Francouzský filozof a velký polemik s levicí Raymond Aron ve své slavné knize z poloviny 50. let Opium intelektuálů přisoudil marxismu roli narkotika. Režimy, které se k němu hlásily, mezitím zkrachovaly, ale potřeba rauše jako by tady byla pořád. Ukázaly to právě skončené slavnosti dvou set let od narození proroka Karla Marxe, kdy se k jeho odkazu přihlásily i špičky Evropské unie. Říká se, že zvláště akademické kruhy jsou marxismem fascinovány více než jakákoli část společnosti. Není to však pravidlo. O marxismu se dá s některými politology stále mluvit i kriticky. Jako s docentem Michalem Kubátem. 

Čeká marxismus další kolo?

Já bych řekl, že marxismus je atraktivní pořád stejně. Občas se říká, že je na vzestupu po finanční krizi roku 2008 – ale já myslím, že je to intelektuální a akademická konstanta. V praktické politice je sice mrtvý, ale pro určitou část intelektuálů bude přitažlivý vždycky. Je to prostě intelektuálně atraktivní učení. 

V čem je ta jeho atraktivnost?

Marx byl vysoce originálním myslitelem – to si nemá smysl zastírat. Zejména „mladý Marx“ je v lecčem přitažlivá postava. Loni zemřelý slavný italský politolog Giovanni Sartori „mladého Marxe“ oceňuje jako dynamického badatele a hledače pravdy. Naproti tomu „zralý Marx“, tedy Marx „historického materialismu“ a Marx „ekonom“ podle něho jeví známky zkostnatělého hledání nějaké systematické teorie, která se jednou provždy měla stát absolutní vědeckou pravdou. Což pak vedlo ke špatným koncům.

Ano, to je přece na marxismu nejmarkantnější – že to vedlo ke špatným koncům. A přesto pořád to vzývání.

Je to prostě intelektuálně atraktivní učení. Dá se mnohostranně analyzovat – je proto přitažlivé pro filozofy: včetně kritiků, kteří mu nejednou alespoň dílčí atraktivitu přiznávají, ale také pro politiky, i když nyní již v mnohem menší míře než dřív. Mezi intelektuály ale jistě stále nachází obdivovatele. 

Proč?

Mnozí, kteří se jím zabývali, jako třeba Raymond Aron, říkali, že marxismus je nejdokonalejší ideologií, ve které se spojila věda se „sekulárním náboženstvím“. Právě toto spojení racionality s mytologií vytváří jeho největší přitažlivost. A proto je také tak těžké s ním polemizovat. Poskytuje zdánlivě jasné odpovědi na složité otázky a spojuje jejich vyřešení s lepším zítřkem. Působí jako ucelené učení. Chce vyřešit všechny zásadní otázky lidského života. Je to nejúplnější ideologie, kvintesence ideologického myšlení. Ukazuje celistvý obraz společnosti, jejích problémů – a poskytuje návod, jak je jednou provždy vyřešit. Formuluje jasnou představu pozitivní budoucnosti a je přitom plný mýtů. Dává naději na lepší svět – a vytváří eschatologickou teorii dokonalé společnosti. Mísí objektivitu se subjektivitou a moralizováním. Jeho rozbory jsou údajně přísně vědecké, tedy nevyvratitelné.  

Ale právě v tom je přece jeho intelektuální deficit: je to spíš náboženství halící se jako věda. Právě proto by ho měli intelektuálové odmítnout.

Ale ani intelektuálové nejsou odolní před utopií, ba právě oni jí často podléhají. Polský kritik marxismu, původně jeho stoupenec, Leszek Kołakowski napsal: „Sen o dokonalé jednotě lidského společenství je pravděpodobně stejně starý jako veškeré sociální myšlení člověka.“ Člověk nejspíš potřebuje mít nějakou vizi lepší budoucnosti.

Ale proč si pro to vybrat právě marxismus, když ten přece prokazatelně dovedl – pokud k tomu dostal příležitost – společnost do horší budoucnosti?

To je právě jeden z rysů marxismu, že jeho selhání v praxi nikdy nevedlo k omezení Marxova vlivu, naopak, začasté vedlo k jeho posílení. Je to dáno psychologickou potřebou jistoty, lepší budoucnosti. Zastánci marxismu vždy opakují: Učení samo o sobě je správné, chyba byla v lidech či v okolnostech. Ve své době, tedy v 19. století, vyšel marxismus vstříc existující poptávce – byla to doba, která kladla důraz na vědu a vědeckost, žádaná byla „filozofie dějin“. Marxismus (a po něm taky leninismus) trpěl obsesí vědeckosti. Věda to ale není z žádného hlediska – empirického, teoretického, metodologického. Jako celek je Marxovo učení plné dvojsmyslů, neúplných formulací, nevysvětlených narážek, protimluvů apod. Jeho vliv byl ale nejprve dán „vědeckostí“, později už ne, později převládaly jeho profétistické, mýtotvorné a utopické aspekty.

Přitom jisté ratio mu neupřeme. Postavení dělnické třídy bylo v Marxově a Engelsově době opravdu tíživé. 

Jistě. Marxismus uměl spojit mesianismus se skutečným a ve své době oprávněným bojem evropské dělnické třídy proti vykořisťování. Sice hlásal utopie, ale současně uměl pojmenovat reálně existující problémy. Propojoval pochybné teorie a proroctví s realistickým popisem skutečnosti. Například podle Masaryka byl jedním z nejvýznamnějších sociálních učení své doby. Dokonce i takový Rio Preisner – jinak nesmiřitelný kritik marxismu – mu přiznává to, že má trochu pravdy v tom, jak rozebírá kapitalistickou společnost a vystihuje její podstatné vady.

Marx měl tu základní smůlu, že analyzoval kapitalismus, když byl nejhorší.

Ano, udělal logickou chybu, že nadřadil chyby kapitalismu nad jeho celek. Zaměnil „divoký“ kapitalismus Anglie devatenáctého století za kapitalismus jako takový. Nedovedl si představit, že kapitalismus je dynamický systém a že může být schopen se zreformovat.

Marxova teze přece byla, že zbídačování proletariátu se bude vytrvale prohlubovat, a to i v absolutním měřítku až do konečné revoluce. Jenomže ono zbídačování se naopak začalo mírnit.

Na to se vymyslela teorie o imperialismu jako o nejvyšším stadiu kapitalismu. Kapitalismus přenesl své vykořisťování na celý svět, takže si může dovolit házet vykořisťovaným dělníkům ve svých zemích drobky zisku, čímž mírní jejich zbídačování, ba může dokonce vést k růstu blahobytu. Ale uvědomělý marxista se tím nemůže nechat zmýlit.

Ale to slyšíme přece i nyní, že západní blahobyt je vykoupen vykořisťováním zemí třetího světa. Jakýkoli úspěch kapitalismu je vlastně zločin.

To je právě na marxismu fascinující, že si vždy dovede najít výmluvy pro své selhání. Marxismus všude, kde se v různé podobě začal realizovat, selhal, ale marxisté nikdy nebyli ochotni přiznat, že problém je v učení. On přece selhat nikdy nemohl, na to byl příliš dokonalý. Tak se vždycky našla chyba mimo něj: v jeho deformaci, v lidech, v neodpovídajících podmínkách, v nepříznivých okolnostech.

Čím to je, že mu to tak vychází?

Myslím, že je to dáno tím jeho utopickým, mesianistickým charakterem. Přece není možné opustit sen o lepší budoucnosti.

Ano, ale lepší přítomnost mezitím nastala: v kapitalistických zemích, kde standard života dosáhl nebývalého stupně – i u těch vykořisťovaných tříd.

Marxisté ale vždy budou argumentovat dílčími nedostatky: nezaměstnaností, majetkovou nerovností, sociálními problémy, rasovým napětím v Americe… Marxisté ovládali mimořádně schopnost na veskrze fungujícím kapitalismu vždy nalézt nějaké nelidské prvky. Komunistická propaganda před rokem 1989 velmi dovedně zveličovala dílčí neduhy kapitalismu, které tam ale skutečně byly. Chudí lidé třeba nemají v Americe na zubaře, zatímco my máme bezplatnou zdravotní péči.

A přitom jsme měli často mnohem horší zuby… Ale pojďme k meritu věci. Je Marx odpovědný za totalitní režimy? 

Myslím, že ano. Obhájci marxismu občas argumentují například Ježíšem, že ten přece také není odpovědný za inkvizici. No, jenomže Ježíš nikdy nehlásal nesnášenlivost a násilí. U Marxe násilí nalezneme. Nutnost revoluce je v samém základu jeho učení. Revoluce je pak vždy násilná. Mimo jiné tím se marxismus stal ideovým základem komunistické diktatury. Marxovo učení obsahuje řadu pojmů, které jsou s demokracií v protikladu. Typický je právě kult revoluce, který Karl Popper považoval přímo za nejškodlivější prvek marxismu: násilí je ospravedlněno hledáním lepšího světa; nejhorším zlem vůbec je kapitalismus, takže i kdyby revoluce byla také zlem, pak je menším zlem než revoluční násilí. To je nepřijatelný mravní relativismus. Dalším rysem marxismu je jeho holismus, tj. nadřazuje celek společnosti nad jednotlivce, který se musí ve všem sklonit před zájmem jakéhosi celku. Sartori napsal, že u Marxe „nejvyšší svobodou je nejvyšší skupinovost“, což je úplný protiklad liberální demokracie. Dále samotný princip základny a nadstavby vede k přehlížení demokracie a jejích procedur. Svoboda je zaměněna za rovnost: svoboda, tedy spíš v jeho chápání osvobození, je totiž chápána ekonomicky, zase zcela jinak, než jak tomu je v demokracii. Marxismus odmítl autonomii politiky, čímž znehodnotil demokracii. Neekonomické jevy včetně politiky a její procedury jsou vedlejší a nepodstatné. Marx ztotožnil politickou demokracii s kapitalismem: panující politický systém, tedy včetně demokracie, je nástrojem vykořisťující třídy, která jejím prostřednictvím vykonává svou nadvládu. Takové věci jako politická rovnost považuje za formální věc, protože existující demokracie jsou jenom nástrojem třídního panování. Takže politická rovnost je jen formální věcí. Možná, ale formální je přece jenom jako metoda, a ne jako výsledek, ke kterému vede. To všechno je zkrátka myšlení, které je demokracii úplně cizí. Marx vytvořil utopickou vizi nějaké nové společnosti, která je v základu totalitních režimů. Jasně že Marx osobně nemůže za to, co se stalo. Ale počítají se nejen záměry, ale i důsledky – to nelze oddělit. 

Marxovi se stala ještě ta nepříjemnost, že místo toho, aby revoluce vypukla v nejrozvinutějších zemích, jak pevně předpokládal, tak mu vypukla v té nejméně rozvinuté, tedy v Rusku. To byla taky smůla. Dnešním marxistům se to vůbec nehodí do krámu a chtěli by Marxe od leninismu, natož od stalinismu, odstřihnout. Přitom Lenin i Stalin byli přesvědčenými marxisty. 

Je to kontroverzní věc a jsou na to velmi různé názory, kritikové marxismu se v podstatě shodnou v tom, že Lenin Marxe velmi změnil, vlastně deformoval a zjednodušil, to nepochybně. Je to ještě marxismus? Podle Kołakowského je tato otázka neřešitelná. Leninismus nepochybně není totéž co marxismus, ale je jeho obměnou či interpretací či konkretizací, jak tvrdí německoamerický sociolog Alfred G. Meyer. Není to však něco zcela jiného, vycházejícího z jiných základů, něco, co by marxismus popíralo či překonalo. Rio Preisner dokonce tvrdil, že leninismus je kvintesencí marxismu – je mezi nimi logický soulad a Lenin jen vytáhl na světlo to nejhorší z marxismu, čímž nasvítil ostrým jasem jeho protidemokratické, protihumanistické a další zlověstné charakteristiky. 

Lenin byl prostě praktik, pochopil, že revoluci udělá, jen když pologramotný ruský lid k tomu dokope velmi organizovaná vrstva profesionálních revolucionářů.

Lenin byl nepochybně praktikem a vynikajícím politickým stratégem, jako filozof byl podprůměrný. Jinými slovy, řečeno se Sartorim: „Sestoupil s Marxovou nebeskou obcí na zem, ta se zde však proměnila v peklo.“

Zajímavé jsou hlasy současných obhájců Marxe, že jeho kritika je projevem zdejší zaostalosti, neboť přece na Západě je brán mnohem vstřícněji. Levicový server Alarm například svou anketu, kde různé osobnosti z levicového spektra se víceméně vyznávají z obdivu k Marxovi, nazval „S Marxem na západ“.

Možná, ale v jakém smyslu? Je jistě součástí západního myšlení (ne tak už praktické politiky – uplatnil se jinde), stejně tak je ale součástí západního myšlení jeho relevantní a soustavná filozofická, ekonomická a politologická kritika. 

Mluví se o neomarxismu, což je často používáno jako nálepka pro dejme tomu progresivismus. Má to ale něco společného s Marxem? 

Doporučoval bych do toho Marxe nezatahovat a nálepku „neomarxismu“ nepoužívat. Marx je myslitelem 19. století a je svým stoletím velmi determinován. V tomto smyslu je to dobová záležitost a přenášet ho takto do politických poměrů 21. století mi připadá velmi pochybné.

Ale když Marx kdysi vyhlásil, že filozofové již nemají svět vysvětlovat, ale ho i změnit, tak to zní velmi přitažlivě – a marxisticky.

Klasické ideologie, jako právě marxismus, jsou velmi komplexní, činí si nárok vysvětlit veškerou realitu: je tu jasná představa, jak to je, jak to má být a jak k tomu dospět. To myslím ta současná hnutí postrádají, už to nejsou „velké ideologie“, chybí jim nějaký velký plán konečné přeměny, je to ideologie v užším slova smyslu. Na Marxovi se jeho stoupencům nepochybně líbí jeho vize a možná i způsob uvažování je určitě podobný. Ale liší se v jednom podstatném: Marx byl nepochybně oprávněně nespokojen se světem, který opravdu, co se týče postavení dělnictva, nesnesitelný byl. Současní následovníci jsou nespokojeni se světem, který – alespoň na Západě – zcela jistě snesitelný je.   

Nesnesitelný je v těch částech světa, kde kapitalismus neuspěl. Tam, kde kapitalismus uspěl, se dá žít. Banálním příkladem je srovnání východního a západního Německa nebo jižní a severní Koreje. 

Ano, ale musíme přiznat, že i tam, kde kapitalismus uspěl, nezmizely úplně všechny problémy. A tyto, třeba dílčí problémy se v očích mohou proměnit v představu komplexní nesnesitelnosti, pro kterou stojí za to se bouřit a usilovat o revoluční změnu. Dělníci už nemají hlad jako v 19. století, ale pořád mají třeba menší mzdu, než by si zasloužili. Jaká je to spravedlnost, když jeden má ferrari a druhý jen fiata, to přece není spravedlivé!

Otázka je, co je ideál: aby měl každý ferrari, nebo (jenom) fiata?

Ono to skončí jako v NDR, kdy měl každý jenom trabanta, popřípadě wartburga – a čekalo se na ně mnoho let.

Myslíte si, že na marxismus se dávají lidé určité povahy?

Nevím… Ale vezmu příklad z mé rodiny. Můj pradědeček z otcovy strany byl levičák, komunista. Byl jedním ze dvou komunistických starostů v prvorepublikovém Československu, v dělnické Skutči ve východních Čechách: on byl v roce 1932 zvolen, ale tehdy ještě potvrzovala starosty vláda, která ho o dva roky později ve funkci jako radikála nepotvrdila kvůli odsouzení soudem za násilnosti během kamenických bouří 1932. A jeho syn, tedy můj dědeček, po něm tu víru zdědil. Já si ho pamatuju jako opravdu oddaného komunistu, přitom nepochybně hodného člověka, kterému nešlo za žádnou cenu jeho víru vymluvit. Umřel v roce 1995 a pamatuju si, jak jsme krátce před jeho smrtí jeli někam autem a byla tam strašná silnice plná děr – a děda si stěžoval, jak od listopadu 1989 jde všechno do háje, jak tu silnici nikdo neopraví. Na tu silnici se přitom nesáhlo minimálně padesát let. To ale děda neviděl, on pevně věřil, že za to může znovu nastolený kapitalismus.