Emil Zátopek byl čaroděj vytrvaleckého běhu přelomu 40. a 50. let minulého století, komunista z chudé rodiny a žolík režimu, ale také ikona prostých lidí a bezelstný, naivní a bohužel ne příliš statečný svéráz, voják z povolání, který v turbulenci 60. let nakonec odvolal to, co odvolal.

Trénoval sám sebe. Jeho rekordy plynuly z dávek, jaké neměly obdoby. Běhal intervaly: co nejrychlejší čtvrtky (čtyřstovky), prokládané klusem. Těch čtvrtek bylo 40, 50, ba i 60 denně, tj. dvacet až pětadvacet ostrých kilometrů plus deset patnáct kilometrů meziklusu. Den co den absolvoval bezmála maraton, a to i v noci, ve sněhu a v bagančatech.

Druhým předpokladem úspěchů byl Armádní tělovýchovný klub (ATK), předchůdce Dukly. Sdružoval asi 200 vrcholových sportovců z 25 odvětví, Zátopek s frčkami nadporučíka velel atletické rotě. Klub vznikl roku 1948 a v oněch nuzných letech s potravinami pořád ještě na lístky připomínal pohádku Stolečku, prostři se!. Reprezentanti debužírovali v hotelu Savoy, masem zásobovali celou rodinu, k žoldu brali osmisetkorunový příplatek, nocovali v nejlepších hotelech…

Tou dobou se Zátopek přetahoval s finským vytrvalcem o světový rekord v běhu na 10 km. Viljo Heino ho držel bezmála pět let, v červnu 1949 „Satupekka“ (ve finštině Pohádkový Péťa) čas překonal, jenže Fin si vzal svěťák v září zase zpátky. Velitel Václav Sábl se svého borce zeptal, kolik času potřebuje na odpověď. Prý tři týdny. Památný rozkaz zněl: „Nadporučíku Zátopkovi se uděluje volno od 1. do 22. října 1949 k překonání světového rekordu. Bude překonán na závodě v Ostravě-Vítkovicích dne 22. října.“ Na stadion se sjelo dvacet tisíc lidí. Běžec spočítal, jaký čas musí mít na kolo, v pekelné vřavě trať odkroužil, pobil Heina o šest vteřin a dělníci v ocelárnách pak po besedě splnili údernickou směnu na 165 %. Vzniklo zátopkovské závazkové hnutí.

Povýšili ho na kapitána, ale pořád byl jen kandidát KSČ. O to častěji strana jeho hlas zneužívala. Před popravou Milady Horákové otisklo Rudé právo v červnu 1950 článek Rozsudek vynesl všechen československý lid. Stojí v něm mj.: „… přece se našly zrůdy, které chtěly zničit naši výstavbu a cestu k socialismu.“ Podepsán kapitán Emil Zátopek. Reprezentant později prohlásil, že text nenapsal. Že podobnou petici ani neviděl. Spisovatel Pavel Kosatík v knize Emil Běžec a historici Jan Kalous nebo Petr Koura připouštějí, že to může být pravda. Článek neobsahuje žádné jméno. Je to klasický klišovitý elaborát, jímž partaj se sovětskými poradci v pozadí tapetovala komunistický tisk. To nemohlo vzejít ze Zátopkovy hlavy. Proti tak podlé manipulaci se ovšem tehdy nevymezil.

Z jiného soudku je incident, který zažil na atletickém dvojutkání se Sovětským svazem v Moskvě necelý rok předtím. Vyhrál běh na 5 km, a protože hrozilo, že všem uteče i na trati dvojnásobné, Sověti přeložili závod na jiný stadion do přestávky fotbalového zápasu. Odůvodnili to tím, že ho tam zhlédne víc lidí, nicméně zamlčeli, že se výsledek do bodového součtu dvojutkání nezapočítá. Když tento podraz Zátopek zjistil, rozhodně odmítl podepsat „bonus“ cesty, přihlášku do Svazu československo-sovětského přátelství.

Den má 86 400 vteřin

Narodil se v Kopřivnici 19. září 1922 jako předposlední z osmi dětí stolaři Františkovi a paní Anežce, která údajně i po jeho medailích na OH v Londýně 1948 opakovala: „Emil, ten se nám nevyvedl!“ Dvě sestry se vdaly, dva bratři tragicky zahynuli a další tři se vydali cestou, k níž je původ předurčil: zamířili do Tatrovky a do KSČ. Emil se opravdu odrodil, protože složil přijímačky do Baťovy školy práce (BŠP) ve Zlíně.

Deset hodin denně nasazoval na kopyta tenisky nebo mlel křemičitany a dvě až tři hodiny studoval večerní chemickou průmyslovku. Heslo „Den má 86 400 vteřin“ viselo ve fabrice a na internátu všude a Baťovi mladí muži (BMM) je museli umět využít. (Obě zkratky za první republiky kolovaly tiskem.) Když mu bylo devatenáct, zúčastnil se tradičního Běhu Zlínem. Skončil druhý. A začal trénovat. Nejen běh, i vůli. Do práce chodil alejí topolů. Zatajil dech a uložil si, že se nadechne až u čtvrtého. Nazítří u pátého. Šlo to hůř a hůř, ale nepovolil. Po týdnu měl dojít na konec. Dělaly se mu krvavé mžitky před očima, pak nastalo černo – omdlel. Když otevřel oči, viděl nad sebou vyděšené obličeje.

V červnu 1943 maturoval na Baťově vyšší škole chemické a na podzim vyhrál na dvojutkání Čechy versus Morava běh na 1500 m. Poprvé o něm psali v novinách. O rok později překonal národní rekord na 5 km. Po válce se stal vojákem z povolání a strávil dva roky na vojenské akademii v Hranicích na Moravě a Milovicích-Mladé. Vyřadili ho v hodnosti poručíka. Na trénink měl čas až večer. Líčil: „Na škváře nebylo vidět, tak jsem si označil zatáčky vápnem a šlehal to tam potmě. Strážný volal: Stůj, nebo střelím! Křikl jsem na něho: Tak střel, ty vole!“

Reprezentoval od roku 1946. Na mistrovství spojeneckých armád v Berlíně vyhrál jako jediný zástupce ČSR běh na 5 km. „To u vás všichni vojáci běhají tak rychle?“ žasli Američané. Národní rekordy lámal s gustem úderníka. Na 2, 3, 5 a v květnu 1948 v Budapešti i na 10 km. Tehdy mu do života vstoupila Dana Ingrová a také ona leccos zlomila: rekord v hodu oštěpem a jeho srdce. Ti dva si padli do oka: sportovci, rekordmani, oba narození 19. září 1922 a oba podezřelí. Otec Ingr byl předválečný důstojník a masarykovec, Zátopek nesl cejch člena BMM, tudíž antikomunisty. Do KSČ ho připustili až roku 1953.

Ruzyně brzy?

Na OH v Londýně 1948 The Times napsaly, že Zátopkův finiš v běhu na 10 km strhl diváky k ovacím, jaké neměly v historii atletiky obdoby. Většinu soupeřů předběhl o kolo, favorit Heino vzdal, druhý Alžířan Alain Mimoun zůstal zpět o 48 vteřin. K běhu na 5 km se vracel nerad. K finiši nasadil pozdě a s Belgičanem Reiffem prohrál o prsa. Dana skončila v hodu oštěpem sedmá. O ruku ji žádal už před olympiádou, důstojníci však museli mít povolení a vrchnosti politický profil nevěsty nevoněl. Zlato nicméně ledy prolomilo a Zátopek dokonce dostal byt 2 + 1 poblíž Václaváku.

Londýn odstartoval jeho nejlepší léta. Do roku 1954 překonal osmnáctkrát světový rekord, z toho pětkrát na 10 a jednou na 5 km. Boural magické hranice: na desetikilometrové trati 29 minut (28:54,2 v Bruselu 1. června 1954) a v hodinovce 20 km (20 052 m ve Staré Boleslavi 29. září 1951).

Ouvertura k OH v Helsinkách 1952 chutnala trpce. Estébáci zakázali účast mílaři Stanislavu Jungwirthovi, jehož otec, národní socialista, seděl ve vězení. Zátopek oznámil, že bez Standy do Helsinek neodjede. Politruk mu zkoušel namluvit, že Jungwirth letí druhým letadlem, ale běžec znal své pappenheimské; zkontroloval seznam cestujících, a když zjistil, že v něm přítel nefiguruje, opustil výpravu. Ta odcestovala s plačící Danou. Zátopek ovšem znamenal jisté medaile, StB změkla a jelo se.

Čtyři olympijská vítězství manželského páru se stala legendou: Zátopkův triumf v běhu na 10 km před věčným stínem Mimounem; závod století na poloviční trati, kde utekl čtyřem spolufavoritům; polibek s Danou; výrok, že ji ke zlaté medaili inspiroval, a reakce: „Tak zkus inspirovat nějakou jinou a uvidíme, jestli taky hodí oštěp padesát metrů daleko!“; a maraton, kde běžel sám a sám a „nohy ho bolely až za krkem“.

Dostal hvězdu majora a v lednu 1958 vyhrál svůj poslední velký závod, přespolní běh v San Sebastiánu. V roce 1968 s Danou podepsali manifest 2000 slov a Zátopek se po 21. srpnu choval v duchu variace na vyjmenovaná slova „jazyk – drzý – Ruzyně – brzy“. Sovětským vojákům spílal plynnou ruštinou, razil myšlenku, že okupanti nemají na nadcházejících OH v Mexiku co dělat, vůdce NDR Ulbrichta označil za Vůlbrichta atd. Z fasád domů křičelo heslo „Čtyřicítka žádný věk, chyťte si mě! Zátopek“, jenže posvítili si na něj vlastní lidé. Po peprném vystoupení na Žofíně v listopadu 1968 musel, zatím neoficiálně, opustit armádu. Dostal strach. Co teď? Ruzyně brzy?

Studený oheň

V lednu 1969 se upálil Jan Palach a člen ÚV KSČ Vilém Nový vypustil hoax, že o sebevraždu nešlo, k činu ho prý přiměla pětice zlosynů. Podstrčili mu tekutinu, která údajně svítí, leč nehřeje, jenže kanystr obsahoval benzin. Těmi padouchy měli být student Holeček, spisovatel Kohout, šachista Pachman, publicista Škutina a – Zátopek. Jmenovaní Nového zažalovali, jenže v dubnu padl Dubček, nastoupil Husák a Zátopka vyhodili v září ze strany a v říjnu z armády. Tak se stalo, že otočil na čtyráku a u soudu v červenci 1970 prohlásil, že se nechal ostatními ukecat (ti nevěřili vlastním uším), poprosil Nového o prominutí, přešel síň a podal mu ruku.

Potom se stal žolík režimu čerpačem u podniku Stavební geologie a dál vyl s vlky: v roce 1971 si v Rudém právu nasypal popel na hlavu a podpis 2000 slov odvolal. Na oplátku směl v roce 1972 do Mnichova na OH. V roce 1977 vystoupil v ČST proti Chartě, roku 1984 podpořil bojkot olympiády v Los Angeles… To už byl uvolněn z maringotky a dostal stůl v dokumentaci ČSTV na Strahově. V 80. letech se jeho obraz „normalizoval“ (pár slov v Brankách, bodech, sekundách, kampaň Pohybem ke zdraví), pražská Dukla ho po „sametu“ přijala zpátky do svých řad. To ho těšilo nejvíc. A také dům a zahrada v Troji, na periferii pokryté džunglí, kterou s Danou objevili v 60. letech a z níž se stala rezidenční čtvrť. Zátopek ten dům vypiplal. Zemřel 21. listopadu 2000. Pohřeb mu vypravili z Národního divadla. Přišly mraky lidí. A z Francie dokonce přijel i jeho rival a přítel Mimoun. Paní Dana přežila manžela bezmála o dvacet let.