Ivan Martin Jirous umřel den před svatým Martinem, kterého si vybral jako svého duchovního patrona, neboť Martinus, to je bojovník, voják, zatímco jméno Ivan mu, jak hezky napsal v jednom epigramu, připomínalo, že je pijan… Zítra to bude už deset let, pamatuju si na tu smršť textových zpráv, které se šířily kalným polednem jako vlna. Jeho smrt předznamenala odchod Václava Havla, který brzy následoval. Havel po Magorově smrti nechal vzkaz, že na Magora myslí každý den. Měl na to už jen měsíc a týden.

Není ambicí tohoto článku připomínat, kdo to byl Jirous, ani se pokoušet vyronit nějaké sentimentální slzy. Co ve své době znamenal, to už za jeho života bylo předmětem hospodských vzpomínek, diskusí, hádek i vážných esejů a studií. Legenda jirousovská vznikala už dávno za jeho života. Stačilo říct „Magor“ a trochu to upřesnit a i obyčejný člověk měl nějakou představu, o koho jde.

A pak se také vědělo, že sedm a půl roku seděl opakovaně v nejhorších kriminálech a za ta léta šikan a perzekucí nikdy neustoupil od své představy svobody. A za to samozřejmě tvrdě platil a platilo za to také jeho okolí a jeho nejbližší, kteří do toho bylo vtahováni, ač jim to přinášelo rozličné trápení.

Je ovšem třeba připomenout, že Jirous byl ve svých silných a divokých chvilkách také šílenec, skutečný magor, se kterým byla ohromná legrace, vlastně mnoho jeho děsů a výtržností mělo ryze karnevalový charakter a byly prováděny pro obveselení bližních, třebaže s nasazením vlastní, abychom tak řekli, držky. V tom byl Jirous právoplatný dědic Jaroslava Haška, k čemuž se někdy hlásil, a někdy ne, protože vedle té anarchistické a destruktivní složky haškovské v něm bylo opravdu hodně patosu, lyriky a něhy řekněme reynkovské.

Jirous byl Hašek, který se ovšem uměl dojmout a zaplakat, ustrnout nad sýkorkou na zmrzlé větvičce i nad svou hříšností, jenže pak zase se na všechno vysrat a jít hřešit dále. Na rozdíl od Haška také nikdy nesedl ve své Vysočině ke stolu, aby se ponořil do díla, kterým by nad sebou zvítězil. Na to byl příliš rozlítaný a nesoustředěný, příliš hnaný svými posedlostmi a neklidem a možná i neschopností se déle usebrat a zklidnit. Také mu alkohol tělo i mysl ničil mnohem déle a po padesáti, kdy Hašek už dávno nežil, se toho pak moc nedožene. A třeba o to ani nestál.

Po deseti letech od smrti je otázka, o co by stál, zbytečná. Myslím ale, že nejvíc by stál o to, aby zůstal jako ten, kdo občas napsal nějaké verše. Na Magorovi bylo dojemné sledovat, jak poezie, která mu v době pronásledování sloužila jako druhá fronta odporu, se postupně stávala jeho tichou přirozeností. Jeho básničky byly prostředkem, jak zachytit okamžik, který se měnil ve vzpomínku.

Smysl jeho poezie v posledních dvaceti letech života už nebyl ve vzdoru proti něčemu, čemu se už stejně nemohl bránit – stáří, chátrání těla, slabost vůle, smrt blízkých, pocity marnosti... Byly to básně, v nichž tyto danosti se vzdornou pokorou přijímal. Z básníka linorytů se stával kreslíř tuší, přírodní lyrik, senzualista, básník vyvanutí.

Jirous básník ke stáru žil v ideální vesnické krajině někde na vymrzlé Vysočině, která byla jeho vlastním domovem. Do těchto obrazů patřily pavučiny, mrtvé můry mezi okny, spící netopýři v krovech, oprýskané stěny, tance komárů, kapky rosy na listě jitrocele, zelenomodré vážky, labutě – to Magorovo zvíře – na jezírku. Blízké osoby v nich přicházely a mizely, většinou už zbývala jen vzpomínka. Byly v nich ženy, které už s Jirousem dávno nebyly, ale on je nikdy neopouštěl zcela.

Muži, kteří se k němu houfovali a s nimiž vedl obtížné přátelství a jimž nakonec vždy odpouštěl, stejně jako i jemu musel odpustit nakonec každý. A samozřejmě nějaký „magorovský Bůh“, oslovitelný třeba takto: „Ach, housenko moje, / jenom ty už jsi moje, / ach Pane, housenko moje, / až se vykuklíš / budeš k mé lásce / blíž?“
V co se asi nakonec vykuklila duše Ivana M. Jirouse řečeného Magor?