Americký konzervativec Rod Dreher (51) přijel do Prahy podpořit české vydání své knihy Benediktova cesta. Týdeník Echo s ním hovořil o jeho motivech, proč tuto radikální knihu napsal, kdy došel k názoru, že boj s modernitou je pro konzervativního křesťana ztracený, proč si myslí, že ideologie transgenderu je ještě nebezpečnější než práva pro homosexuály, a jak do toho všeho zapadá vítězství Donalda Trumpa. V knize Dreher na několika místech doporučuje jako zdroj inspirace Václava Bendu a Václava Havla, interview jsme tedy rovnou zahájili českou spojkou.

Srovnání situace východoevropských disidentů a amerických křesťanů se asi některým lidem bude zdát pobuřující. Přece jen v USA nemusíte mít obavy z tajné policie nebo z toho, že by vám kvůli vašemu přesvědčení děti nevzali na školu.

Řeknu vám, co byl pro mě impulz začít uvažovat tímto směrem. Když v roce 2015 americký Nejvyšší soud konstatoval, že sňatky osob stejného pohlaví jsou v souladu s ústavou, telefonoval mi jeden známý, americký lékař. Jeho matka je Češka, katolička, která si za komunistů odseděla šest let ve vězení. Dnes žije v Americe u svého syna a jeho ženy. Stará dáma. A ten lékař mi povídá: Mámě to, co se tady začíná dít, připomíná dobu, kdy do Československa poprvé přišel komunismus. I mně tehdy ta paralela taky přišla pobuřující. Hned jsem napsal jinému kamarádovi, maďarskému akademikovi, který v 60. letech emigroval z Maďarska do Anglie: Přečti si, co tvrdí jedna stará česká paní. Obratem mi mailoval zpátky: Ale přesně tak to je. S manželkou sledujeme zprávy, čteme noviny – a říkáme si totéž každý den.

Takže v čem jsou poměry v ČSSR a v moderní Americe srovnatelné?

Ten maďarský přítel tvrdil, že v zásadě jde o atmosféru ve společnosti, kdy můžete být zničen, pokud zastáváte špatný názor. Ocitáte se v kategorii nepřítel – a oni se nezastaví před ničím, aby zničili vaši kariéru a pověst. Což se v Americe skutečně rozbíhá. Začal jsem se sám sebe ptát, jestli se můžeme něco naučit ze zkušeností protikomunistických disidentů. A tak jsem přišel na Václava Bendu. Už předtím jsem ovšem věděl o Havlovi, četl jeho Moc bezmocných. Jistěže my dnes nejsme v kůži chartistů, ale příběh zelináře, který vyvěšuje do výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se“, popisuje přesně i naši situaci. S tím rozdílem, že místo hesla o proletářích na amerických univerzitách musíte vyvěsit cedulku „Safe space“ (Bezpečný prostor – jakýsi slib univerzity studentům, že v daném kampusu nebudou vystaveni nebezpečným, reakčním názorům – pozn. red.), případně cedulku, že souhlasíte s hnutím LGBT. Nevyvěsíte, stáváte se podezřelým. Věci se pak pro vás mohou vyvíjet docela nebezpečně.

Musí si novodobý americký zelinář dávat pozor jen na kampusech, nebo i jinde?

Děje se to i v konkrétních profesích, jako je psychologie nebo právničina, kde se agenda LGBT používá k odplevelení branže od křesťanů. Pokud nepodepíšeš deklaraci o různosti, nemáš šanci dostudovat. Je to čím dál silnější. Blíží se moment, kdy vyznavači tradičních křesťanských hodnot stanou před rozhodnutím: Jsem ochoten trpět za víru? Ohrozit svou kariéru? Tak v takovém momentě mě zajímá know-how vašich disidentů. Nechci je a jejich utrpení nijak snižovat, ale řekl bych, že když nedávno Jordan Peterson (profesor klinické psychologie v Torontu, k jeho případu viz Týdeník Echo č. 9/2018 – pozn. red.) odmítl používat ta pitomá zájmena, jak je vyžaduje transgenderové hnutí, byla to umírněná verze zelináře, který se nakonec to heslo o proletářích všech zemí odhodlá dát z výlohy pryč. Peterson se taky de facto rozhodl, že přestává kolaborovat. Včera večer jsem byl u vdovy po Václavu Bendovi Kamily, v bytě bylo i několik jejich dětí a vnoučat. A pár dalších akademiků. Vyprávím jim případy, které se dějí na amerických univerzitách. Oni jsou v šoku a válejí se smíchy. Na to jim povídám: To je dobře, že se smějete, je vidět, že jste si zachovali smysl pro to, co je zdravé a co už je idiocie. Jenže pro nás to taková legrace není. Obecně řečeno já lidi, kteří vyrůstali v komunismu, považuji za kanárky v dole. Myslím, že v sobě máte zabudovaný systém včasného varování před plíživým totalitarismem. Jasně, v Americe totalitarismus nezavádí vláda, ale plíživě přichází i tak. Řeknete něco nevhodného, a média, sociální média, politici, v rostoucí míře i velký byznys s vámi začnou nakládat jako s nepřítelem lidu.

Odkdy se konzervativci musejí mít na pozoru i před velkým byznysem?

Zase rok 2015. Ve státě Indiana se přijímal zákon o náboženské svobodě, šlo o ochranu lidí, jako je květinářka Barronelle Stutzmanová, která s odvoláním na svoje svědomí odmítla dodat květiny na jednu homosexuální svatbu. Spustila se kampaň proti tomuto zákonu, ke kampani se přidal velký byznys. To byla novinka. A Republikánské straně, která na velkém byznysu závisí, byl vytyčen směr. Nedlouho poté jsem přednášel ve Washingtonu pro křesťany, kteří pracují pro republikánské kongresmany, nechtěli se k té věci vůbec vyjadřovat. Mají normálně strach, aby o nich někdo nemluvil jako o bigotních lidech. Ale alespoň se definitivně ukázalo, že velký byznys a křesťanství nejsou žádní spojenci. Řada konzervativních Američanů se probouzí a zjišťuje, že tahle země už jim nepatří. Skutečnou sílu totiž nemá politika, jak si dlouho mysleli, ale kultura. A v kulturním provozu jsou konzervativní křesťané marginalizovaní. Nemají už dokonce sílu ani udržet na své straně vlastní děti.

A nemůže Trumpovo vítězství celý ten vývoj alespoň zpomalit?

Vítězství Trumpa bylo ohromně důležité, nečekal jsem ho, nečekal ho nikdo. Znám řadu konzervativních křesťanů, kteří Trumpa volili, ale s velkým sebezapřením. Pro ně on nebyl dobrý člověk, ale nakonec byl jediný, kdo je může ochránit před těmi šílenci. Já sám jsem ho nevolil, k volbám v roce 2016 jsem ani nešel. Teď, když vidím, s jakým nezměněným šílenstvím se levice chová, si poprvé začínám připouštět, že mu to příště hodím i já. Protože prezident jmenuje soudce a protože ti progresivní soudci se víc a víc radikalizují. A my potřebujeme, aby tu proti nim stáli soudci, kteří ochrání náboženskou svobodu a svobodu projevu. Ta je ve jménu zákazu diskriminace LGBT lidí čím dál víc pod tlakem. Na druhou stranu, Donald Trump je vysoce nestabilní člověk, vůbec nevíte, co si skutečně myslí.

Proč vlastně vy, tradiční křesťan, považujete LGBT za tak zásadní věc? Veřejné mínění to považuje za obyčejnou laskavost vůči čtyřprocentní menšině.

Agenda LGBT je frontální útok na tradiční pojetí sexuality a rodiny. Zpochybňuje základní hranici mezi mužem a ženou. Homosexuální svatby, boom transgenderového hnutí, to by se ve skutečně křesťanské společnosti nemohlo dít.

Transgenderové hnutí si, myslím, čeští čtenáři nedokážou moc představit. Práva pro homosexuály známe, ale aby se mezi teenagery masově šířil pocit „nejsem ani holka, ani kluk“, to do našich končin ještě nedorazilo.

Zase posloužím historkou a zase je z roku 2015. V září toho roku jsem mluvil na jednom setkání evangelikálů, kde seděl jistý pan profesor, který se v jednu chvíli podíval po lidech kolem a říká: Vím, že všichni máte plnou hlavu homosexuálních sňatků – bylo to tři týdny po tom verdiktu Nejvyššího soudu –, ale to není nic ve srovnání s tím, co se na nás valí s transgenderem. Homosexualita se pořád ještě pohybuje v kategoriích muž/žena, ale jestli transgenderismus vyhraje, bude to naprosté šílenství. Nějak jsme si to neuměli představit. Šest měsíců později, obálka časopisu Time: Musíme podpořit transgenderové lidi, musíme jim pomoci, aby se osvobodili ze své biologie. Zavolal jsem panu profesorovi: Říkal jste, že to nepřijde hned, ale ono už se to děje. Co navrhujete? Odpověděl: Navrhuji Benediktovu cestu. Transgender dnes hlásá, že nejste to, co jste biologicky, ale jak se cítíte. K tomu přistupuje étos ve školách, z LGBT se stal vyvolený lid. Přidáte se, a dostane se vám větší pozornosti. Zní to bláznivě, ale děje se to. U nás v Baton Rogue-Louisiana, což je spolehlivě konzervativní město, mi baptistický farář vyprávěl, že za ním přišla žena z jeho farnosti s následující příhodou: Její čtrnáctiletá dcera se vrátila ze školy a oznámila, že je chlapec. Matka vyrazila do školy, kde jí nějaký činovník školy slavnostně oznámil: Matko, musíš svého syna přijmout takového, jaký je. Dnes už známe případy, kdy dětem ve škole podávají hormony tak, aby se to rodiče nedozvěděli.

Může to mít trvalé následky, nebo je to směšná móda, ze které teenager vyroste a vrátí se ke svému přirození?

Lékařské studie ukazují, že z většiny dětí, které pochybují o své identitě, se posléze stávají homosexuálové. Ale tady se do nich ve fázi, kdy ty děti prostě nejsou zralé, perou hormony. Je to mánie, poblouznění. Samozřejmě to souvisí s odvratem od křesťanské antropologie.

V Benediktově cestě píšete, že už dnešní Američané se mohou dožít světa, v němž bude křesťanství fakticky mrtvé. Jak ten stav poznáme?

To se mě ptáte vy, člověk z České republiky? V tomto ohledu jste ještě dál než my. Poznáme to na klesající návštěvnosti kostelů, ale hlavně na tom, že lidé už neznají příběh Bible, který nám přitom sděluje, kdo jsme, proč jsme na této planetě, kam jdeme. V USA už tato znalost z velké části vymizela, v Evropě ještě mnohem víc. Jsme v Americe tak jednu generaci za vámi. Svět, který budou obývat moje děti, se bohužel bude podobat světu, v němž vyrůstají děti křesťanů v České republice.

Tak to jim gratuluji, není to špatné místo k životu.

Je to krásná země, vy i my žijeme pohodlné životy. Ale vezměte si, jak se dnes v donedávna křesťanské Británii přistupuje k dětem s Downovým syndromem (Dreher naráží na statistiky, podle nichž je ve Velké Británii až 90 procent dětí s diagnostikovaným Downovým syndromem před narozením utraceno – pozn. red.). Jedním z důvodů, proč Nietzsche nenáviděl křesťanství, byl jeho zájem o slabé. S tím, jak ztrácíme křesťanství, budou se ti zranitelnější mezi námi muset víc obávat.

Jak se díváte na muslimské přistěhovalectví? Není pro vás pravověrný muslim, jenž svůj život podrobuje Božímu přikázání, nakonec přijatelnější než Zápaďan, který si chce jen užívat?

Mám na blogu jednoho muslimského čtenáře, kterého bych chtěl za souseda daleko radši než spoustu nominálních křesťanů, kteří v nic nevěří. Je to mladý člověk, žádný salafista, jen si nepřeje, aby jeho dítě sledovalo na smartphonu pornografii a podobně. V zásadě vyznává něco, čemu jsme ještě nedávno říkali selský rozum. Určitě bychom se k muslimům neměli chovat špatně. Současně se velmi obávám muslimského přistěhovalectví do Evropy. Ti lidé si přinášejí silnou víru. Když v nic nevěříte, nemůžete s tím bojovat proti něčemu. Multi-kulti pieta v Evropě nemá šanci islám porazit. Budeme prohrávat.

Můžete si vždycky říct, že lidé, kteří v nic nevěří, si porážku zasloužili.

Ale křesťanství vytvořilo Evropu. Skoro všechno, co obdivuji a miluji, má svůj původ v křesťanské Evropě. Nemůžeme to přece jen tak zahodit. Pokud se vzdáme našeho dědictví, bude to kulturní katastrofa. Když jsem byl naposledy v Paříži, šel jsem na kafe s jedním slavným francouzským filozofem, nechci ho jmenovat, protože to byl koneckonců důvěrný rozhovor. Mluvili jsme o Houellebecqovi, o tom, jak dnes vypadá Paříž. Přítel filozof je ateista, přesto byl úplně zdrcený vývojem ve Francii, tím, že lidi zajímá už jen sex, pití, shopping. A že do tohoto vakua přicházejí muslimové. Doslova mi řekl, že už nevidí žádnou naději. Já jsem mu odpověděl, že moje naděje přichází z víry. A nemyslel jsem to jako sentimentální optimismus. Nemyslím, že by se věci zlepšily v dohledné době. Křesťanská naděje je něco hlubšího. Když trpíme, může naše utrpení mít hlubší význam. Benediktini byli ochotni trpět, když zkolabovala Západořímská říše, umírali za víru. Ale prostí pasáci a venkované se začali shlukovat kolem jejich klášterů, protože to pro ně byla místa řádu, civilizace, světla. A nakonec se z těch klášterů obnovil Západ. Opravdu věřím tomu, že jestli se má Západ, církev, kultura obrodit, nepůjde to seshora, ale odspodu. Od lidí, jako je rodina Bendova.

Myslíte si, že se té obrody ještě dožijete?

Ne. Při psaní jsem se snažil plánovat na několik století dopředu. Na druhou stranu, pokud vím, žádný český disident nepočítal s tím, že se dožije kolapsu komunismu. Nikdo z nás nezná budoucnost.