Francouzské státní rádio RFI hlásí, že francouzské úřady počítají přes zimu s možností rozsáhlejších výpadků zásobování elektřinou a že Francie bude muset elektřinu dočasně dovážet. To je netypické, protože Francie se svojí flotilou jaderných reaktorů patřila vždycky mezi největší evropské exportéry proudu.

Jenže flotila reaktorů sama o sobě nestačí. Je potřeba o ni průběžně pečovat, protože všechna technická zařízení stárnou. A francouzský stát své reaktory poněkud podinvestoval, neboť se s tím smíří tiše a na rozdíl od nespokojených zaměstnanců nikdy nevyrážejí do ulic a nestavějí barikády. Francouzská energetická společnost EDF má dluhy ve výši přesahující 40 miliard eur. Snad i proto se na údržbě a modernizaci reaktorů posledních deset let šetřilo. Výsledky svého přístupu sklízí Paříž právě teď, v tu nejnevhodnější dobu, kdy v Evropě zuří nejhorší válka za několik generací a blíží se chladná zima. Příliš mnoho reaktorů trpí závadami, které se vyvíjely pozvolna, ale kvůli kterým je nutné je odstavit prakticky naráz.

Jenže vzápětí se od protijaderné linie odchýlíme, protože je potřeba si všimnout i toho, jak destabilizující efekt mají francouzské elektrické trable na celoevropský trh s energií. Příliš mnoho států, včetně těch velkých jako Itálie nebo Německo, naskočilo na zelenou vlnu s tím, že pokud přece jen dojde k nějakému nedostatku proudu, způsobenému třeba kombinací tmy a bezvětří, vždycky se dá nějaký dovézt od sousedů. Francie se svou masivní výrobní kapacitou tak plnila roli nezbytné rezervy, asi podobně, jako Česko a Slovensko se svými jadernými elektrárnami zajišťují stabilitu sítě v sousedním bezjaderném Rakousku. (Rakousko je čistým importérem od roku 2001 a zhruba 11 % elektrické energie spotřebované v Rakousku je vyrobeno v jaderných elektrárnách v cizině. S nástupem elektromobility se dá čekat, že toto procento spíše poroste.) Jenže ta přebytečná kapacita najednou není k dispozici, a protijaderné státy se tak musejí potýkat s následky svých vlastních rozhodnutí.

Elektrický proud se do EU naštěstí nedováží z Číny a z Ruska jen v relativně malém objemu, takže aspoň geopolitických komplikací jsme ušetřeni. Ale zároveň tato situace krásně ukazuje, jak pokrytecké a nefunkční může být řešení typu „my si tady uděláme ekoráj, a pokud přestaneme být soběstační, vždycky se dá spolehnout na dovoz“. Dokud v něm „jede“ jen málo států, mohou se poplácávat po ramenou navzájem, ale co když ten model přijme každý? Pak se ukáže být tím, čím je: moralistickou verzí Ponziho schématu čili pyramidy. Ta také funguje, dokud je hráčů jen pár, ale jinak je principiálně nestabilní.

O něco podobného v jiném oboru se zrovna snaží Nizozemsko se svojí nominálně pravicovou vládou, která likviduje nizozemské farmy kvůli redukci emisí dusíkatých látek. Však to maso šlo jenom na export, že. Ale to, že šlo na export, znamenalo, že jiní lidé na něm záviseli. Nezáleží snad na nich? Pokud si vidíte dále než na špičku nosu, záleží.