace. Jde zhruba o deset milionů korun ročně, tedy z pohledu Agrofertu o nevýznamnou částku. Ke všemu v první venkovské hospodě za Litoměřicemi nebo kdekoli jinde člověk získá podrobný výklad, který případ relativizuje. Posledních pět let mají obdobné potíže všichni zemědělci. Způsobila je digitalizace pozemkových knih postupně odhalující majitele i těch nejmenších pozemků, kteří se o svůj majetek nehlásí, anebo ani netuší, že ho kdysi dávno zdědili. Zároveň se změnil zákon o pozemkové dani, který nařizuje finančním úřadům, aby daně vybíraly od majitelů pozemků a nenechávaly to na nájemcích.

Najednou se ví, že každý zemědělec má zhruba procento pozemků, na kterých hospodaří, i když přesně nezná jejich majitele. Proto musí složitě zjišťovat skutečný stav, zařizovat různá dědická řízení a vykupovat po metrech čtverečních polnosti, které kdysi vyvlastnili komunisté. Nebylo tedy objektivní, zdá se, speciálně upozorňovat, že s jedním až dvěma procenty pozemků, na kterých hospodaří, má potíže Agrofert, i když je shodou okolností největší a patří premiérovi bez důvěry Andreji Babišovi. Proto není divu, že Tomáš Kňourek a Vítězslav Jandák z Rady Českého rozhlasu upozornili na jednostrannost Kroupovy reportáže.

Přesto se tím nedá zásah radních dostatečně vysvětlit. Věcně byly Kroupovy reportáže v pořádku, problém byl maximálně v jejich kontextu. Proč rozjíždět konflikt, který může ohrozit pověst tuzemské demokracie po Babišově nástupu do čela vlády, stejně jako si svými zásahy proti veřejnoprávním médiím vyloužila mezinárodní kritiku maďarská nebo polská exekutiva? Nabízí se tedy výklad, že se v pozemcích skrývá opravdu vážný problém, tak vážný, že bylo třeba zasáhnout i ve chvíli, kdy se o něm někdo jenom zmínil.

Hospodařím, a nevím u koho

Zaklapnout desky s případem zemědělských pozemků nelze pouze z toho důvodu, že už uběhlo skoro třicet let od pádu komunismu. Někdo musel opravdu významně selhat, když se za tu dobu nevyjasnily vlastnické poměry. Přirozeně v této situaci nemohou finanční úřady správně vymáhat daně, a co je ještě horší, evropské úřady porušují své vlastní předpisy, když vyplácejí dotace na půdu, kde není jasně určen vlastník. Kdo tedy bránil tomu, aby se věci daly do pořádku?

Dále se nabízí otázka, do jaké míry se dá věřit informacím z hospody na Litoměřicku, že nejasné jsou majetkové poměru u jednoho procenta zemědělské půdy. Vzhledem k celkové výměře zemědělské půdy by šlo o cca 30 tisíc hektarů a nad tím by se snad dalo mávnout rukou. Přesto nikdo nedokáže vyloučit, že takových hektarů jsou stovky tisíc.

Přirozeně se nabízí spekulace, že se potíže s pozemky týkají zvláště jednoho typu zemědělských podniků. Konkrétně jde o firmy, zpravidla akciové společnosti, které jsou dědici velkých JZD nebo státních statků z dob před listopadem 1989. Právě ony nejčastěji využívají tzv. „zákonný nájem“ pozemků, u kterých se vlastník nezjistil. Sám Agrofert je dědicem několika desítek takových družstev. Bývalí socialističtí zemědělci se přirozeně nezajímali o to, komu by mohli půdu vrátit, protože by jim museli za nájem platit a také je k tomu nikdo nenutil. U mnoha z nich může jít o značné výměry, o jejichž užívání by mohli přijít, případně vracet dotace, které na ně vybírali.

Pokud opravdu existuje víc takových zemědělců, pak jde o dost silnou lobby, aby měla páky na Český rozhlas. Jinými slovy: reportér Kroupa či investigativci z jiných médií mají co prověřovat.