Lenka Zlámalová tu včera upozornila na skutečnost, že odsudek Green Dealu a apel se z tohoto unijního závazku vyvázat, které zazněly ve vánočním projevu Miloše Zemana, jsou pozdní lítostí někoho, kdo v tomto ohledu pěkných pár let spal. Je to tak a ještě víc to platí pro opozičního lídra Andreje Babiše. Ten pro sebe kritiku Zeleného údělu objevil sice „už“ koncem léta, krátce před volbami, na druhé straně jeho bilance je horší o skutečnost, že se na tomto nasměrování Evropské unie při summitech volky nevolky podílel.

Při takto rozdaných kartách je naprosto pozoruhodné, co se kolem Green Dealu na českém politickém jevišti právě děje. Kdybychom Zemanův projev a reakce politické třídy na něj převáděli do roviny citoslovcí, nejpřiléhavější by bylo buď klap, nebo cvak. Takto sklapne past, když se pachatel stává rozhořčeným divákem a dosavadní diváci jsou odsunuti do role pachatelů.

Druhou odpískanou dezinformací je pak věta, že Zelený uděl nám přikazuje „v roce 2035 nejezdit v autech se spalovacími motory“. Téměř to až dělá dojem, jako kdyby prezident nebo někdo z Hradu ty dva omyly v textu ponechal schválně. Uvést na pravou míru, že plynem topit zakáže Unie až o deset let později nebo že v roce 2035 se pouze přestanou registrovat nová auta se spalovacím motorem, nikoliv zakazovat jízda v těch starších, a hned nedodat, že oba ty záměry jsou strašné a velice zpupné, to prostě v divákovi vzbudí nějaký pocit. Bude to pocit, že média hlavního proudu a nová vládní garnitura Zelený úděl chtějí a každou jeho kritiku shazují. U těch médií je to léty potvrzená pravda, zato u vládní garnitury nevynucená chyba.

Jedním z hlavních hesel koalice Spolu před volbami byl zápas s populismem a populisty. Slovo populista lze používat dvěma způsoby. Jednak jako popis lidí, kteří namlouvají tomu pohodlnému v nás, že i z krize nebo úpadku se lze dostat bez vlastního úsilí, ve významu zavedeném v 90. letech. Ale také použitím slova populista můžeme dávat najevo stavovskou příslušnost, přihlásit se k moderně, k lidem, kteří každou módu i každý nesmysl z centra přivítají jako „výzvu“, jako „příležitost“ – jako když Petr Fiala letos na jaře napsal, že evropský Green Deal už musíme začít brát jako příležitost pro český průmysl a kvalitu našeho života, jako to teď říká nový ministr průmyslu Jozef Síkela.

Zeman i Babiš se v takové konfiguraci promění v obhájce obyčejných lidí s lehkostí, prezident ostatně nastupoval do první přímé volby jako samozvaný reprezentant plebejců proti patricijům. Za jistých okolností může být docela snadné Petra Fialu, Víta Rakušana, Markétu Pekarovou Adamovou a některé další představitele vládního tábora představit jako panáky, pro které bude bezproblémové přijetí v Bruselu, respektive v Berlíně důležitější než rostoucí účty za elektřinu a všední život, v rostoucí míře definovaný různou unijní šikanou. Například u dvou posledně jmenovaných koaličních předáků ta zemanovská past může mít nějaké oprávnění, pokud by sebou ale v takové rošádě nechala posunovat hlavní strana vlády, bude to vlastní gól století.