Komentář Martina Weisse

Nagygate by se Babišovi nestala

Komentář Martina Weisse
Nagygate by se Babišovi nestala

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když pátráme po tom, co se to za posledních pět let stalo, můžeme snést i několik následujících střípků: V roce 2013 policie obvinila tři poslance za to, že měli údajně přijmout úplatek ve formě tzv. trafik. Měli přijmout místa v dozorčích radách za to, že odstoupí a nebudou blokovat snahu Nečasovy vlády o zvyšování daní.

Nebylo to jediné vyšetřování, kde policisté vzali určitý řetězec událostí a vyložili ho způsobem, který byl, shovívavě řečeno, jen jedním z mnoha možných. Dnes je to již zcela zapomenuto, ale ÚOOZ pod dozorováním olomouckých vrchních státních zástupců tehdy taky začal vyšetřovat, zda nebylo trestným činem odvolání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. A taky, zda zda nebylo trestným činem naopak taky případné nejmenování Lenky Bradáčové pražskou vrchní státní zástupkyní.

Ne že by to bylo bezprecedentní. Ještě předtím soud řešil, zda nelze považovat za korupci zmínky tehdejšího lídra Věcí veřejných Víta Bárty o půjčce svým poslancům. A nebylo to ani naposled. V roce 2016 Ištvanovci pro změnu začali šetřit, zda samotný záměr policejního prezídia reorganizovat policii není trestným činem.

Lze si představit, že to všechno mohly být trestné činy. Poslanci Fuksa, Šnajdr a Tluchoř by sice nikdy nevstoupili do revolty proti premiérovi, nebýt jeho záměru zvyšovat daně. A jejich případné přijetí míst v dozorčích radách, honorovaných níž než poslanecké platy, by bylo zvláštní korupcí. A premiér má právo kdykoli iniciovat odvolání kteréhokoli ministra bez udání důvodů. Stejně jako není ministr spravedlnosti povinen jmenovat tu kterou osobu vrchní státní zástupkyní. A není nikdo jiný, kdo by měl organizovat policii, než policejní prezídium a ministerstvo vnitra. Všechny ty akce nesly znaky toho, čemu se říká politika či výkon státní správy. Jistěže za určitých zvláštních okolností mohly mít charakter korupce. I po čtyřech lze dolézt tam, kam lze dojít po dvou.

Policie ovšem nenahlížela touto optikou zdaleka na všechny případy, kde by se dala vidět analogie. Nepamatujeme si je a nepřipomínáme si je právě proto, že je ta optika v demokracii absurdní a nepřirozená a absurdní. Ale pro pořádek: Když byl 10. července 2013 jmenován předsedou vlády Jiří Rusnok, již tehdy se říkalo, že má ambicí stát se guvernérem ČNB – pro policii by nebylo problémem si vyšetřovacími úkony tuto jeho ambici ověřit. Jeho přijetí premiérské funkce bylo možné chápat jako službu prezidentovi Zemanovi vzhledem k tomu, že Zeman předtím odmítl jmenovat premiérku, která disponovala většinou v Poslanecké sněmovně, a dostal se tak za hranice dosavadních ústavních zvyklostí. Ne všichni, kteří připadali v úvahu a byli osloveni, byli ochotni nést ódium spoluúčasti na ústavním polopuči – to by rovněž bylo ověřitelné vyšetřovacími úkony – výslechy, odposlechy prezidenta a tak dále. Příští rok skutečně Zeman jmenoval Rusnoka členem bankovní rady a posléze guvernérem. Rusnok si zde vydělá přes tři milióny ročně. To je méně, než by si mohl vydělat v soukromém sektoru, ale ve srovnání s odměnou člena dozorčí rady, jež měla být korumpující pro někdejší poslance ODS, to je slušná částka.

Neprošvihne se zde promlčecí lhůta?

Nestojí za prověření, zda tím, že se státní zástupce Ištvan nechal 25. července 2013 přijmout prezidentem Zemanem a vyjádřit si od něj podporu, nevznikl mezi nimi nezdravý vztah zakládající konflikt zájmů? Vždyť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman se nedávno odmítl sejít s prezidentem vzhledem k probíhajícímu vyšetřování v Lesní správě Lány.

V posledním týdnu pak policie měla možnost zjistit z mediálních zdrojů, že existuje důvodné podezření, že premiér v demisi se snažil nátlakem a výhrůžkami přimět k rezignaci šéfa GIBS. Tato instituce může v životě trestně stíhaného premiéra sehrát svou roli. Nadto tam byly další doprovodné okolnosti hodné zvláštního zájmu. Premiér měl podle Murínova tvrzení nabízet, že v případě dobrovolného dostoupení by se to obešlo bez skandálu. Jinými slovy, byl buď ochoten vytvořit umělý skandál, anebo naopak cosi skandálního zamlčet. Premiér se nadto při parlamentních interpelacích šířil o jakýchsi podáních od olomouckého vrchního státního zastupitelství na Úřad vlády. Není jasné, zda jejich obsah mohl legálně znát a mluvit o něm. Dále se šířil o kontrole ministerstva financí v GIBS. Opět není jasné, zda měl o takové nominálně nezávislé kontrole vědět či ji nařizovat.

Kde je policie a státní zastupitelství?

Tam, kde Rekonstrukce státu, Nadační fond proti korupci a další podobné iniciativy, jež v době pádu Nečasovy éry zažívaly svou zlatou éru – nikde.

Myslím, že tu jde o víc než jen o krátkozrakost, pokrytectví či nízké zájmy zmíněných. Tehdejší protikorupční hysterie sice měla na veřejnost nemalý dopad, ale sami aktéři dost možná nechápali správně jeho povahu.

Po vypuknutí Nagygate, pádu vlády a implozi ODS bylo mezi zmatenými straníky tehdy možné zaslechnout názor, že správná vláda by něco takového nedopustila. Nepodřídila by se policii a hlavně by vyšetřování nenechala tak daleko dojít. Včas by provedla potřebné personální čistky v policii. Politika „rozvázání rukou policii“ a vyšetřování korupce „padni komu padni“ byla chyba, říkaly tyto názory. „Pustili jsme otěže moci z rukou,“ zněla diagnóza a obžaloba.

Byla velmi cynická a amorální. Ale nebyla taky technicky vzato pravdivá?

Ani Miloši Zemanovi, ani Andreji Babišovi nikdo nemůže vytýkat, že by jevili známky ochoty pustit otěže moci z rukou. Třeba lidem – ne všem, ale nezanedbatelné části – imponuje právě to. Pojem populismu je v poslední době nadužívaný a zneužívaný a je snadné se někom posmívat ve stylu: Co to je, ten váš populismus? Má podle vás vláda dělat to, co lidé nechtějí? A tak podobně. Ale populismus je termín a nějaký obsah má. Jedním z jeho znaků je, že slibuje skutečné vítězství. Liberální režim je frustrující v tom, že vítězi nikdy nedá moc nad vším, Vždy tu bude opozice se svými procedurálními právy, soudy a podobné instituce, nezávislá média a nepohodlní menšinoví občané se svými právy, kteří budou dál existovat a chovat se v rozporu s volebním programem vítězné strany.

Zeman i Babiš dávají najevo, že se těmito nedobytnými částmi systému nechají vázat co nejméně. A některým lidem se to líbí. Víc než boj proti korupci. A víc než nějaký GIBS.