Legionáři v Rusku a vznik ČSR

Navždy vygumováni z dějepisu

Legionáři v Rusku a vznik ČSR
Navždy vygumováni z dějepisu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vyhlášení nezávislého Československa mělo do sebe něco komického, minimálně v očích zahraničních pozorovatelů. K prvnímu pokusu došlo 14. října 1918, kdy se lid sešikovaný na pražských předměstích vydal pod vedením národního socialisty Václava Klofáče na Staroměstské náměstí. Tam měla být podle plánu vyhlášena republika. Rakousko-uherský velitel Prahy, polní maršál Zanantoni, se však držel rozkazů místodržícího, hraběte Coudenhove-Kalergiho, a rozestavěl policejní hlídky, které zakázaly průvodu vstup do města. Revolucionáři tedy odložili převrat do druhého, pak do třetího dne, a když Zanantoni ani potom neustoupil, prodloužili odklad na neurčito. Paradoxně téhož 14. října dostal Coudenhove-Kalergi depeši z Vídně, podle níž má při očekávaném vyhlášení národního státu vůdcům převratu přispět, aby vše proběhlo v klidu a především aby nedošlo ke krveprolití. O tři dny později dokonce císař Karel ve vídeňských novinách vyzval národy k zakládání národních rad, se kterými chtěl později dojednat další postup. Praha se, jak známo, přidala k procesu rušení monarchie jako poslední – až 28. října.

Americká loď President Grant vyplula s našimi legionáři z Vladivostoku 27. dubna 1920. - Foto: Českoslavenská obec legionářská

Legrační boj Čechů za nezávislost, který šlo policejně zakázat, byl příčinou největšího omylu, jakého se tehdy podle historika Manfrieda Rauchensteinera dopustila reprezentace rakouských Němců. Jejich poslanci vyhlásili provizorní Národní radu tzv. Německého Rakouska už 21. října a zcela automaticky předpokládali, že do nového státu zahrnou vedle území, které odpovídalo současnému Rakousku včetně jižních Tyrol, také oblasti s německy mluvícím obyvatelstvem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Nezapomněli ani na jazykové ostrovy Jihlava, Olomouc a Brno. Slabí Češi přece ocení, když budou mít vůbec něco. O to víc se rakouští Němci divili, když od spojenců dostali nové mapy, podle kterých budou Československo mimo jiné tvořit Čechy, Morava a rakouské Slezsko ve svých historických hranicích.

Jak to ti Češi dokázali, diví se rakouští historici dodnes a přičítají to temným úmyslům Francie a Velké Británie, které chtěly poražené ve světové válce ponížit. Sami Češi vysvětlují tak velkolepý výsledek jednání o státních hranicích celosvětové autoritě a neuvěřitelné diplomatické obratnosti Tomáše G. Masaryka a dalších členů zahraničního odboje. Málokdo připouští, že hlavní roli při příznivém stanovení hranic a samotném vzniku Československa sehrály vojenské úspěchy ruských legií.

Radola Gajda (1892–1948) - Foto: Českoslavenská obec legionářská

Víc, než si Masaryk uměl představit

Vznik nového státu nebyl samozřejmostí do samého konce války. Na rozdíl od jiných východoevropských zemí byla státní tradice přerušena na tři století, proč obnovovat útvar, který neobstál při zkoušce dějin? Americký prezident Woodrow Wilson sice počátkem roku 1918 vyhlásil čtrnáct bodů svého programu, ve kterých podporoval sebeurčení národů, o Československu, natož o jeho nezávislosti, se tam však nemluví. Ještě 1. června 1918 nepočítala společná deklarace spojenců, tedy kromě Američanů i Francouzů, Britů a Italů, s obnovením nezávislého státu Čechů a Slováků. Změnilo se to teprve o pár dnů později, když začaly chodit zprávy o vojenských výkonech československých legií v Rusku. Jejich povstání proti Sovětům, kteří jim chtěli zabránit v návratu do Evropy, začalo 20. května, dalších čtrnáct dnů se britští a francouzští diplomaté snažili konflikt urovnat, ale do poloviny června Češi ovládli značnou část sibiřské magistrály. Už tehdy získali na vojenském poli důležitější pozici než například Poláci a záhy se ukázalo, že jejich příspěvek ke konečnému vítězství překoná i národy, které měly vlastní stát už před válkou, včetně Srbů a Rumunů. Devětadvacátého června uznal exilovou Národní radu Československa francouzský prezident Raymond Poincaré. Počátkem července otevřeli legionáři frontu na Volze, která byla namířena proti bolševické vládě Ruska, ale také proti centrálním mocnostem v čele s Německem. Velká Británie uznala Masarykovu Národní radu 9. srpna, což premiér Lloyd George zdůvodnil tím, že „Čechoslováci vybudovali významnou armádu, která (…) zastavila německou invazi v Rusku a na Sibiři“. Do konce srpna legie ovládly osm tisíc kilometrů magistrály a setkali se ve Vladivostoku s americkým a japonským expedičním sborem. Američané uznali Československo 2. září, Japonci o týden později.

Příběh československé nezávislosti jako by naplnil Masarykovu důvtipnou úvahu, že je třeba nejdříve vybudovat národní armádu a jejími výkony ve válce přesvědčit spojence, aby umožnili vznik státu. „Bez naší zahraniční propagandy, diplomatické práce a krve legií bychom samostatnosti nedosáhli,“ vysvětloval tuto verzi sám Masaryk. Ovšem ani on nepočítal s tím, že legie překročí roli pomocných sborů v armádách větších mocností a že se stanou nezávislým a důležitým hráčem na světových bojištích, dokonce takovým hráčem, který bude před koncem války kontrolovat větší území než armády jiných vítězných států. Legie ve skutečnosti Masarykův plán vylepšily. Rozhodující okamžik nastal, když legionáři odmítli vydat zbraně nedůvěryhodným bolševikům, i když je k tomu vyzývali emisaři spojenců a Národní rady, a začali hrát svou vlastní hru. Tato hra byla mimořádně úspěšná, jak si po ukončení války uvědomili rakouští Němci. Po zkušenostech s výkony legií v Rusku a na Sibiři přidělili spojenci nově vytvořenému národu „Čechoslováků“ takové území, o jaké si řekl. Pozoruhodné na tom je, že rozhodující roli ruských legií, která zřejmě byla nutnou podmínkou při obnově státnosti české státnosti, si nepřipomínají ani Češi.

Rudolf Viest (1890–1945). - Foto: Českoslavenská obec legionářská

Zabijáci, zbabělci a kontrarevolucionáři

Výkony legií byly podle současníků tak obdivuhodné, že snesou srovnání s největšími činy světových vojenských dějin. Proč tedy záznamy o nich mizí v archivech pod nánosy prachu? Nepřekvapí tolik, že se k nim příliš často nevracejí historici Spojených států, Francie a Velké Británie, kterých se anabáze přímo netýkala a mají ke zpracování ještě další světovou válku. Přesto tamní výzkum dodnes osvědčuje k legiím největší sympatie. Už je složitější vysvětlit důvody, proč legionáře ignorují, nejvýš okrajově zmiňují, případně jen nevraživě glosují Němci a Rusové. Šlo by to vysvětlit tím, že v bojích s Čechoslováky prohrávali. Němci své pokoření vytěsnili z dějin do té míry úspěšně, že dnes překvapuje citát, ve kterém britský premiér připomíná boje Čechoslováků s Němci v Rusku a na Sibiři. Jenže Němci po brestlitevském míru v březnu skutečně zahájili mohutnou expanzi na východě, a co je z dnešního pohledu zvlášť pochybné, vystupovali přitom jako spojenci bolševiků. Ti by sotva vybudovali akceschopnou armádu bez počáteční podpory z Berlína, který Moskvě pomáhal financemi, zbraněmi i zapůjčením zkušených velitelů. Sověti na oplátku připouštěli, že na ruském území vznikaly autonomní jednotky složené z německých a maďarských zajatců, které měly vlastní důstojníky. Účast Němců i Maďarů na straně Sovětů je prokázána v řadě bojů na sibiřské magistrále, zvláště v Omsku, okolí Irkutska a na Ussuri. Významnou roli sehráli v přelomovém střetnutí u Kazaně. Čechoslovákům se podařilo jednotky Němců, Rakušanů a Maďarů obvykle rozprášit a většinu zajatců udržet v táborech na Sibiři a ve Střední Asii. Právě obavy, že statisíce vycvičených zajatců vytvoří nové vojsko centrálních mocností na Dálném východě, byly důvodem, který přiměl Francouze a Brity k podpoře povstání legií už v červnu 1918.

Pokud se tedy neslavná kapitola z dějin německé a rakouské armády v Německu připomíná, vystupují v ní Čechoslováci jako chladnokrevní zabijáci, kteří brání mírumilovným vojákům v návratu domů. Přesto není příliš úspěšná snaha objevit masakry, kterých se legie údajně dopouštěly na zajatcích. Exekuce nepřátelských vojáků jsou doloženy pouze po dobytí Penzy a Trojicku. V Penze ovšem Češi popravovali v první řadě dezertéry z vlastních legií, v Trojicku vraždily spojenecké oddíly atamana Alexandra Dutova. Naopak po bitvách na Ussuri se německé jednotky účastnily mučení československých zajatců.

Častěji roli legií připomínají Rusové, kteří nemohou úplně přejít, že na území osvobozeném od bolševiků se od června do prosince 1918 pod dohledem Čechoslováků ustavila demokratická vláda a nejmohutnější armáda celého bílého hnutí. Legionáři se ovšem od ledna 1919 na doporučení prezidenta Wilsona války přímo neúčastnili a frontu mezi Uralem a Volhou předali vojskům admirála Alexandra Kolčaka. Svou roli sehráli jednotlivci. Generál Radola Gajda vedl při bílé ofenzivě z jara 1919 Sibiřskou armádu, se kterou se přiblížil Kazani a Vjatce, musel však ustoupit, protože bolševici porazili Západní armádu na jižnějším úseku fronty. V červenci Gajda požadoval propuštění neschopného šéfa Kolčakova štábu Dimitrije Lebeděva, byl však sám zbaven velení. V roli vrchního velitele Kolčakovy armády nahradil Lebeděva v srpnu 1919 Michail Diterichs. Tento rodilý Rus, který velel legiím, když obsadily Vladivostok, dosáhl v září posledního většího vítězství bílých v bitvě na řece Tobol. Po Kolčakově smrti převzal správu východní Sibiře, kde se bránil bolševikům až do roku 1922.

Platí obecně, že nejslavnějších vítězství dosáhli generálové bílého hnutí v roli velitelů pomocných jednotek početnějších legionářských sborů. To je případ dobytí Kazaně ze srpna 1918, kterého se účastnil Vladimir Kappel. Anatolij Pepeljajev asistoval Gajdovi při bitvě u Bajkalu i dobytí Permu. Z pohledu ruských historiků ovšem byli protagonisty úspěšných tažení právě tito vojevůdci, zatímco vedlejší úloha byla přisouzena Čechoslovákům. Nebylo ani divu. Kappel zahynul podchlazením při hrdinském zimním ústupu na východní Sibiř, Pepeljajev kladl bolševikům odpor jako poslední z bílých velitelů při tažení do Jakutska v roce 1923. Čechům bylo naopak snadné vyčítat, že nechtěli krvácet za admirála Kolčaka, kterého považovali za diktátora, a na žádost spojenců se omezili na kontrolu sibiřské magistrály. Namísto hrdinské smrti dohodli s bolševiky nerušený odchod.

Z pohledu bolševiků představovali Čechoslováci nejnebezpečnější kontrarevoluční armádu. Dalo by se připomínat, že se Rudá armáda ustavila v tažení proti legiím, do kterého vrhla v létě 1918 pět ze svých deseti armád. Přesto tato tradice musela v dějepisných knihách ustoupit méně významné obraně Caricynu. Frontu proti legiím totiž řídil armádní komisař Lev Trockij, který později upadl do nemilosti, v Caricynu bojoval Josif Stalin.

Jen okrajově se prosadila pověst legionářů na Slovensku. Prvotním důvodem byla skutečnost, že v legiích Slováci tvořili jen menšinu. Statistiky nejčastěji odhadují, že se počet legionářů zvýšil během náborových akcí při ruské anabázi z původních čtyřiceti na šedesát nebo sedmdesát tisíc. Z toho však tvořili čtyři pětiny Češi, Slováků bylo okolo pěti tisíc. Slováci dlouho ignorovali i to, že legionářem byl velitel Slovenského národního povstání Rudolf Viest.

Mrtvá těla našich legionářů zohavená bolševiky na ussurijské frontě. Červenec 1918. - Foto: Českoslavenská obec legionářská

Čtyři generálové a Beneš

Ještě složitější je pochopit, proč o památku legionářů nemají zájem Češi. Středoškolská učebnice České dějiny II z nakladatelství SPL-Práce připisuje zásluhu za nezávislost jednoznačně Masarykově diplomacii a občanskému odporu v rakouském vnitrozemí. Kniha popisující osudy národa v 19. a 20. století věnuje roli legií jednu nicneříkající větu: „Jejich bojové vystoupení politicky prospělo československému odboji u západních velmocí, osamoceno ale nemohlo podstatněji zapůsobit na vývoj politických poměrů a občanské války v Rusku.“

Leccos v postoji Čechů k legiím objasní schůzka, ke které došlo 30. září 1938 na Pražském hradě. Prezident Edvard Beneš pozval pár hodin po doručení mnichovské dohody čtyři generály, kteří právě dokončili mobilizaci, a požádal je o stanovisko k odstoupení pohraničí Německu. Shodou okolností šlo o bývalé legionáře, kteří vesměs žádali, ať prezident umožní národu, aby se bránil. „Slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. Byly to prosby i výstrahy velmi důrazné,“ popsal schůzku Beneš. Generálové zvažovali převrat, přesto nakonec svého vrchního velitele poslechli a kapitulaci přijali. Další příběh čtyř generálů ilustruje osudy většiny důstojníků z legií. Sergej Vojcechovský prožil válku pod dohledem gestapa, tři dny po ní byl se souhlasem českých úřadů zatčen NKVD a po šesti letech zavražděn v gulagu. Vojtěch Luža se v ilegalitě účastnil práce Obrany národa a dalších odbojových skupin. Po udání byl roku 1944 zabit při přestřelce s protektorátními četníky. Jeho spolubojovníci v čele s generály Novákem, Slunečkem a Kutlvašrem dotáhli odboj do konce tím, že zorganizovali Pražské povstání. Lev Prchala bránil po patnáctém březnu 1939 Podkarpatskou Rus proti maďarské invazi. Po třech dnech se stáhl do Polska, kde založil Legii Čechů a Slováků. Bojovala při německém vpádu do Polska a po ústupu do Sovětského svazu se stala základem Československého armádního sboru. Prchala emigroval do Londýna, kde ho Beneš kvůli kritice zbavil vojenských funkcí. Domů se už nevrátil. Ludvík Krejčí byl za války internován v Terezíně, po válce byl degradován na vojína a pracoval jako pomocný dělník. Částečný důchod dostal v sedmdesáti po intervenci maršála Ivana Koněva.

Ještě větším symbolem se stal generál Gajda, který bleskovým obsazením železnice mezi Omskem a Irkutskem rozhodl o vítězství legií na Sibiři. Za druhé světové války z ústraní podporoval některé odbojové aktivity. Ve stejný den jako Vojcechovského také jeho zatkli vyšetřovatelé NKVD. Ve vazbě po týrání oslepl a po dvou letech byl propuštěn, aby zemřel doma. Dnes ho učebnice připomínají pouze jako extravagantního předsedu předválečných fašistů.

Čechy dnes může trápit špatné svědomí. Století nezávislosti lze snadno popsat jako příběh ústupků a kapitulací, při kterých se už nikdy neuplatnily odvaha, vynalézavost a hrdinství, tedy vlastnosti, kterým legie přesvědčily spojence, aby nechali Československo vzniknout. To může vzbuzovat pocit selhání proti nároku, který byl postaven slavnými předky, nemluvě o hlubokém pocitu viny u národa, který se konkrétním hrdinům odměnil pronásledováním a zapomenutím.

 

Třetím dílem uzavíráme seriál Petra Holuba o bojích našich legionářů v Rusku před sto lety. První díl (Krutí nadlidé z konce války) vyšel v č. 16, druhý (Krváceli za ruskou svobodu) v č. 17.