V předvečer velikonočních svátků možná zmizela ve vodách Černého moře jedna relikvie. Na palubě vlajkové lodi Černomořské flotily, křižníku Moskva, který se minulý čtvrtek potopil, se totiž nacházela i údajná tříska z Kristova kříže, vložená do kovového krucifixu z devatenáctého století, umístěného v lodní kapli.

Podle zprávy agentury TASS se na loď dostala před dvěma roky, věnoval ji anonymní „mecenáš umění“, jehož přáním bylo, aby relikvie byla předána Černomořské flotile. Představa kovového kolosu na vlnách naloženého raketami a zároveň posvěcovaného posvátným artefaktem může na dnešního Evropana působit anachronicky. Vyjadřuje ale v něčem ruskou současnost, v níž se moc okázale hlásí k tradici, snaží se z ní udělat jeden ze svých pilířů, svoje ospravedlnění.

Ta fúze světské a duchovní moci není v Rusku nijak nová, existovala už za carských dob, za časů Ivana Hrozného a dřív, kdy se o Moskvě mluvilo jako o „třetím Římu“ (A čtvrtý už nebude, zdůrazňovalo se.). Duchovní moc v tomhle pojetí není nikdy partnerem, ale jen služkou, jež dodává moci vyšší legitimitu, je prostředkem jejího zbožštění.

Těžko to postavení může někdo vyjadřovat lépe než současný moskevský patriarcha Kirill se svojí minulostí agenta KGB, služebností vůči Kremlu, krvelačnými proválečnými kázáními a bizarní zálibou v drahých hodinkách. Nebo pověstný propagandista Solovjov, když v jednom ze svých monologů označí Volodymyra Zelenského a posléze i všechny Ukrajince za ďábly, začne na ně uvalovat klatbu a na celé studio huláká Anathema! Anathema!... Tradice proměněná v až groteskní perverzi, moc šílí a ona šílí spolu s ní, nemůže jinak.

Tahle zbožštělá ruská moc se často projevuje hlukem – hřměním děl a ohlušujícími bojovými písněmi, rachotem válečných strojů, okázalostí paláců a přehlídek, obřadů uspořádaných pro bezduše triumfující věrchušku jako ve výborném filmu Leviatan Andreje Zvjaginceva.

Je to hluk zakrývající prázdnotu. Tím skutečným ruským dědictvím je spíš ticho, ne ve smyslu absence, ale jakési naplněnosti, slyšení a prozření. Zpřítomněné ve slovech a dílech lidí, kteří té hlučné moci nepodlehli. Neustále překřikované a zašlapávané, přetrvávající ale cary, tajemníky, prezidenty, křižníky, kteří nakonec každý najdou nějakou tu svou cestu ke dnu.