Americký spisovatel Leon Uris (1924–2003) se proslavil koncem 50. let velkým dokumentárním románem Exodus (vyšel v roce 1958), který snad dosud soutěží s Benem Hurem a Jihem proti Severu o nejprodávanější americkou beletristickou knihu vůbec. K jeho slávě přispělo i zfilmování s Paulem Newmanem v hlavní roli hrdinného budovatele státu Ariho.

Román o putování Židů moderními dějinami a o vzniku Státu Izrael samozřejmě tehdy nemohl vyjít v Československu, to se stalo až po roce 1989, stejně jako další Urisovy knihy, které byly jednoznačně politické a ideově vyhraněné, takže s nimi měla tradičně problémy i západní levice, pro ni byly příliš proizraelské, prožidovské, ale také proamerické. Uris byl přesvědčený sionista, ale, což se vůbec nevylučuje, také americký patriot, účastnil se jako dobrovolník války v Tichomoří, kde načerpal látku pro svůj první román Válečný křik (1954), který byl patriotickým protějškem mnohem temnějšího a k hrdinství amerických chlapců skeptičtějšího románu Normana Mailera Nazí a mrtví, který vyšel ve stejnou dobu.

Uris tedy patří i nepatří do velké vlny amerických židovských autorů, kteří dominovali tamější próze od 60. let, ve srovnání s Bellowem, Malamudem, natož těžce ironickým a sarkastickým Philipem Rothem, byl Uris příliš jednoznačný, polopatistický, přímočarý a možná i rozvleklý, jeho knihy jsou mnohosetstránkové klády, způsob Urisova psaní je založen na dokumentaci a rekonstrukci historických dějů, které samy vytvářejí fabuli díla. Postavy mívají historické předobrazy, vystupují v dějinných rolích a situacích, nesou zřetelné ideje. Jsou to vlastně zbeletrizované kusy historie, ovšem ve velkém panoramatickém záběru, s dějem často melodramatickým, politika s milostnou zápletkou a přímočarým podáním, takže čtenář je pohlcen a vtažen – a pokud od toho nečeká tzv. velkou literaturu, je spokojen. V české poválečné literatuře se o podobně široký historický rámec pokusil v nedoceněném románu Oblak a valčík Ferdinand Peroutka, vůbec bych nevyloučil, že i pod Urisovým vlivem.

A možná není náhoda, že stejné nakladatelství Zeď, které vydalo před pár lety Oblak a valčík, oprášilo spolehlivý překlad Alexandra Jerieho a vydalo další velký Urisův historický román, Milá č. 18. Ten název je na chvíli klamavý, neboť nejde o počet milenek, nýbrž o adresu ulice ve varšavské čtvrti Muranów, kterou na začátku války nacisté proměnili v ohromné židovské ghetto: ohromné počtem lidí, nikoli rozlohou. V ulici Miła 18 vytvořila skupina židovských aktivistů nejprve jakési sociální středisko distribuující pomoc nejpotřebnějším, postupně se adresa stala středem židovské konspirace a odporu a během vypuknutí povstání v dubnu 1943 tam sídlil – lze-li to tak říci – jeden z hlavních štábů povstalecké organizace, zde také (pravděpodobně) 8. května padl vůdce povstání, čtyřiadvacetiletý Mordechaj Anielewicz. Je to tedy centrální místo židovského utrpení, ale i heroického odporu, neboť zde se soustředily poslední desítky povstalců, kterým už nakonec nezbývaly než holé ruce, kterými se vrhaly na tisícinásobnou německou (a ukrajinskou) přesilu. Mnozí, nejspíš včetně Anielewicze, zvolili sebevraždu. Dnes je na tom místě mohyla, kam pravidelně přijíždějí ve dnech povstání izraelští branci vykonat iniciační rituál vojenského slibu.

Uris knihu psal dávno předtím, než poměry umožnily tzv. vzpomínkovou kulturu, jež hraje v paměti varšavského ghetta, holocaustu, ale i novodobého Izraele zásadní roli. Na začátku hrdinského „narativu“ bojujících Židů, tedy Židů, kteří nejdou na porážku „jako ovce“, ale naopak berou zbraně, pokud nějaké mají, do rukou a vrhají se v beznadějném boji proti svým vrahům, stojí právě Urisova Milá č. 18. Vyšla v roce 1962, tedy v roce jeruzalémského procesu s Eichmannem, v době, kdy téma holocaustu bylo i v Izraeli ještě skoro tabu a obecně bylo, na Západě, natož na Východě, vnímáno jako spíš vedlejší projev války. Stát Izrael vzniká jako důsledek tragických zkušeností Židů v Evropě, ale na přeživší z Evropy se staří osadníci dívají s podezřením, jak je možné, že přežili, a s pocity hanby, že se nebránili. Urisova kniha zásadně přispěla ke změně tohoto pohledu, zrodila archetyp Žida bojujícího, ba Žida bojujícího tak urputně, že se mu nikdo nevyrovná.

K tomuto obrazu směřuje Urisův román. Směřuje tam v širokém proudu vyprávění od posledních měsíců před přepadením Polska přes okupaci, vznik ghetta až po jeho decimaci na jaře 1944 po potlačení povstání. Hrne před sebou desítky postav, jejichž osudy se proplétají a splétají, aniž se nutně vyvíjejí. Do dokumentární a ideové vrstvy jsou vpleteny motivy melodramatické, především vztah amerického novináře Chrise de Montiho, který miluju Deboru, krásnou manželku židovského lékaře – a svého přítele Paula Bronského, který může připomínat reálnou postavu Adama Czerniakówa, vedoucího tzv. Židovské rady, zoufalého oportunistu, který v den prvních transportů z ghetta v červenci 1942 spáchá sebevraždu. Jeho protikladem je hlavní hrdinská postava knihy, za všech okolností dokonalý a statečný, jen snad až nemístně tvrdý Andrej Androfski, který připomíná právě Anielewicze, ale díky epizodě průniku k plynovým komorám v Majdanku také Jana Karského (1914–2000), polského důstojníka, který první podal report o hromadném vyvražďování Židů. Na Andreje, vlastně skoro na každou výraznější postavu, je navěšeno několik ideových vrstev, takže Andrej prodělá v hodnosti plukovníka zhroucení Polska v září 1939, přičemž jeho židovství se pevně pojí s polským vlastenectvím. Tento cit není opětován u představitelů polského (árijského) podzemí, na které se Andrej obrací s prosbou o pomoc. Arogantní a povýšený důstojník Zemské armády Roman ho znuděně odbývá, a když Andrej znechuceně odejde, pronese: „Židé strašně podléhají emocím. Nu což, až bude po válce, alespoň nebudeme mít problém, co s nimi.“ Poláci jsou až na výjimky představeni jako jednolitá masa antisemitů: „Devadesát procent sedláků udá Žida za láhev vodky. Devadesát procent městských lidí je přesvědčeno, že tuhle válku zavinili židovští bankéři z celého světa,“ říká onen důstojník. Němci jsou zastoupeni několika různými typy nacistických hodnostářů, od zjevných sadistů přes nacisty přesvědčené o historické nutnosti vyhladit Židy pro jejich rozkladnost až po cynicky založeného intelektuála Horsta von Epp, který glosuje německou destruktivní mánii podléhat představě, kterou si o sobě a o svém poslání vytvoří.

Důležitou součástí textu jsou deníkové záznamy Alexe Brandela (má svůj reálný předobraz v archiváři Emanueli Ringelblumovi), který po celou dobu existence ghetta shromažďoval a ukrýval dokumenty, které měly sloužit jako svědectví o utrpení jeho obyvatel. A také vzdoru, protože je v nich zachycen právě vzestup vůle bránit se a čelit zlu bojem. Ringelblum-Brandel zahyne v prvních dnech povstání, jeho záznamy „přežijí“ v konvích od mléka, nalezených po válce, a stanou se důležitým svědkem historie. Ta je právě v románu představena jako něco, co má pro Židy základní význam, tedy shromažďovat a zapisovat svědectví o svém utrpení, ale i o svém heroismu. Má polemizovat s největší křivdou historie, že Židé jsou proradný národ, který se bojí otevřeného boje, a volí proto lest, spiknutí a faleš. Urisův román, platí to i pro Exodus, naopak zdůrazňuje židovskou nepoddajnost spojenou jak s kvalitami spirituálními (tu tam zastupuje rabín Salomon, který dlouho odmítá násilí, ale pak po vzoru starozákonních kněží vyzve k odporu proti tyranovi), tak bojovými.

Leon Uris sbíral materiál pro svou monumentálně založenou knihu ještě „zatepla“ od těch několika desítek účastníků povstání, kterým se podařilo přežít, to znamená uniknout na árijskou stranu a po válce odejít do Izraele. Někteří ale zůstali v Polsku, mezi nimi hned druhý muž povstání, Marek Edelman (1919–2009), jehož svědectví, v mnohem prozaičtější podobě, zaznamenala v roce 1977 ve slavném rozhovoru Stihnout to před Pánem Bohem polská publicistka Hanna Krallová (česky kniha vyšla v samizdatu, pak 1999). Ten by se mohl číst jako věcnější korektiv vyhraněně heroizující Urisovy knihy. Ta samozřejmě oprávněně vyzdvihuje nesmírnou statečnost hrdinů ghetta, v jehož stínu ale zůstává skutečnost, že povstání v dubnu 1943 bylo zcela výjimečné (vedle povstání v Treblince) a bylo de facto ryzím aktem bezvýchodnosti, neboť všichni věděli, že nemají šanci a že jedinou alternativou je transport do plynu. Nesrovnatelně víc Židů zemřelo zcela nepateticky, udušením ve zvratcích a výkalech v plynových komorách, přičemž tato smrt nebyla o nic méně „hodnotná“ než smrt se zbraní v ruce.

Leon Uris: Milá č. 18. Z anglického originálu Mila 18 přeložil Alexander Jerie, vydalo nakladatelství Zeď, 526 str.