Je přirozené vyčítat vládě, že na vrcholu prosperity připravuje deficitní rozpočet. Pokud ovšem jde o vládní koalici v čele s populistickou stranou ANO, pak to je, jako když se člověk rozčiluje, že voda teče z kopce. Když si Češi dovolili luxus zvolit populistu do čela státu, pak musí počítat i s tím, že nakonec zaplatí vysoký účet.

Vládní výdaje v příštím roce vyrostou o 140 miliard korun a překročí hranici jednoho a půl bilionu korun. Mandatorní výdaje, které tvoří především sociální dávky, spolu s tzv. kvazimandatorními výdaji, což jsou především platy státních zaměstnanců, se vyšvihnou nad hranici jedné pětiny hospodářského výkonu země. Jak informují rozpočtové dokumenty, většina peněz půjde na rekordní zvýšení penzí o víc než 900 korun, platy ve veřejné sféře vyrostou o 7–15 procent. Která populistická nebo levicová strana by s tím nesouhlasila. Také proto včera zdvihla pro rozpočet 2019 ruku pohodlná většina poslanců.

Je možné se rozčilovat, že něco takového není fair zvláště vůči mladším generacím a těm, kteří pracují v soukromém sektoru. Budou odvádět stále více peněz prostřednictvím DPH nadmíru zvýšené během krize a také prostřednictvím daně z příjmu, která roste zvláště u nižších příjmových skupin pomocí tzv. studené progrese. Přesto na případné nářky existuje jedna odpověď: Co jiného měl premiér Andrej Babiš dělat?

Běda populistům, kteří neplní sliby

Vyhrát volby populistickou kampaní se považuje v dnešní Evropě za salonfähig, tedy za přijatelný postup i v nejkultivovanějších společnostech. Oblíbený výklad poslední krize má totiž v základě stížnost, že na záchranu bank a finančních spekulantů byly použity peníze střední třídy a zvláště těch nejchudších. Teď je proto nezbytné přilepšit také těm, kteří boj s krizí financovali. Běda ovšem těm, kteří takové sliby vyslovili a později je odmítli plnit. Francouzský prezident Emmanuel Macron rozčílil většinu národa, že prvními daňovými úlevami pomohl opět těm nejzámožnějším a ty chudé postihl ekologickou daní. Pouliční bouře vyvolal také maďarský premiér Viktor Orbán návrhem zákona, který umožňuje prodloužit přesčasy až na 400 hodin za rok. Dalo by se říci, že Orbán chápe svou odpovědnost. Pokud se mají Maďaři v životní úrovni přiblížit Západu, pak si na to musí nějak vydělat, a co mohou dělat jiného, než nabídnout svou pracovní sílu zahraničním investorům? Měl však vědět, že tohle od něj voliči nechtěli.

Český premiér Babiš má mnohem slabší pozici než jeho maďarský kolega. Zatímco Orbán současnou krizi nepochybně ustojí, Babišovi by tak rozsáhlé protesty mohly zlomit vaz. Už dnes čelí trestnímu stíhání a hrozbám Evropské komise na zastavení všech dotací, jeho ministryně Klára Dostálová nedokáže uspokojivě vysvětlit, jak rozdělovala peníze na reklamu, neuvážená rozhodnutí ministra Dana Ťoka zablokovala před svátky nejdůležitější dopravní tepnu republiky. Navíc se prezident ve sněmovně opírá o nevypočitatelné komunisty. Když dnes vánočními dárky v podobě slev na jízdném pro seniory i mládež a mimořádných dotací zemědělcům posiluje svou oblibu u těch, kdo ho volili, i blahovůli komunistů, pak jde o strategické rozhodnutí, které upevní jeho kabinet. Třeba by se opozici líbilo, kdyby začal s rozpočtem pracovat stejně odpovědně jako třeba Macron nebo Orbán, postupoval by však proti svým bezprostředním zájmům.

Co bude potom

Proto se debata o rozpočtu nemusí zdržovat populistickým rozhazováním desítek miliard. Stejně budou rozházeny. Tématem se stává udržitelnost závazků státního rozpočtu do příštích let. V tomto ohledu může premiér argumentovat tím, že ze širšího pohledu na tom jsou české veřejné finance lépe než většina členských států Evropské unie. Je pravda, že se poslední dobou sestavují schodkové státní rozpočty, přesto nakonec bývá celková bilance veřejných rozpočtů nad nulou. Loni patřilo Česko do skupiny devíti zemí s pozitivním výsledkem. Zároveň tradičně patří mezi jiných devět zemí, které drží státní dluh pod čtyřiceti procenty HDP. Jedním rozpočtem s přestřelenými výdaji se na tom zase tolik nezmění. Proč tedy nezlepšit finanční situaci penzistů a těch, kteří teprve vstupují do aktivního ekonomického života? Samozřejmě mohou nastat určité potíže, až přijde krize a příjmy rozpočtu neporostou tak rychle jako dnes, případně neprostou vůbec. Češi ovšem mají rezervu v tom, že jejich dluh dosahuje pouze 40 procent HDP. Sousední Rakousko má dvojnásobný dluh a také nemá potíže, aby mu někdo půjčil za snesitelný úrok.

V tom se však argumentace zadrhává. Je pravda, že řada zemí východní a jižní Evropy utrácí, pokud jim na to někdo půjčí. Ovšem tato hranice je níže, než u západních států, které mají větší důvěru investorů, že peníze časem vrátí. Právě proto se Bulhaři nepouštějí přes hranici zadlužení 30 procent, pobaltské země a Rumuni přes 40 procent a země Visegrádu přes padesát procent. U Česka není jasné, kde leží hranice, za kterou už bude obtížné sehnat další půjčku bez toho, že se začne platit nepříznivý úrok. Češi dosud sledovali stejnou politiku jako třeba Dánové nebo Holanďané, kteří by si mohli půjčovat víc, ale drží se určité rozpočtové kázně, která předpokládá dokonce pravidlo, že se kvůli splácení dluhů může klidně zastavit ekonomický růst. Rozhodnutím o rozpočtu 2019 Česko mění strategii a politikou půjčit si, kolik to půjde, začne testovat hranici, za níž už jsou nepřijatelné úroky. „To se nám to hoduje, když nám lidi pučujou peníze,“ říkal už feldkurát Otto Katz z Osudů dobrého vojáka Švejka. Okamžik pravdy ovšem přijde. Stačí počkat, až ekonomika zpomalí.