Sérii článků k stoletému výročí republiky uzavírá deset filmu z výběru Ondřeje Štindla.

Tři vejce do skla, 1934

První český film, který jsem viděl v kině (někdejší kino Práce na Ruské ulici – do sálu tam vždycky a mocně vanul odér toalet), mohlo mi být tak sedm, osm let. Ve snímku Martina Friče mě ohromila impulzivnost Vlasty Buriana, napjatě jsem čekal, co ten chlapík zase udělá. Dokonce si v přestrojení za knížete Nariškina dělal legraci z ruské písničky. Už v tom raném věku mi bylo jasné, že v normalizačním Československu by to Burianovi neprošlo.

Daleká cesta, 1949

Ohromující dílo, přitom to byl režijní debut Alfréda Radoka, který v něm navíc pojímal čerstvou, nezpracovanou a asi ani nezpracovatelnou zkušenost „konečného řešení“. Stylizovaný a formálně komplikovaný film, který při vší záměrné divadelnosti může působit jako pravdivější zobrazení té hrůzy než pozdější velkofilmy sugerující dokumentární věrnost. Není divu, že nastupující režim ten film i jeho tvůrce marginalizoval. Tyranie průměru nestrpí nic, co by ji přesahovalo, vidí v tom bytostné ohrožení. Právem.

Král Šumavy, 1959

Jasně, natočené je to výborně – na svou dobu a zvlášť v kontextu čs. kinematografie padesátých let. Film Karla Kachyni může evokovat westerny, mysteriózní příběhy z blat, dobrodružství z dětství tvůrců, ledacos. A zároveň to všechno popírá, vyvrací. Protože všechna ta dobrodružná díla, která kluci hltali tehdy a snad aspoň někteří hltají i dnes, stojí na straně volnosti, westernový hrdina jde tam, kam ho vítr vede, jeho obzory jsou otevřené, snad nekonečné. Král Šumavy je oslavou těch, kdo ty obzory druhým zavírali. V závěru filmu se vojáci Pohraniční stráže předhánějí, kdo připálí veliteli Kotovi. Radši bych si tu ruku uřízl než tohle. 

Postava k podpírání, 1963

Vyjádření se k absurditě doby, které přesahuje kontext času vzniku, lidé, kteří poznali, co to je být zděšený životem a lidmi (tedy prakticky všichni), se ve středometrážním filmu Pavla Juráčka musejí poznat. Taky svědectví o velikém talentu, který se nikdy nemohl naplno rozvinout. To největší dědictví po Pavlu Juráčkovi je nakonec jeho monumentální deník, v němž se také bolestně vypisuje z toho, že mu režim znemožnil práci. Skutečně smutný paradox. 

Intimní osvětlení, 1965

Jemný film Ivana Passera o životě. Ironie, cit pro zachycení absurdity života a jeho rituálů, malé situace, v nichž malí lidé na malém místě prožívají svoje malé věci. Kromě těchhle typických atributů filmů nové vlny ale taky určitá něha a snad i melancholie, smutek nad tím, že člověku něco uniká, aniž si dokáže přesněji uvědomit, co to vlastně je.

322, 1969

Debut režiséra Dušana Hanáka šel po dokončení rovnou do trezoru. Léta tam mu ale neubrala. Unikátní hrdina v podání Václava Lohniského, unikátní, protože kajícný – na čemsi se v padesátých letech asi podílel, teď mu diagnostikovali rakovinu. Z pozice odcházejícího vnímá rozbitý svět kolem i svůj rozbitý život. Podobně jako v dalších na režimu těžce vyvzdorovaných  Hanákových filmech je to téma podané bez usnadňující laskavosti, ale místo toho s jiskrou věrohodného humanismu. 

Temné slunce, 1980

Bombastická, nezamýšleně legrační a trapným způsobem aktualizovaná adaptace Čapkova Krakatitu. Režíroval ji Otakar Vávra.  Nemohoucnost, nafoukanost a tupost režimu vyjádřená nezáměrně, ale o to přesvědčivěji. Scény z hipíckého festivalu, kde hrdina pokuřuje marihuanu, podobně jako sekvence s únosem letadla patří k těm těžko zapomenutelným. Socialistická kinematografie si do výkladní skříně hrdě dala mimořádný exemplář z řetězu utrženého papalášství a obecné ztráty soudnosti.

Kouř, 1991

Film, který snad nejenom lidem mé generace silně zpřítomňuje životní pocit času jejich mládí, doby končícího komunismu. Absurdní legrace, která nakonec tak legrační není, povědomé typy a povědomé řeči v rytmizovaném provedení, rezignovaná nevšímavost vůči rozpadající se industriální kulise, v níž se to všechno odehrává. Tichá a nenaplnitelná touha vyhodit to všechno do povětří. V pátek večer ale bude svazácká diskotéka, na to se dá spolehnout. V žádném ze svých dalších filmů se Tomáš Vorel tomuhle nepřiblížil, i tak má ale „uděláno“.

Zapomenuté světlo, 1996

Ukázněný film, který se při zobrazování komunistického režimu dokázal – aspoň z větší části – vyhnout křeči nebo lakování věcí narůžovo. V Česku nevzniká moc filmů o nenaplněné lásce, debata o tom, proč to tak je, by mohla být docela zajímavá. Tenhle ji, inspirovaný prózou Jakuba Demla, dokáže zpřítomnit, jednoduše a snad i s pokorou. Také díky tomu, že režisér Vladimír Michálek přivedl představitele k tomu, aby rezignovali na předvídatelný „herecký koncert“.    

Kobry a užovky, 2015

Film Jana Prušinovského, z něhož nečouhají nějaké přemrštěné ambice, všechno, oč usiluje, ale naplní, vlastně je v něm všechno dobře. Portrét české maloměstské ušmudlanosti podaný vynalézavě a snad i věrně, aniž sklouzne do nějakého porna postkomunistického nevkusu, obrazově promyšlený a nesnižující se k okázalé estetizaci ošklivého. Přesvědčivé postavy vykreslené jinak než na „první dobrou“, v něčem vzdorující stereotypům, do nichž se zdají zapadat. Ze všeho nejvíc je to nakonec film o bratrství.