Brusel navrhuje, aby Unie poprvé vybírala své vlastní daně

Společné evropské daně jsou tady

Brusel navrhuje, aby Unie poprvé vybírala své vlastní daně
Společné evropské daně jsou tady

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Evropská komise se rozhodla využít pandemii koronaviru, která tvrdě zasáhla řadu členských zemí Unie, k průlomu v evropské integraci. Pod ambiciózním názvem New Generation EU (Evropská unie nové generace) představila plán, jehož součástí jsou kvůli odporu v mnoha členských zemích dlouhé roky neprosaditelné zlomy. Společné dluhy členských zemí EU a společné daně.

Společné dluhy jsou hlavním pilířem téměř zdvojnásobení společného rozpočtu Evropské unie ze současného 1,1 procenta HDP Unie na 2 procenta. Brusel chce rozpočet o 750 miliard eur navýšit tím, že si peníze půjčí. Evropská komise vydá poprvé v historii vlastní dluhopisy. Ručit a splácet je budou všechny členské země podle svého podílu na společném evropském rozpočtu. Je to čistokrevný společný evropský dluhopis. Dluhová unie, které se dosud velmi usilovně bránilo především Německo, ale také Rakousko, Nizozemsko, Švédsko a Dánsko. Z nových stovek miliard by se měly platit především zelené a digitální investice (viz Týdeník Echo č. 23/2020).

Dluhopisy by měly mít splatnost třicet let. První úhrada přijde v roce 2028. Splácet se budou ze společného rozpočtu Evropské unie. A protože je to obrovská částka, Komise rovnou připouští, že dosavadní příspěvky členských zemí Unie, které tvoří zhruba jedno procento výkonu jejich ekonomik, nebudou stačit. Brusel nechce ve společných výdajích šetřit, ale naopak hledat nové zdroje. Těmi mají být poprvé v historii jednotné evropské daně. Ty se nebudou vybírat do státních pokladen jednotlivých členských zemí, ale přímo do rozpočtu Evropské unie.

To je historický průlom. Přímo vybíraná daň je typickým rysem státu. Kdo chce hledat zlomový bod, kdy se Evropská unie začala měnit v evropský superstát, tady ho má. U společných dluhů a společných daní. Pokud bude New Generation EU schválena, bude mít Unie poprvé své vlastní daně. To je největší průlom od Maastrichtské smlouvy, která zavedla společnou měnu.

Čtyři nové daně

Evropská unie zatím žádnou společnou daň nemá. Unijní rozpočet se plní z cel, která se platí v zemi, kde zboží poprvé vstoupí na území Evropské unie. U jednotného trhu je to přirozené. Kdyby cla nešla do společného rozpočtu, musela by se dělit do státních rozpočtů jednotlivých států. Druhým zdrojem jsou příspěvky členských zemí, které se počítají podle síly jejich ekonomik. Z přidané hodnoty, která se v konkrétní zemi vytvoří.

Evropská komise upozorňuje, že na splacení nových dluhopisů to nebude stačit. Moc dobře si uvědomuje, že členské příspěvky nebudou chtít země zvednout. Už teď po odchodu bohaté Velké Británie odmítaly další bohaté země, které do společného rozpočtu výrazně víc platí, než z něho získávají, příspěvky zvyšovat. S novou náloží 750 miliard eur dluhů je zřejmé, že zdroje tu nebudou. Proto Brusel přichází se čtyřmi novými daněmi, které by měly jít přímo do evropského. Komise v návrhu upozorňuje, že daně kromě samotného výnosu povedou k prosazení „klimatické, digitální a sociálně soudržné politiky Evropské unie“. Hlavních priorit, na něž se chce Brusel v příštích desítkách let soustředit.

Daní číslo jedna jsou nové emisní povolenky. Dosud platí v průmyslu, energetice a teplárenství. Jsou to odpustky za vypouštění emisí oxidu uhličitého, které si firmy podnikající v těchto branžích musejí kupovat. Každý stát podle evropského systému dostává určitý počet povolenek. Kdo je nevyužije, může je odprodat jiné zemi, která je potřebuje a přidělené jí nestačí. Na evropských energetických burzách se s povolenkami obchoduje. Země, které je nespotřebují, na nich mohou vydělat. Ty s většími emisemi naopak doplácejí.

Evropská komise by si teď podle návrhu New Generation EU chtěla celý systém obchodování stáhnout pod sebe a peníze za povolenky inkasovat do evropského rozpočtu. Kromě průmyslu a energetiky by se povolenky platily i za emise v námořní dopravě a letectví. Takže vedle elektráren a spol. by si je museli kupovat i aerolinky a rejdaři. Tím by se zdražila doprava po moři i vzduchem. Brusel očekává, že celkově by emisní povolenky do společného evropského rozpočtu vynesly 10 miliard eur (260 miliard korun) ročně. Nový druh emisních povolenek se dá bez váhání nazvat jednotnou evropskou dopravní daní z letadel a lodí.

Druhá daň je daní z velikosti firmy. Jakási firemní progresivní daň. Podle návrhu Evropské komise by ji měly odvádět firmy, které „mají obrovské zisky a výhody z jednotného evropského trhu“. Žádný detailnější obrys, kdo a v jaké výši by měl tuto daň platit, zatím v návrhu není. Je v něm ale ambice, že daň z velikosti bude nastavena tak, aby ročně přinesla 10 miliard eur (260 miliard korun).

Červené hadry na Trumpa

Třetí společnou evropskou daní má být něco ve stylu dovozní uhlíkové daně. Carbon Border Adjustment Mechanism (CBAM). Ročně by měl podle představ Bruselu přinést do společného evropského rozpočtu 5 až 14 miliard eur (130 až 364 miliard korun). Je to myšlenka, s níž si v Evropské komisi pohrávají už od roku 2018. Má zabránit takzvaným uhlíkovým únikům. Aby se na evropský trh nedostalo zboží bez dostatečné uhlíkové přirážky. Pojistka, že evropské zboží, uhlíkovými daněmi a dalšími regulacemi zatížené, nebude kvůli tomu dražší než dovozové, na něž se v zemi jeho původu žádné uhlíkové daně neuvalují. Je to snaha aspoň na jednotném evropském trhu udržet konkurenceschopnost evropského zboží. „Dokud nebude mnoho z mezinárodních partnerů sdílet klimatické ambice Evropské unie, je zde riziko uhlíkových úniků. K uhlíkovým únikům dochází, když se výroba přesune ze zemí Evropské unie do zemí s nižšími nebo žádnými ambicemi na snižování uhlíkové stopy. Nebo když evropskou výrobu nahradí uhlíkově intenzivní dovozy,“ píše ve návrhu dovozní uhlíkové daně Evropská komise. Pokud by se to stalo, globální emise se nebudou snižovat. To bude frustrovat průmyslníky v zemích Evropské unie a odrazovat je od naplňování ambicí Pařížské klimatické dohody. Uhlíková dovozní daň zajistí, že v cenách dovozů do Unie se promítne jejich uhlíková stopa. Brusel rovnou přiznává, že dovozní uhlíková daň se musí sladit s pravidly Světové obchodní organizace o volném obchodě a dalšími mezinárodními závazky Evropské unie. I úředníkům v Bruselu je zřejmé, že to vůbec nebude snadné.

Už teď se dá očekávat, co se stane, pokud by se Evropská unie pokusila uvést dovozní uhlíkovou daň do života. K Pařížské dohodě o snižování emisí se nehlásí Spojené státy, největší obchodní partner Evropské unie. Brusel by proto musel svou novou daň uvalit na dovozy amerického zboží. Už dnes jsou dovozní cla za zboží z Ameriky do Evropy dvakrát vyšší než v opačném směru. Americký prezident Donald Trump už několikrát vyhrotil obchodní válku s Evropou a dal jasně najevo, že pokud se podmínky pro obchod nenarovnají, zasáhne cly na evropské zboží. V arzenálu má především clo na dovoz aut ve výši 25 procent, které by tvrdě zasáhlo Německo a nás jako jeho subdodavatele závislého na automobilovém průmyslu. Není těžké si představit Trumpovu reakci na dovozní uhlíkovou daň na americké zboží.

Čtvrtou společnou evropskou daní má být digitální daň uvalená na tržby digitálních firem s celosvětovým ročním obratem přesahujícím 750 milionů eur (21 miliard korun). Celkově by měla do společného evropského rozpočtu přinést až 1,3 miliardy eur (34 miliard korun). Míří na Google, Facebook, Amazon, Apple. Americké technologické firmy, které velmi často sídlí v Irsku nebo Lucembursku, daňových rájích přímo uvnitř Evropské unie, které využívají k tomu, že ve většině zemí včetně České republiky platí jen minimální daně. Evropská unie už se několikrát pokusila dohodnout na tom, že by tuto daň udělala nikoli společnou, ale koordinovaně by si ji zavedly všechny země. Vždy narazila na odpor Irů a Lucemburčanů, kteří nechtěli přijít o své peníze od technologických gigantů.

Tak se do digitální daně pustily evropské země na vlastní pěst. Včetně České republiky, Rakouska nebo Itálie. Když s digitální daní na úrovni tří procent tržeb přišla letos v lednu Francie, okamžitě následovala tvrdá odveta. Dotčené technologické firmy jsou téměř bez výjimky americké. Donalda Trumpa rozčílilo, že Paříž chce sahat na peníze amerických firem, na něž přece má právo sáhnout jedině Amerika. Progresivističtí technologičtí magnáti nejsou sice žádnými Trumpovými fanoušky a on proti jejich dominanci doma rozjel antimonopolní zásah, když jde ale o americké zájmy, všichni jsme Američané. Globalizovaná ekonomika není národních zájmů prosta. Právě naopak. Trump se proto rozhodl pro výhrůžku tvrdou odvetou. Francouzům vzkázal, že pokud bude digitální daň, přijdou tvrdá cla na francouzské luxusní zboží. Šampaňské, vína z Bordeaux a Burgundska, luxusní oblečení a další zboží od značek Louis Vuitton, Dior, Hermès. Všechny hlavní francouzské vývozní artikly do Ameriky. Celkově za 2,4 miliardy dolarů (53 miliard korun). Firmy, které je vyvážejí, patří zároveň nejbohatším Francouzům. Přesně mířený tlak na zájmy Paříže. Odpověď přišla velmi rychle. Francie se podvolila. Uvědomila si, že ve sporu je tím slabším, kdo může ztratit víc. Prezident Emmanuel Macron na Twitter napsal, že měl „výbornou diskusi s Donaldem Trumpem“ a „společně budou hledat dobrou dohodu, která zabrání uvalení cel na francouzské zboží“. Prakticky to znamená, že Francie zatím nezačne od technologických gigantů daň kasírovat.

Opět je velmi těžko představitelné, že by Trump po návrhu společné digitální daně na Evropskou unii nezaútočil přinejmenším stejně tvrdě jako v lednu na Francii. Kromě šampaňského by se ale na stole znovu objevila také zmiňovaná cla na auta.

Už teď je zřejmé, že ze dvou společných evropských daní jsou přinejmenším dvě neprosaditelné, pokud bude v Bílém domě sedět Donald Trump. Daň z létání a plavby, stejně jako progresivní daň pro velké firmy ale na odpor zvenčí nenarazí. Amerika i Čína budou nadšeny, že si Evropa dál zdražuje ekologickými daněmi vlastní zboží a ztrácí schopnost uspět v mezinárodní konkurenci.

Společné daně jsou zásadním průlomem v evropské integraci. V daních má každá země právo veta. Bruselské plány je potřeba mimořádně pečlivě studovat a přemýšlet o všech jejich důsledcích. Ne povrchně naskočit na vzletné fráze o zelené revoluci a evropské solidaritě.

11. června 2020