Bývalý premiér Bohuslav Sobotka se vzdal poslaneckého mandátu a vrací se na Moravu. Jeho odchod má hluboký smysl: poté, co se loni konečně vymezil proti svému vládnímu konkurentovi Andreji Babišovi, nemůže dnes v takové koalici působit jako povolný pěšák. A protože jeho domovská ČSSD zjevně směřuje k podvolení, složit poslanecký mandát je čestné řešení.

Bohužel hezká tečka za kariérou nemá tu moc, aby díky ní zpětně zkrásněla sama kariéra. Sobotka dnes správně hlavní problém české demokracie vidí v přítomnosti oligarchy ve vládě. Ale to on je prvotním legitimizátorem oligarchy, on se v rámci svého zoufalého souboje s Haškovým křídlem ve straně po prohraných volbách na podzim 2013 Andreji Babišovi vydal na milost. Jeho postavení v říjnu 2013 nebylo ohroženo nějakým piklením pučistů v Lánech, ale historicky špatným výsledkem ve volbách, po nichž ho dvě třetiny předsednictva ČSSD vyzvaly k rezignaci. Mohl rezignovat, nebo se tomu předsednictvu mohl postavit na mimořádném sjezdu. Neudělal ani jedno, místo toho spustil mediální příběh o zákeřném puči a hledal pomoc, kde se dalo. Kromě mladých sociálních demokratů a Jiřího Dienstbiera ji našel u Andreje Babiše. Když předseda ANO v televizi označil za svého partnera Sobotku, akcie jeho stranického soka Michala Haška definitivně padly.

Od začátku se premiér Sobotka ocital vůči svému podřízenému Babišovi v jakési mentální defenzivě. Především nedokázal odmítnout ultimátum ANO, že předseda hnutí musí dostat klíčové ministerstvo financí. Požadavek to byl nehorázný, budoucnost předčila všechna očekávání. Hned na jaře 2014 odpustila Sobotkova a Babišova vláda Babišovým firmám na daních 2,2 miliardy korun; zisk Agrofertu z dotací a obchodů se státem v letech 2013–17 se podle výpočtů kolegy Petra Holuba zdvojnásobil a pohybuje se kolem tří miliard ročně; premiér Sobotka pasivně přihlížel tažení, v němž Babiš dobyl obchod s bionaftou. Výčet jednotlivých kroků na cestě od slušné parlamentní demokracie k oligarchii tím zdaleka nekončí.

Sobotka si uvědomoval, kam Česká republika spěje, ale nevyužil asi jediné šance, kdy se predátora mohl účinně zbavit – aféry Čapí hnízdo před dvěma lety. Jednoduchý podvod, kdy se zmocním několika desítek milionů korun určených pro menší podnikatele, než jsem já, to by byl srozumitelnější důvod pro zbourání vlády než abstraktní operace s dluhopisy, díky níž se Babiš vyhnul placení osobní daně z příjmu. A když se premiér loni k útoku přece jen odhodlal, šel na to přes dluhopisy a tak nesrozumitelně, jak jen to bylo možné. Nejprve ohlásil odchod celé vlády, pak si to rozmyslel a trval jen na Babišovi. Nakonec mu po vyhazovu z vlády ještě nechal ministerstvo financí, aby tam jeho odkaz střežila loajální náměstkyně Alena Schillerová. Základním uměleckým vyzněním celé operace mělo být Babišovo pokrytectví, ale stala se jím Sobotkova nerozhodnost a slabost.

Ten dojem přitom není jen výsledkem propagandy ANO, stojí na reálném základě. Sobotka byl odjakživa zranitelný kauzou OKD, nedá se odestát, jak dal v roce 2004 Zdeňku Bakalovi zadarmo 44 tisíc bytů na Ostravsku a že jeho spřátelený advokát Radek Pokorný se posléze ocitl v těžkém střetu zájmů. Hlavně ale Sobotka vůči Babišovi neuměl pochopit, že na sílu platí zase jen síla. On i jeho okolí se dlouho přesvědčovali, že Babiš je jen marketingový fenomén a dlouho nevydrží. Krajské volby z podzimu 2016 byly pro něj okamžikem, kdy se pravda zjeví v celé své hrůze. Od té chvíle byl premiér jako vykolejený. Za nesrozumitelným tahem s kolektivní rezignací vlády nestála jen obava z obstrukcí Hradu, byla v tom i lidská potřeba uniknout z disciplíny, kterou už nezvládal.

Bohuslav Sobotka stejně jako Petr Nečas vejde do historie coby odstrašující příklad slušného premiéra, který nejenže nebudí strach, ale ani respekt. Budiž to oběma tradičním stranám varováním. Pokud do úřadu předsedy vlády neposílají lidi vybavené testosteronem ony, končí to nadupaným samcem, který se tam pošle sám a který se nenechává omezovat ani slušností, ani stranickými strukturami.