V sobotu bylo čtvrtého června, to znamená přesně osmdesát let ode dne, kdy po atentátu zemřel zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Akorát tento rok byla sobota, zatímco tehdy byl čtvrtek. Na Kobyliské střelnici se popravovalo tradičně večer, toho dne v půl sedmé, a zemřelo šest lidí – paradoxně to byl jeden z nejnižších denních přírůstků zastřelených za celou dobu poprav mezi třicátým květnem a čtvrtým červencem. Nejméně jich bylo v předvečer protektorova úmrtí, dva. Naopak nejvíc mrtvých přinesl poslední den poprav: sedmdesát dva.

Sídliště Ďáblice dlouhodobě bývá vnímáno jako jedno z nejkrásnějších českých sídlišť. Je drobné, přitom urbanisticky velkorysé, nabízí vynikající pokrytí služeb, dopravy i školských, kulturních či volnočasových potřeb, domy stojí daleko od sebe, prostor dýchá, všude dostatek zeleně, vzrostlých stromů a veliký les.

Na druhé straně Ďáblic na severním okraji sídliště odehrávaly se následky atentátu: tehdy ještě na venkově u vsi Kobylisy tam – v zadní části někdejší c. a k. vojenské střelnice, kde stávaly konírny, kde se bystřily armádní jízda a pěchota a kde za první republiky cvičily také vojenské kapely, ale i členové Sokola a různých měšťanských spolků – byli nacisty popravováni našinci za napomáhání atentátu nebo za jeho schvalování. Kobyliská střelnice se proto již roku 1945 stala pietním místem (byť nadále sloužila i československé armádě), o třicet let později byla přeměněna na Památník protifašistického odboje, za další tři roky získala status národní kulturní památky.

Je to cudné muzeum, za masivními betonovými vraty leží louka oddělená od sídliště vysokými přírodními valy. Na úpatí jednoho z nich stojí vysoký dřevěný kříž s trnovou korunou a tyčí se nad sochou plačící nahé ženy, které se říká Nepokořená vlast. Za louku pod úrovní země jsou odkryty někdejší terčové střelecké jámy a terčové mechanismy, zpřístupněné při rekonstrukci areálu v letech 2015 a 2016. Napříč památníkem vede bílý kamenný chodníček, podél nějž stojí bronzové pamětní desky se jmény pěti set čtyřiceti popravených na jaře 1942…

Postaví-li se k nim návštěvník čelem, chtě nechtě má před očima kromě jmen nebožtíků ještě dva paneláky, mezi nimiž se památník rozkládá. Oba domy čítají každý deset vchodů a dvanáct pater, za roky svých návštěv je dávno mám sečtené. Bezděky mě totiž pokaždé napadne, že represivní moc by tady dnes neměla velkou práci pobít několik stovek lidí – vždyť obyvatele kolika vchodů by stačilo vytahat z bytů? Dvou? Nanejvýš tří? Snad jsou to nevhodné myšlenky, ale těžko se jim bránit na místě pro našince tak nezvyklém. Na rozdíl kupříkladu od Varšavy, znovu postavené na troskách města zmizelého v průběhu světové války, kde vzpomínky někdejších událostí samozřejmě vylézají ze zástavby v rytmu sorely, u nás mnoho takových míst nenajdeme.

Sám žiju poblíž Kobyliské střelnice celý život, přesto pro mě stále představuje kuriózum. Jako malého mě strašily zdejší těžké a chladné betonové prvky a současně jsem z babiččina a mámina vyprávění chápal, že se tu stalo něco obzvlášť zlého. Jako dospělý chodím na střelnici naopak rozjímat a jsem schopen prostát za její branou hodiny. Všímám si, jak s ní jdou dohromady místní, a nemohu nevidět, že ji využívají jako prostor víc odpočinkový než vzpomínkový.

V zimě tu děti sáňkují – všímavějšími kolemjdoucími napomínány, že výskat se tu nesluší, a že když už nelze nesjíždět zdejší valy, bylo by jistě vhodnější zdolávat je z jejich vnější strany, nikoli zevnitř šusem kolem kříže k vyvalenému dámskému pozadí Nepokořené vlasti. Na jaře je louka, na niž lidská noha náhle vstupuje spíše zřídka a s uctivým rozechvěním, plna květů jako žádná jiná tráva v okolí – však to taky všude vrčí a bzučí, protože hmyz má pré. V létě děti jezdí u kašny před branou na koloběžkách a cachtají po sobě vodou. A vzduch podzimu prolíná vůně jablek, pod jejichž zralou tíhou kloní se mateřské stromy blíž nad střelecké jámy. Ovoce však nikdo netrhá, zřejmě přece jen v bázni před pietou, a tak se sladké pachy mísí s kvasem padavek.

Znovu (pokolikáté už?) čtu jména zastřelených a postojím u těch, která se dotýkají mého života: generál, ministerský předseda a odbojář Alois Eliáš, univerzitní profesor, zakladatel Společnosti přátel Lužice a odbojář Josefa Páta, novinář, sportovec a odbojář Evžen Rošický, lékař, spisovatel, filmař, čelný představitel avantgardy Vladislav Vančura… nejlepší z nejlepších.

Byl zavražděn 1. června 1942 a kolega Jaroslav Seifert napsal mnohem později o onom večeru ve svých vzpomínkách Všecky krásy světa: „Seděli jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.“ Žádný jiný tak významný umělec v Kobylisích neskonal.

Stojím tu, na poli válečném, a i dík kulatému výročnímu datu spisovatelova úmrtí si uvědomuji, že znovu nastal poslední měsíc školní docházky, to období výjimečné proměny fysis českého člověka, jež není pro slaboučké kouzelníky: „Mnozí odvážlivci, když se octli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným.“ Rovněž letos bude léto zajisté alespoň chvílemi rozmarné. Ostatně nedaleko odtud je plovárna (i takovými službami disponuje sídliště Ďáblice) a vzhledem k ročnímu období již má otevřeno. Když procházím okolo a prohlížím si několik prvních rozcapených návštěvníků, uvědomuji si s vděčným přitakáním Vladislavu Vančurovi také to, „jak je krásné býti kadeřavým“.