Opatření proti šíření koronaviru v posledních týdnech znamenají také snad největší nasazení policie v historii České republiky. Strážci pořádku dohlížejí na nošení roušek na veřejnosti, hlídají hranice okresů i státu. Takovýto masivní policejní dohled již vedl ke střetům s občany, kteří se odmítají podřídit vládním nařízením. Na veřejnost unikla videa tří zákroků, která na první pohled působí surově. Odmítači leží na zemi a na nich policista. To na veřejnosti vyvolalo bouři a obvinění z policejního násilí. O tom, jaké jsou vlastně povinnosti policie, co si může dovolit a jak se má zachovat občan, diskutovali viceprezident Unie obhájců Lukáš Trojan, státní zástupce specializující se na trestné činy policistů Ondřej Šťastný a bývalý ministr vnitra Ivan Langer.

V posledních týdnech se na veřejnosti objevilo několik videí, na nichž policisté povalili na zem člověka odmítajícího nasadit si roušku. Šlo v těchto případech o adekvátní reakci? A pokud ne, jak by měl v takové situaci vypadat policejní zákrok?

Langer: Zaprvé bych řekl, že se jedná o excesy, o individuální případy a že v 99 % okolností policie postupuje zcela jiným způsobem. Zadruhé – i to jedno procento je podle mě rizikový virus, který když se pomine a nechá jen tak projít bez komentářů a bez upozornění, tak má zejména v této době velký potenciál se šířit a infikovat všechny bezpečnostní sbory a všechny, kteří zasahují do našich práv a svobod. Proto si myslím, že na jedné straně nemáme propadat zděšení, ale rozhodně ne na straně druhé uklidnění, podceňovat to, bagatelizovat to a nevyjádřit se k tomu zcela jednoznačně.

Šťastný: Já jsem to, co je dostupné na internetu, zhlédl. To znamená nějaká videa, nějaké fotky k těm předmětným zákrokům. Tuším, že to bylo Uherské Hradiště, Ostrava a České Budějovice. Prohlížel jsem si je pozorně, a právě proto si netroufám soudit, jestli ty zákroky jako takové byly nezákonné, nebo jestli byly nepřiměřené. Protože, a na to již někteří komentátoři ve veřejném prostoru velmi trefně upozorňují, tam chybí jedna z těch nejdůležitějších věcí, tam chybí začátek toho incidentu, protože policie už na něco reagovala. Z toho, co tomu předcházelo, můžeme tušit, že byla asi poměrně intenzivní agrese verbálního rázu vůči Policii České republiky, které předcházelo evidentně neuposlechnutí výzvy, což je samo o sobě nezákonné jednání, takže aniž bychom znali dané okolnosti a pečlivě je zvážili, tak těžko říci, jestli to policie vyhodnotila špatně, nebo dobře. A ta druhá část, jak by měl vypadat vzorový zákrok policie po neuposlechnutí výzvy, tak ta je dost složitá. Primárně určitě v 90 a více procentech vypadá ten zákrok tak, že osoby, vůči kterým výzva směřuje, se jí podrobí a vše je řešeno domluvou, smírně. Bohužel v té menšině případů to nepomůže, pak je právem, ale i povinností policie přistoupit, zdůrazňuji, k legálnímu fyzickému násilí. A otázka, kde je ta míra a kde je ten moment, kdy už k tomu násilí přistoupit, kde je ta přiměřenost, to je někdy tenká hranice a musí se skutečně vážit případ od případu.

Langer: Já to vnímám z několika úhlů. Jako právník, jako lékař, jako bývalý ministr a jako řadový občan. Jako právník nemůžu nezmínit aspoň dvě právní normy, které máme v této chvíli ve hře, a to je zákon o přestupcích č. 250/2016 Sb. a potom zákon o policii. Přestupkový zákon v paragrafu pět předepisuje, že společenská škodlivost jednání je nezbytnou podstatou pro to, aby jednání mohlo být považováno za protiprávní. A na straně druhé potom zákon o policii v paragrafu jedenáct hovoří o zdvořilosti a přiměřenosti postupu. Dovolím si ocitovat: „Postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči kterým směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákonem.“ Teď k tomu přidávám své medicínské vzdělání. Musím říct, že v okamžiku, kdy se já jako fyzická osoba nacházím v otevřeném prostoru, kde není žádný člověk, tak považuji takovéto své jednání za zcela normální, legitimní a v žádném případě nenaplňující skutkovou podstatu paragrafu pět přestupkového zákona a rád bych věděl, jak by správní orgán posuzoval společenskou škodlivost mého jednání, neboť jedna věc je vládní nařízení, druhá věc je účel. To bylo přijato za účelem ochrany veřejného zdraví. Byl bych velmi zvědav, jak mi někdo prokáže, jak někoho ohrožují v otevřeném prostoru sám bez roušky. Třetí poznámka. Kdysi jako ministr vnitra jsem realizoval reformu policie a to heslo „Pomáhat a chránit“ nebylo náhodně zvoleno, byla to filozofie té reformy, protože jsem věřil a stále věřím, že respekt má uniforma získat svou přirozeností, a nikoli autoritou a téměř násilím. Proto jsem na začátku hovořil o viru. Ten přirozený respekt má být založen na službě, ne na vynucování si autority. A poslední tedy občan. Já se přiznám. Chovám se zodpovědně, obezřetně, chodím se testovat, v uzavřených prostorách nosím roušku, ale na ulici v otevřeném prostoru roušku nenosím. A jsem připraven v okamžiku, kdy budu konfrontován s jiným postupem než doporučením policie nebo městské policie, abych si tu roušku nasadil, říci Nenasadím, nic nepáchám, a pak čelit ve správním řízení důsledkům svého chování.

Trojan: Kromě těch ustanovení, o kterých hovořil Ivan, jsou tady ještě dvě důležitá. První jsou „obecné podmínky použití donucovacího prostředku“. To je to, co se tam stalo na té ulici. Policista je povinen dbát na to, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze nebezpečnosti jejího protiprávního chování. Tady já vidím ten exces. On ten exces samozřejmě není takový, aby se věci ujal tady pan doktor Šťastný, to si nemyslím, ale myslím si, že je potřeba vyhodnotit, jak významná je míra zavinění na straně občana, ona společenská škodlivost. A na druhé straně: jaký donucovací prostředek je namístě zvolit. A k tomu se váže to bé, protože pravděpodobně když ten dotyčný občan osvědčí svoji totožnost, tak skutečně nedojde k žádnému zásahu, ale věc se postoupí do správního řízení. Ale pravděpodobně minimálně u některých těch incidentů došlo k tomu, že oni odmítli, nebo případně nemohli na místě v tu chvilku svoji totožnost osvědčit. A pak je tedy právo policie, obecní i státní, jaksi učinit opatření ke zjištění totožnosti, což také definují zákony, ale v tom případě, kdy se má ověřit totožnost té osoby, tak je tam ono ustanovení, že se musí poměřovat činnost policie s tím zájmem, který je v zákoně ustanoven.

Musí člověk vždy poslechnout té policejní výzvy? Může se nějak zákonně bránit? Jde to jen správním řízením, anebo na místě jinak?

Langer: Povinnost uposlechnout výzvy policejního orgánu máte. Já v tomto smyslu mám připravený svůj postup a ten také sdílím se svými přáteli. Samozřejmě souhlasím s tím, co říkal Ondřej o tom, že je potřeba vnímat věci v kontextu. Ale když se podíváte na ty záběry z Budějovic, tak tam bylo deset poldů a strážníků, kteří obestoupili kluka, který se možná choval sprostě, jako kdyby to byl terorista, a jeden z nich po něm skočil a skolil ho k zemi, jako by to bylo vteřinu předtím, než odpálí bombu. Marně pátrám po efektivitě tohoto zákroku. Jeden chlapík uprostřed náměstí a deset borců. Teď jsem to řekl neprávnicky, ale jak říkám, já to vidím ve čtyřech rovinách.

Trojan: Ano, obecně platí, že každý je povinen uposlechnout výzvy. Ale ta výzva musí samozřejmě být nějakým způsobem kvalifikovaná. Musí být zákonná. Pokud mě policista vyzve, abych skočil z mostu do vody, tak bych takové výzvy neuposlechl a jsem přesvědčen, že jí není povinen uposlechnout žádný občan. Protože to má nějaké nadstavbové ústavní limity. Pokud bych nechtěl té výzvě vyhovět, musím být podle zákona také poučen o následcích toho neuposlechnutí. Pokud jsem ochoten ty následky přijmout a ochoten jít do správního řízení a hájit svou pozici za to, že nemám nasazenou roušku, pak by mě měl policista ztotožnit, tomu se musím podrobit, a následně ta věc bude řešena běžným právním pořádkem. To se dá provést zdvořile, bez jakýchkoli excesů na jedné i druhé straně. Samozřejmě to vyhrocení přijde v důsledku toho, že jedna či druhá strana se začne odchylovat od daných standardů. Na jedné straně jsou tady nepochybně zlotřilí občané, kteří mají nějakou averzi k osobám v uniformě a útočí na ně i v případě, že pro to není důvod, a pak dochází k těm zásahům. A na druhé straně jsou zde proškolení policisté či strážníci, kteří řádně nepoučí, nebo vyzývají tak, jak to není v souladu se zákonem, bezdůvodně občana atakují, ať už verbálně, nebo i fyzicky, tak pak se ta situace eskaluje. Trvám na tom, že jsou to fakt excesy. Já jsem nezažil snad nikdy tak slušné a zdvořilé policisty, s jakými se setkávám ve stávající době. Takže moje zkušenost je absolutně pozitivní. Nechci to zobecňovat, ale prostě samotného mě to překvapuje. A přičítám to tomu, že oni sami chápou, že doba je prostě nešťastná, a mají toho sami plné zuby.

Jak velký problém je protiprávní jednání policistů?

Šťastný: Kdybych měl promluvit řečí tvrdých dat, tak například z veřejně dostupné výroční zprávy GIBS, která právě stíhá trestné činy policistů, vyplývá, že meziročně počty stíhaných příslušníků Policie ČR výrazně klesají. A to do té míry, že v roce 2019 jsme se dostali na číslo 142 obviněných policistů z celého policejního sboru, který čítá až 40 tisíc příslušníků, což je tedy skutečně velmi malé číslo. Takže ty excesy jsou, bych řekl, relativně malé. Já je vidím v agendě, kterou vykonávám, to znamená dozor nad GIBS. Samozřejmě že tam občas lidově řečeno nějakému příslušníkovi policie ujedou nervy, pak jsou z toho někdy i ošklivá ublížení na zdraví civilním osobám a jiné prohřešky. To se samozřejmě stíhá, trestá, ale zaplať pánbůh, to jsou ojedinělé činy. A jestli ještě můžu zabrousit do té obecné roviny, jak jste se ptal k té vyeskalované situaci, tak samozřejmě takováto společenská situace, jaká tady je, snad nikdy nebyla. Je to extrémní nápor jak pro občany, tak pro příslušníky policie, ani pro ně to určitě není žádný med. Vlastně vykonávat všechna ta opatření, ke kterým jsou povinni. Je to extrémně náročné. Troufám si říct, že v naprosté drtivé většině ty výzvy jsou zákonné a samozřejmě, že žijeme v demokratickém právním státě, takže proti každému zásahu policisty, různých útvarů, podle různých předpisů, je možno brojit právními prostředky.

Trojan: Já mám ještě jedno zjednodušující pravidlo. Jmenuje se Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Pokud výkon služby je v rámci mezí rozumný, pochopitelný, byť bizarní, tak to chápu. Pokud je šikanózní, tak samozřejmě že já jako poučený člověk s právním vzděláním se s tím dokážu vypořádat na místě naprosto jednoduše. A to tak, že samozřejmě výzvu splním a do oznámení o přestupku, kde je prostor pro vyjádření, sepíšu na místě rukou veškeré své námitky a následně je řeším právní cestou. To ale není návod pro běžného občana. Ten to neví a standardní policista ho o tom nepoučí, tak to prostě je. To znamená, že tato zcela legální a normální cesta nepadá v úvahu. Je normální, že každému, kdo se ocitne v šikanózní pozici, to zvýší adrenalin. Já neříkám, že je to nezákonné. To je něco jiného. Ale policie si koleduje o to, že konflikty v takové situaci budou nastávat. Policie „volá do lesa“ a pak sklízí to, co se stane. Agresivitu občanů.

Kolik prostoru má policie při interpretaci vládních nařízení? Může je nějak odmítnout vykonávat, či si je nějak poupravit?

Šťastný: Samozřejmě je nemůže odmítnout, ale nějaké uvážení má. Pokud se bavíme třeba o přestupcích, tak má nějakou míru správního uvážení. Ale ty situace, které jste nadhodil, jsou docela jednoznačné. Tady je prostě dáno pravidlo, že na veřejnosti se roušky nosit musí. Tam žádný moc velký prostor pro zvažování, jestli může být milimetr pod nosem, nebo milimetr nod nosem, není.

Langer: Ale přesto platí, že když jsem policista ve výkonu služby, jsem v otevřeném prostoru, vidím člověka, který nemá roušku, a mám-li vůbec potřebu, protože jedna věc je psané právo a druhá je ten účel, za kterým se to právo sepisuje, a mám-li vůbec potřebu za ním jít a něco řešit, tak za ním jdu a řeknu: „Dobrý den, prosím pěkně, bylo by asi fajn, kdybyste si tu roušku nasadil.“ A tím splním svoji povinnost a odcházím. Vedle toho platí, co říká pan státní zástupce. Policie má povinnost plnit ten sebedebilnější rozkaz, to sebedebilnější nařízení vlády.

Šťastný: Jenom bych chtěl vyjádřit naději, ale známe to i z běžné občanské zkušenosti, že v tomto slušném duchu absolutní většina zákroků probíhá. Řekl bych ale k tomu i to bé. Všichni víme a mohl bych citovat eseje Petra Pitharta a mnoha dalších autorů, že česká společnost historicky z mnoha důvodů je specifická tím, že má chronickou a hluboce zakořeněnou neúctu k institucím, neúctu k autoritám a v podstatě neúctu ke státní moci. To je prostě historický, po staletí vinoucí se fakt daný různými příčinami. Když se to promítne do té policejní praxe, a já se s tím setkávám dnes a denně, na stole mi přistávají nejrůznější podání občanů, tak prostě dojdete k závěru, že určitá, nikoli malá skupina lidí v České republice je silně zaměřena proti policejní autoritě, prostě policisté je dráždí jen proto, že existují. Zastávají někdy názor, že cokoli udělá policista, je automaticky trestný čin, přinejmenším přestupek. A takoví lidé když se v ulicích potkají, ještě v této vyhrocené atmosféře, s policejní hlídkou, která po nich něco chce, tak reagují mnohdy neadekvátně, velmi agresivně.

Trojan: To je určitě pravda. V návaznosti vám řeknu jednu svoji úžasnou životní zkušenost z USA. Jeli jsme autem z Colorada, z hor, překročili jsme rychlost, zablikala za námi policie. My jsme mysleli, že nás odvezou okamžitě do nějakého vězení, protože to auto svítilo jako matějská pouť. Přišel šerif, velmi zachmuřeně se tvářil, ale velmi zdvořile nás požádal o doklady a odnesl je. Dlouho jsme čekali, pak vrátil doklady a papírek, možná ho někde ještě mám, kde bylo napsáno „Warning“. On jinými slovy řekl: Tady vás napomínám a už to nedělejte. Druhý den jsme jeli úplně stejnou cestou a úplně na stejném místě se nám stalo to samé. Stejné auto, jiný šerif. Přišel. Já jsem kolegům říkal, ať se připraví na to, že budou odsouzeni, konkrétně řidič, protože opakování přestupku na jednom místě ve dvou dnech vylučuje jakýkoliv jiný postup. Ta situace se do písmene opakovala, a když se ten šerif vrátil k autu, tak nám dal „Warning number two“. Přesně to zafungovalo tak, jak mělo. My jsme byli v totálním respektu vůči orgánu moci a orgán moci nezneužil té situace, ale udělal to, co měl, dvakrát nás napomenul a už jsme pak jezdili podle pravidel, jak se mělo. Proč to říkám? To je cíl. Oni se nechovali agresivně, oni se nechovali způsobem, že bychom měli jakýkoli pocit, že bychom si dovolili jakkoli diskutovat nebo provokovat. Ale proč? Protože jsme samozřejmě porušili předpis, o kterém není diskuse. Jeli jsme rychleji, než jsme měli. Ale my řešíme v tuto chvíli obecně to, že jsou nám ve společnosti ukládány povinnosti, které pak společnost prostě nepřijme. Jsou nesmyslné a orgány veřejné moci, které ty povinnosti ukládají, samy uznávají, že jsou nesmyslné. To znamená, že tady dochází k rozvalu, rozpadu právního systému jako takového. To, o čem tady my mluvíme, to jsou důsledky, které jsme nuceni řešit. To je ta tragédie.

Bojíte se, že tímto masivním nasazením policie nastal nějaký průlom nebo precedent a mohlo by se to opakovat, zneužít při méně závažných okolnostech?

Langer: Asi bych se toho nebál, pokud naše myšlenky budou slyšet a vnímat ti, kteří mají pravomoc do našich práv zasahovat. Pokud jde o ty excesy, tak ještě drobná poznámka. Vzpomeňte si na podzim loňského roku, kdy byla demonstrace na Staroměstském náměstí, po dlouhé době jsem viděl stříkat vodní dělo. Následně jsme si přečetli, že v návrhu rozpočtu ministerstva vnitra je nákup nových vodních děl pro policii. To jsou náboje házené do ohně a můžou přinést důsledky, které ani nedohlédneme.

Šťastný: Ptáte-li se jinými slovy, jestli tady hrozí nějaké zvrhnutí situace v policejní stát, tak to si myslím, že v žádném případě ne. Troufám si říct, že to od ledna 1990 v naší společnosti naštěstí nikdy nehrozilo. Vezměte si jenom, jak právní systém v naší zemi funguje. Úkony nejen policie, ale i státních zástupců, úkony soudů, jak robustně a kolikrát mohou být přezkoumávány na různých úrovních, máte tady správní soudnictví, máte tady řadu opravných prostředků v trestním řízení, ve správním řízení. Takže se skutečně nedomnívám, že by se ta situace začala nějak zvrhávat. Myslím, že názory, které zaznívají na internetu a jinde, jsou dány hlavně aktuální situací. Tím, jak jsou ty hlasy zjitřené, tím, že se objevilo pár videí, která můžou působit negativně, aniž by nutně taková musela být. Až tato situace snad pomine v řádu měsíců, tak je téměř jisté, že se vše vrátí po této stránce k normálu.

Langer: K tomu jedna glosa. Největší slabostí demokracie je to, že lidé nevěří, že by mohla skončit. Bacha na to. Prosím, nevěřme, že by demokracie nemohla skončit. Může skončit.