Ve chvíli, kdy by Západ potřeboval být jednotný a sladěný víc než kdykoli jindy od druhé světové války, se Evropa s Amerikou dostaly na hranu ostřejšího obchodního konfliktu, než jaký hrozil za časů Donalda Trumpa. Linie střetu zájmů a nedorozumění jsou dvě. Obě přinesly velké krize současného světa. Tažení za bezuhlíkovou ekonomiku, s ním související energetická krize a vysoká inflace. Ty krize doléhají na celý Západ. Na Evropu ale podstatně silněji než na Ameriku. V důsledku těchto tří krizí jsou ceny energií v Evropě násobně vyšší a průměrné zdražování v Evropské unii si stojí k tomu ve Spojených státech v poměru 11,5 procenta ku 7,7 procenta.

Zákon proti zdražování

Do této vypjaté situace se po odstřižení od ruského plynu staly Spojené státy se svým zkapalněným plynem (LNG) jedním z klíčových dodavatelů strategické suroviny do Evropy. Tím jí v kritické době výrazně pomohly. Jenže zároveň vyvolaly v Evropě kritiku za to, že jí LNG prodávají násobně dráž, než za kolik ho nabízejí doma. „Nepovažuji za úplně přátelské, když nám prodávají jejich LNG za cenu třikrát až čtyřikrát vyšší než na domácím trhu. To je dost dvojí standard ve chvíli, kdy moc dobře vědí, že Evropa nemá jinou možnost než požadovanou cenu platit,“ prohlásil koncem října francouzský prezident Emmanuel Macron. Německý ministr hospodářství Robert Habeck si jen stěžoval, že by od Američanů čekal „víc solidarity“. Macron zvedl i další linii a obvinil Spojené státy z nové vlny protekcionismu Z toho, že chrání své vlastní výrobky daňovými úlevami.

Nebylo to nic úplně nového. Zvýhodnění amerického zboží pod titulkem „Buy American“ provozují Spojené státy v některých strategických oborech už nějakou dobu. Zákon The Buy American Act byl přijat už v roce 1933 za prezidenta Hoovera a ukládá americkým veřejným institucím, aby v zakázkách dávaly přednost domácím dodavatelům. Spojené státy ho časem musely mírně upravovat, aby byl v souladu s pravidly o volném obchodu Světové obchodní organizace. Vždy se ale týkal jen veřejných institucí, nijak nezvýhodňoval americké firmy v obchodu mezi soukromníky. To platilo až do letošního dubna, kdy se Spojené státy rozhodly pro svou vlastní verzi evropského Green New Dealu. Administrativa Joea Bidena se rozhodla propojit boj s inflací s cestou k bezuhlíkové ekonomice. Prosadila daňové úlevy pro všemožné investice do zelné ekonomiky. Pod podmínkou, že budou od amerických dodavatelů. A samozřejmě i od dodavatelů ze zemí, s nimiž mají Spojené státy uzavřené dohody o volném obchodu. Jde především o Kanadu a Mexiko.

Donald Trump sice při svém tažení za výhodnější obchodní podmínky pro Američany rozboural Severoamerickou zónu volného obchodu (NAFTA), obratem ji však nahradil nahradil pro Američany výhodnější USMCA (dohoda mezi Spojenými státy, Mexikem a Kanadou). Američané tudíž mohou se slevou na daních nakupovat i kanadské a mexické zboží. Nikoli ale zboží z Evropské unie. Jednání o volném obchodu mezi oběma břehy Atlantiku známé jako Transatlantická obchodní a investiční dohoda dohoda (TTIP) se nikdy nedotáhlo do konce. Zbrzdila ho taková témata jako evropské obavy z geneticky modifikovaných potravin. U nás se při vyjednávání této dohody rozjely fámy ve stylu, že to zničí farmářské trhy. Takže volný obchod mezi Evropou a Amerikou stále chybí.

Proto do daňových úlev nebylo zařazeno evropské zboží. Obří balík slev z daní se jmenuje Inflation Reduction Act, zákon na snížení inflace. Právě daňovými úlevami má srazit cenu „zeleného“ zboží. Počítá se, že daňové úlevy by v příštích letech měly dosáhnout 369 miliard dolarů (přes 9,2 bilionu korun, částka na úrovni výkonu české ekonomiky téměř za dva roky). Je to skoro dvakrát větší částka než v Evropě tvrdě kritizované německé dotace na snížení cen energií, které mají dostat i velké firmy. Berlín na nich chce vyplatit 200 miliard eur (5,5 bilionu korun). Rozdíl mezi Američany a zeměmi Evropské unie je ale v tom, že na jedné straně Atlantiku se rozdávají dotace a kompenzace, přímo se přerozděluje přes stát. Ve Spojených státech Bidenova administrativa nabízí slevy z daní. Nejdřív si ty peníze musíte vydělat, abyste mohli slevu využít.

Pro evropský byznys je to ale zásadní ohrožení. Prakticky to má fungovat tak, že když si koupíte elektromobil značky Tesla, dostanete slevu na dani. Pokud si ale pořídíte elektromobil třeba od Volkswagenu nebo Audi, na žádnou slevu nárok nemáte. Totéž platí pro další vybrané „zelené“ zboží. Americké věci proto budou výrazně levnější než evropské. Když k tomu připočteme fakt, že američtí výrobci mají násobně levnější energie než jejich evropští konkurenti, znamená to pro evropský průmysl obrovskou ztrátu schopnosti konkurovat. Pro řadu zemí včetně Německa jsou právě Spojené státy nejdůležitější obchodní partner pro vývoz. Země Evropské unie jsou největším dovozcem do Spojených států. Obrovský přebytek v obchodu s Německem byl jedním z důvodů, proč se Donald Trump dlouhodobě opíral do Evropské unie a žádal snížení cel na americké zboží.

Do toho přišel v dubnu americký zákon na snižování inflace, který přinesl novou vlnu protekcionismu. Evropě, která měla s energetickou krizí, válkou na Ukrajině a vysokou inflací spoustu svých starostí, trvalo až do podzimu, než výrazně zareagovala. Taktovky se jako obvykle ujal francouzský prezident Emmanuel Macron, který se na americký protekcionismus ve stylu tradice ochrany národních šampionů snažil odpovědět ochranářstvím těch evropských. Začal prosazovat alternativu v podobě „Buy European“ (Nakupuj evropské). S tím narážel u méně ochranářských evropských státníků. Minulý týden se Macron vypravil do Bílého domu za Joem Bidenem. A získal překvapivě průlomový slib amerického prezidenta.

„Můžeme udělat vylepšení, která budou znamenat, že pro evropské země bude jednodušší podílet se na inflačním zákoně. Bude je ale potřeba připravit. Nikdy jsem nechtěl, aby z programu byli vyřazeni naši spojenci, kteří s námi spolupracují. To opravdu nikdy nebyl záměr. Evropa je zpátky na palubě. Chceme v Americe vytvořit nová místa v průmyslu. Ale ne na úkor Evropy,“ prohlásil Biden po jednání s Macronem. Program by podle něho měl být rozšířen nejen na země, které jsou s Amerikou v zóně volného obchodu jako Mexiko a Kanada, ale na všechny spojence. Zatím je to Bidenům slib, který, jak správně říká, je teď potřeba odpracovat. Změnu zákona na snížení inflace bude potřeba prosadit v Kongresu, kde už po nedávných volbách mají většinu nikoli demokraté, ale republikáni. Takže začlenění evropských firem si vyžaduje i jejich souhlas.

Diskuse o výhodách pro evropské firmy přirozeně vrací pozornost zpátky k Transatlantické obchodní a investiční dohodě, která už roky leží u ledu. Vývoj posledních let ukazuje, že svět od éry globalizace míří do doby uzavírání se do oddělených bloků. Evropa si teď naplno uvědomuje, že sama prosperovat nemůže a Ameriku nutně potřebuje. Proto se přirozeně nabízí vize volným obchodem propojeného atlantického prostoru. Uzavírající se svět a zhoršující se vztahy s Čínou k tomu Evropany i Američany přímo tlačí.

Kdo vydělává na plynu pro Evropu

Ve Washingtonu Macron probíral i ceny amerického LNG pro Evropu. Tady je ale na prvním místě otázka, kdo ty ceny zvedá. Mezi exportními cenami z amerických přístavů a evropskou referenční cenou, za niž se plyn obchoduje v nizozemském uzlu TTF, jsou totiž obrovské rozdíly. Kdo je za ty vysoké ceny zodpovědný? Dlouhodobé kontrakty s americkými dodavateli LNG mají totiž podepsané velké evropské firmy. Ten vůbec největší má francouzská společnost TotalEnergies. Web Politico v článku Proč je levný americký plyn v Evropě tak drahý? dochází k přesvědčivému závěru, že ho z velké části zdražují evropští obchodníci. Cheniere Energy je jedním z největších amerických těžařů. „Devadesát procent z toho, co vytěžíme, prodáváme přes prostředníky. Našimi největšími zákazníky jsou ty největší evropské energetické firmy Enel, Endesas, Naturgys, Centica a Engie,“ vyjmenovává největší západní obchodníky s plynem Corey Grindal, viceprezident Cheniere, firmy, která letos prodala sedmdesát procent své těžby do Evropy.

Upozorňuje, že průměrná cena, za niž při exportu prodává, je 115 procent ceny v Henry Hub, odkud se vyváží, plus tři dolary. Přepočteno na megawatthodiny je to 33 eur. Jenže ve stejné době už je cena ve zmiňovaném evropském referenčním bodě TTF 119 eur za 1 MWh. Kdo ten rozdíl inkasuje? Něco je jistě cena dopravy. Ten rozdíl je ale násobně vyšší. Aby evropští politici nezjistili, že kritizují Ameriku za nesolidární ceny LNG, které ale ve skutečnosti ženou vzhůru obrovskými maržemi evropští obchodníci. Velmi často národní šampioni svých zemí jako francouzský Total nebo Engie. To ukazuje, jak obrovský problém bude v Evropě v hledání nového funkčního modelu trhu s energiemi. Ty jsou na jedné straně vysoce strategickým bezpečnostním zájmem a na druhé by v ideálním případě měly být velmi konkurenčním podnikáním, srážejícím cenu co nejníž. V této chvíli to zjevně nefunguje a velcí národní energetičtí šampioni na krizi velmi vydělávají. Emmanuel Macron by si měl stěžovat nejdřív u nich, teprve potom ve Washingtonu.