Film Chyby režiséra Jana Prušinovského podle scénáře Romana Vojkůvky v kontextu zdejší produkce patřil k těm očekávanějším. Reakce na něj byly spíš pozitivní, k dílu ale padly i docela ostré výtky. To je normální, avšak povaha některých výhrad stojí za detailnější povšimnutí, ukazuje se na nich totiž jakási proměna toho, co se od (nejen) filmového umění očekává, přinejmenším v těch pokrokově smýšlejících kruzích.

O filmu mohu říct, že se mi s nějakými výhradami, místy třeba většími, líbil, především díky dobře fungující „chemii“ mezi hlavními postavami. Na filmech a televizních seriálech Jana Prušinovského oceňuji ambici oslovit také diváky, kteří na tom jsou v životě plus minus podobně jako postavy jeho snímků, tedy nebydlí ve společenských centrech, nejsou zrovna dobře hmotně zajištěni a podobně (skvěle se mu to povedlo v seriálu Most!). Líčí je se sympatií, ale nijak se jim nepodbízí, jeho filmy v tomhle ohledu nejsou „po srsti“, postoje, které se z nich dají vyčíst, asi nejsou v prostředí českého maloměsta či vesnice většinové. Ale neuzavírají se před nimi ani na ně neshlížejí jako na chudáčky, kterým je potřeba vysvětlovat, jak by měli žít. Soudobá kinematografie – především ta její festivalová část – přitom lidi z okraje společnosti líčí především jako předmět studia, případně jaksi distanční účasti. Prezentuje jejich příběhy často burcujícím způsobem, který má publikum vybudit k pobouření nad ekonomickou a další nespravedlností, jíž jsou vystavováni, nebo naopak nad deprivovaností a zaostalostí, násilím v domovech a patriarchální tyranií. Že by ale mohli být v řadách diváků – s tím se moc nepočítá, z mnoha důvodů.

Příběh Chyb je jednoduchý. Tomáš (Jan Jankovský) žije sám na vesnici někde na Berounsku, jeho koníčkem je pěstování sukulentů, pravidelně se schází s kamarády na pivu. Cestou z návštěvy matky, jež žije na Slovensku s novým přítelem, mu ujede autobus, v baru se seznámí s Emou. Je to sympatická a vitální holka, padnou si do oka. Působí jako dvojice přitahujících se protikladů, v životě to tak někdy bývá. Tomáš v sobě má nějakou mrzoutskou přitažlivost, snad by se dalo říct i charisma. Druhý den ráno se ale dost nemužně vytratí. Ema mu ale neschází z mysli, vrátí se a omluví. Dají to dohromady, hrdinka se kvůli novému partnerovi přestěhuje na vesnici, pracuje tam jako prodavačka, Tomáš dál dělá na střechách pro svého kamaráda a šéfa Igora. Všechno se zdá v pořádku, jenže Ema o sobě Tomášovi jednu věc neřekla – před lety hrála v několika pornofilmech. Tomáš na to náhodou přijde, je tím zraněn, ničí ho představa, že cizí chlapi se při sledování videí s jeho partnerkou ukájejí. K Emě se chová odmítavě, dost pije, na svatbě Tomášovy matky se pohádají, Ema mu vyčte, že se neliší od ostatních z vesnice, a Tomáš ji praští. Později se svěří Igorovi, ten Emu vydírá, že její tajemství rozhlásí, hrdinka má za to, že už o ní ví celá vesnice, odejde, bydlí u kamarádky a pak na ubytovně, pracuje na benzince. Tomášovo pití nabírá grády, pak ho ale jeho otčím srovná, hrdina pochopí, že se choval jako pitomec, Ema se k němu vrátí, on ji poprosí za odpuštění, ona jeho taky a žijí spolu dál. Je ale jasné, že v téhle vesnici to nebudou mít nikdy jednoduché.

Film Chyby by se asi dal označit za romanci. Podobně jako mnoho dalších snímků toho žánru vypráví o vztahu, kterému okolí staví do cesty překážky, jež protagonisté musejí překonávat, aby se nakonec vše obrátilo v (jakžtakž) dobré. Zároveň je to film velmi neromantický. Namísto líbivých kulis hollywoodského „slaďáku“ se hrdinové pohybují v dobře zachycených prostředích, v nichž dnešek vypadá velmi nepohlednicově – supermarkety a benzinové pumpy, maloměstské bary a poloprázdné hospody na dožívající vesnici apod. Nakonec i hlavní postavy mají daleko k romantickým hrdinům, Tomáš pije víc, než je zdrávo, a po odhalení Eminy minulosti se chová hnusně. Ani finále snímku se nedá vnímat jako jednoznačný triumf lásky. Tomáš a Ema se sice dají znovu dohromady a navzájem si odpustí, jenomže svět kolem nich logicky zůstává nezměněn. Výstižně to ilustruje scéna, v níž Tomáš potom, co se dá dohromady, zajde do hospody a zase tam sedí u stolu s chlapíky, z nichž někteří se k němu a Emě chovali zle. Jenomže jiná společnost pro něj na tom místě není k dispozici. Film nemá nějaké explicitně formulované poselství, je možné v něm ale vidět snímek o společenském stigmatu, způsob, jímž poznamenává život jeho nositele nebo nositelky i jejich blízké lidi. O tom, jaké to je, žít ve společnosti, která neodpouští (nechám stranou otázku, jestli je v Emině případě co odpouštět).

Je zvláštní, že zrovna tenhle film se od některých pokrokářsky či probuzeně smýšlejících kritiků dočkal dost drsných odsudků. Martin Svoboda v textu pro Deník N snímku vyčítá, že přejímá mužskou perspektivu. Tomášovi promíjí všechno, a po Emě požaduje dokonalost a dělá z ní jen součást Tomášova příběhu. „Pointou tohoto příběhu je pak Tomášův osobní růst, aniž tvůrci nabídnou odůvodnění, jak se vůbec stalo, že zrovna jemu bylo propůjčeno privilegium být hrdinou tohoto příběhu, a proč má Ema přijít s omluvou k muži, který ji podvedl a zbil jako trest za to, že se od narození nepřipravovala na jeho absolutní uspokojení. Nemá smysl na základě filmu rozvažovat nad tím, jak o těchto tématech smýšlí samotní tvůrci, jejich dílo ale poukazuje na symptomy, aniž otevírá dveře diagnóze, což je u schopného týmu vždycky tím bolestnější,“ uzavírá Svoboda svou recenzi. Podobně i Kamil Fila se mimo jiné pozastavuje nad tím, že postava mužského hrdiny ve filmu zabírá nemístně velký prostor a je nahlížena s nemístnou shovívavostí. „Jenomže celá romance padá s tím, že film ženskou perspektivu jen naznačuje, až markýruje. Fakticky totiž nikdy neopouští nesmírně uzavřenou a přízemní perspektivu muže, který z nějakého neznámého důvodu zahořkl a vše, co se mu děje, přijímá s protivným a úmorným bolestínstvím. Problémy reálně neřeší, ale utíká před nimi, izoluje se, mlčí a chlastá. Mluvit o sobě nedovede, nezajímá ho ani moc druhá osoba. Jen si zvykne na její přítomnost a ve chvíli náhodného odhalení její minulosti má potřebu ji dvakrát ztrestat – jednou nevěrou a podruhé zmlácením. Nelze rozporovat, že jenom v této zemi existují statisíce podobných toxických píčusů, kteří si zaslouží zemřít v osamění. (...) Dilema postav v Chybách je příliš extrémní a nadosobní, aby se z toho dala udělat osobní romance. Neradil bych autorům, jak to udělat lépe, jako vážně míněné drama bych to netočil vůbec. Konflikt uvnitř naší kultury se tu řeší tak, že si odpustí dva lidé, a to stačí.“

Je to paradoxní, autorům se tu vlastně vyčítá, že jejich postoj k jedné z hlavních postav není dostatečně nenávistný, není odsouzena ke smrti v osamění, i když si ji přece zjevně zaslouží. Způsob, jímž dva citovaní recenzenti vnímají Tomáše, se vlastně moc neliší od toho, jak ti nepřející z filmových vesničanů nahlížejí na Emu. Text Martina Svobody ilustruje, jak to vypadá, když se potřeba zaujmout ideologicky správné stanovisko nadřadí vnímání hodnoceného díla, text působí jako odpoutaný od toho, co se v Chybách fakticky odehrává. Ema nemusí nikomu – ani Tomášovi, ani publiku – dokazovat, že je dokonalá, a zaslouží si proto přijetí, Tomáš jen konečně pochopí, že se k ní choval hrozně. A Tomášovi film „nepromíjí všechno“ a ani nepřejímá jeho perspektivu. Působí snad, že by přejímal jeho ublíženost a třeba i agresi? Opět se tu projevuje čím dál častěji formulovaný imperativ pokrokářské kritiky: pokud autor něco ukazuje, aniž by to co nejexplicitněji odsoudil, schvaluje to. Tomáš přitom nemá v Chybách víc prostoru proto, že je to privilegovaný bílý muž, ale proto, že jeho postava prochází zásadním přerodem. Musí se vzepřít svému prostředí i nějakým svým internalizovaným představám, než k tomu dospěje, chová se strašně. Prostě to ukázat, aniž by to bylo doprovozeno příslušným výkladem, zřejmě nestačí. Přitom to je mimo jiné projev elementární důvěry v publikum, které snad nepotřebuje, aby mu někdo dovysvětloval, že bít ženu je za všech okolností ohavné. A možná nejhorší je, že se Tomáš dočká odpuštění, zasloužil by si přece „zemřít v osamění“. Vyšel z toho lacino. A ano – na Emě se provinil daleko víc než ona na něm, jenom mu něco neřekla. Jenomže pokud ti dva lidé chtějí zůstat spolu, prostě proto, že se mají rádi, nic jiného než odpuštění jim nezbývá. A odpuštění se moc neslučuje s pečlivě vedeným účetnictvím přiznání a viny. Kamil Fila má samozřejmě pravdu v tom, že filmové Chyby neřeší konflikt uvnitř naší kultury. Jejich hrdinové se o nic takového nepokoušejí, ani nemohou. Nakonec si mohou jenom odpustit (nebo se rozejít). Některé reakce na film, jehož jsou hrdiny, ale dokládají, že samo odpuštění může být činem až revolučním.