Zprávy o tom, že v Havaně a snad i v jiných kubánských městech vyšli lidé do ulic a protestovali proti vládě, volali, že chtějí svobodu, a mávali vedle svých vlajek i americkými, jež jim tu svobodu pořád ještě symbolizují, už asi nevyvolávají tu správnou emoci.

Očekávalo se to po zhroucení sovětského bloku, jehož byla Kuba vystrčeným prstem do amerického břicha, očekávalo se to po nekonečně odkládané smrti Fidela Castra, vlastně se to čekalo tak dlouho, že už se zapomnělo, že nějaká socialistická Kuba, země, kde pořád vládne komunistická strana a oficiální ideologie je marxismus-leninismus, existuje.

Přitom jak nám ta exotická země byla kdysi blízká! Já si třeba pamatuju, že jsem záviděl všem kubánským pionýrům, že mezi ně chodí Fidel Castro, a jedna moje spolužačka byla na Kubě v pionýrském táboře a pak byla hvězdou naší školy. Všude ukazovala kubánský pionýrský šátek a odznaky a prý na vlastní oči toho Fidela viděla. Kubě se říkalo „ostrov svobody“ a očekávalo se, že se ta svoboda bude z ní šířit dál, hlavně mezi černochy, třeba v Angole a Mosambiku, kam ti kubánští instruktoři dobře zapadli.

Kubánci byli i od pohledu velmi odlišní lidé, ale měli jsme s nimi mnoho společných věcí: třeba oslovení soudruhu, brigády socialistické práce, domovní důvěrníky, materiální nedostatek, touhu po texaskách, a když přijeli kubánští pracovníci do Čech, tak jsme měli i společné pohlavní nemoci. Měli jsme také společné svaté. Čech prý v Havaně dosud narazí na starého somráka, který zná jméno Julius Fučík, což je třeba ve Venezuele zcela vyloučené. U nás se zase něco vědělo o revolučním básníkovi Josém Martím (nevědělo se nic, ale jmenovalo se tak jedno JZD) a hodně často se hrála písnička Guatanamera, kterou někteří považovali za revoluční píseň, i když je o holce, po které touží ten zpěvák, jak se na Kubánce sluší.

Ta podivuhodná česko-kubánská aliance, ve které jsme my trochu starší vyrostli, se zrodila ze společného postižení. To, co je pro nás už historií, obalující se do cukru sentimentu, je na Kubě stále v nějaké podobě realitou s rysy tíživé můry, které jsme i my sami, Češi a Slováci, pomáhali roztáhnout křídla. Vlastně i díky nám tam vládne rodově tentýž režim jako tady před dvaatřiceti lety: tytéž fráze, tentýž útlak lží a vydíráním, tatáž kultura pokrytectví a státní bídy. Postcastrova Kuba není latinskoamerická diktatura, kde je u moci junta důstojníků, se kterými není sice žádná legrace, ale nonkonformisti se bouří, nadávají, porvou se na náměstí a píší do opozičních novin. Ten režim je stále totalita sovětsko-husákovského stylu obohacená o prvky tropického šílenství. Ještě nedávno se tam nemohlo nic, lhalo se tam všude, domovníci (Výbory na obranu revoluce) donášeli na každého a vítězství pracujícího lidu pokračovalo. Je to vláda zmaru, předstírající, že je nejvyšším naplněním lidských tužeb. Moc, která si přivlastnila slova, jako je svoboda, důstojnost, vlast, aby jimi mlátila po hlavě každého, kdo hájí jejich pravý obsah. Měli bychom proto Kubáncům trochu rozumět a cítit jejich pronásledování jako kus svého vlastního, možná i své dávné viny.