Velké gaudium mezi uživateli způsobila ministryně financí Alena Schillerová, přesněji její – mírně řečeno – značně omezená schopnost komunikovat v angličtině, pozornost k tomu přivedly Hospodářské noviny, podle nichž se ministryně právě kvůli své neschopnosti komunikovat v angličtině neúčastnila videokonferencí s evropskými resortními kolegy.

Alena Schillerová se nepředvedla ani ve chvíli, kdy jí televize CNN Prima zkusila položit otázku v angličtině (zareagovala promptním odchodem), podobné „řešení“ zvolila i v situaci, kdy na ni cosi podobného zkoušela ČT. Debata proběhla standardně rozfázovaným způsobem. Nejprve se všichni Schillerové smějí, pak se ozvou hlasy, podle nichž je takový výsměch neoprávněný a neproduktivní, pak někdo začne zdůrazňovat, že problém tkví v tom, že Schillerová tam či onde uvedla, že anglicky umí, pak se ozvou další hlasy, které vysvětlí, že neschopnost domluvit se anglicky političku nemůže politicky nijak poškodit, protože voliči jejího hnutí jsou na tom s angličtinou podobně... Někdo by tuhle diskurzivní zašmodrchaninu měl rozseknout. Asi já. Takže.

Všichni mají pravdu. Bylo by hezké, kdyby si členové vlády nepsali do životopisů nepravdy o svých jazykových schopnostech. Zároveň, když pohlédnu do svého nitra a pokusím si po pravdě zodpovědět otázku, zda bych byl schopný napsat si do „cévéčka“ třeba, že umím pracovat s programem Microsoft Excel, musím říct, že jistota mé pravdomluvnosti by se opírala o trochu vratké základy. Bylo by také hezké, kdyby se ministryně financí na pravidelných sletech ministrů financí dokázala nějak zapojit do kuloárových jednání. Na druhou stranu si nemyslím, že by absence srozumitelného vyjádření paní ministryně v takových situacích nějak poškozovala obraz České republiky. A jistě – sledovat Alenu Schillerovou, jak konfrontována s otázkou v angličtině bere promptně roha, je jistě legrační a svým způsobem i energizující (Jo! Dostali ji!). Stejně tak musím přiznat, že v situaci, kdy je člověk nečekaně a před kamerou přezkušován z něčeho, co neumí, je okamžitý a mlčenlivý úprk z těch špatných možností, jež se v takovou chvíli naskýtají, asi ta nejméně hrozná (jak by to asi vypadalo, kdyby Schillerová zůstala a pokoušela se ze sebe něco vymáčknout). A navíc. Na dalším šířeném videu je ministryně financí v angličtině tázána na možnost zavedení amerických cel na evropské výrobky včetně třeba českých aut a vůbec možného dopadu něčeho na něco. Zmůže se na „ajdontnou vívilsí“. To ale není úplně špatná odpověď. Dokonce bych si troufl odhadnout, že je to odpověď ne snad správná, ale adekvátní většině otázek tak či onak zahleděných do budoucnosti. Kdyby nejenom politici tohle ajdontnou vívilsíí používali častěji, svět by se stal přinejmenším transparentnějším a podíl pravdy ve veřejném prostoru by násobně stoupl.

Taky se nám na sociálních sítích rozjely všelijaké výzvy. Mnozí a mnozí uživatelé postovali obaly desek, které pro ně byly zásadní, snímky z filmů pro ně důležitých a předávali štafetu dalším. Mně tu štafetu nikdo nepředal, což je jedině dobře. Ten úkol zveřejnit řadu obrázků, které je zapovězeno nějak dál popisovat, může totiž být docela záludný. Jeden z nich sestavuje především vlastní obraz a ten je potřeba dostatečně pečlivě „kurátorovat“. „Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi,“ opakovalo se kdysi. Dnes už to ale takhle nestojí. Pro nemálo uživatelů představuje podobná facebooková výzva příležitost ukázat se tak, aby naplnili představu, již o sobě sami chtějí vytvořit. To kurátorování se snaží předjímat reakci, složit z deseti obrázků nějaký žádoucí dojem. Velice inspirovaně na tuhle módu (plus ještě na trend postování fotek uživateli upečených dobrot) zareagoval filmový publicista Tomáš Stejskal, který udělal seriál snímků nejdůležitějších flákot svého života. Neexistuje totiž zpravodajský feed, který by zásadně nevylepšil snímek pořádně prorostlého bůčku.