Pavel Kohout jako kronikář lidstva a autoportrétista

Vločka sněhu

Pavel Kohout jako kronikář lidstva a autoportrétista
Vločka sněhu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Beletrizovanou kroniku svého života předkládá čtenářům Pavel Kohout (93), dávaje si jí vlastnoručně vyrobený dárek k červencovým 94. narozeninám. V krátkých kapitolách, až na tu poslední důsledně dvoustránkových, píše o politice, válce, vědě a technice, kultuře, sportu…, zkrátka o všem možném dobově příznačném, a to formou rozmanitých stylistických cvičení, ohlíží se za léty, jež uplynula od jeho narození, čině u každého roku jednu zastávku; teprve u letopočtu 2022 toto pravidlo porušuje, vročení 2022 nesou dva texty.

V textech nepostrádajících poutavost ani humor se potkáváme s historickými událostmi a osobnostmi, mihne se tu Stalin, Gottwald, Horáková, Chruščov, Rubik, Jan Pavel II., Reagan, Thatcherová, Gorbačov atd., spolu s nimi prochází dějinami i pan autor, většinou v závěrečném odstavci vysvětlivkového charakteru. Každý druhý by si osobní, důvěrné informace na tomto místě odpustil, taky proto, že je většinou už známe odjinud, jenže žádat po Kohoutovi takovouto dietu je pošetilé, „Pako“, jak si tu říká, si totiž na sebe stále potrpí, sám sebou se až obsedantně zabývá, prožité a vykonané sděluje tentokrát sice úsporně, heslovitě, a přece okouzleně (například 1961: „PAKO PÍŠE HRU ZA HROU A POZNAL STUDENTKU HERECTVÍ MARII DRAHOKOUPILOVOU; DOBOVĚ PRAKTIKOVANOU FALEŠNOU VÝMĚNOU ZA BYT V SÁZAVĚ ZÍSKÁ GARSONKU NA KARLOVĚ NÁMĚSTÍ.“). Tato celoživotní láska k sobě, ze všech asi nejsilnější, nikdy neuchřadla. Ale je docela možné, že právě na ní stojí spisovatelova mentální svěžest, v desátém decenniu už poměrně vzácná.

Tyto pestré listy z kroniky lidstva (tak jim ovšem autor neříká) připomínají apokryfy Karla Čapka, tedy „vyprávění, které je jakoby druhou, odlišnou, dotud veřejně utajovanou verzí významných událostí historických a velkých symbolů kulturního odkazu, verzí, která sleduje všední, obvyklou lidskou skutečnost, nutně ukrytou pod zněním známým a oficiálním“ (Mojmír Otruba). Kohout „své“ století dobře zná a charakterizuje ho jak událostmi globálního významu (1969: vnitřní monolog Neila Armstronga na Měsíci před historickým výstupem z přistávacího modulu, astronaut pořád myslí na větu, kterou „si vymýšlel celou cestu sem“, tady spisovatel sotva může nabídnout jinou pointu než: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo!“), tak známými milníky česk(oslovensk)ých dějin (1937: pohřeb T. G. Masaryka, malý P. K. vše sleduje z kavárny Slavia, kam ho vzal otec, nechápe ovšem, oč jde, ptá se bezelstně: „Tati, a kde je pan prezident?“, a čtenář si maně pomyslí, že na devítiletého rozumbradu je ta otázka poněkud přihlouplá).

Zkušenému dramatikovi neschází cit pro napětí, pěkně je to vidět třeba na vnitřním monologu Emila Zátopka na trati olympijského maratonu v roce 1952, autorovi odpustíme i anachronismus „to nedám“ ve smyslu „to nezvládnu“, běžec vbíhá na stadion, v zádech má svého rivala, „Peters mi dejchá na záda, cítím Peterse v patách, už mě má, už mě předbíhá, už, už...“, a zase: víme dobře, jak to dopadne, přesto i tuto kapitolu s napětím čteme až do konce: „… už ležím za čarou, ležím na zádech, lapám vzduch a zdá se mi jen, že vidím Danu… a je to Dana a balí mě do dek a já říkám Peters…? a ona říká, Jo, Ťopku, jo, ten už to na pětatřicátým vzdal!“

Představivost má „Pako“ pořád bohatou, někdy až moc. V roce 1947 nechává Jana Masaryka telefonovat z pražského bytu Marcie Davenportové do Los Angeles (to tehdy nebylo technicky možné), vloží mu do úst lascivitu („Dám si panáka i do třetí nohy!“), ale proč ne, to lidový „Honza“ říct mohl, i dámě, stěží však měl v úmyslu o Stalinově zákazu přijmout Marshallův plán „raportovat (...) Gottwaldovi, kterej se už z radosti ožral, jelikož to z Moskvy věděl předem“. Ne, Masaryk nemusel Gottwaldovi nic „raportovat“, byli v Moskvě spolu. Na to měla autora upozornit redakce. Jakož třeba i na to, že Hitler nebyl „zvolen říšským kancléřem“, nýbrž jmenován.

No nic. Pěkné, dramatické čtení. Ovšemže, řečeno s autorem, „z hlediska věčnosti“ jen „vločka sněhu“. No a?

Pavel Kohout: Letorosty samomluv / Legendy i pravda o rocích 1928–2022, Euromedia Group, a. s., – Odeon, 208 str.

27. května 2022