Počet lidí nakažených wuchanským koronavirem roste exponenciálně a stejně tak rychle roste i počet obětí nebezpečné nemoci. Letadla nelétají, lidé necestují, obchody se zastavují, svět se uzavírá před Čínou a Čína před světem. Poměry se tak rychle do normálu nevrátí a o to naléhavější jsou otázky, co se vlastně v říši středu přihodilo. S jistou nadsázkou se koronavirus označuje za čínský Černobyl.

Doktor Galén dnešních dnů se jmenuje Li Wen-liang, je očním lékařem ve Wu-chanu a patří k prvním odborníkům, kteří na koronavirus upozornili. Byl jedním z osmi lékařů, kteří si už koncem prosince povšimli, že jejich pacienti trpí chorobou dýchacích cest, jež nápadně připomíná nemoc vyvolanou koronavirem SARS. Třicátého prosince popsal Li svou zkušenost na internetu, ovšem ještě téhož dne v noci byl předveden na policii, vyslechnut a donucen k podpisu prohlášení, podle kterého zveřejnil falešné údaje a ohrozil veřejný pořádek. Pak se dlouho nedělo nic, případně jen v přísném utajení, protože státní správa komunistické Číny věřila, že smrtící virus potlačí rychleji, než se o něm veřejnost dozví. Až dvacátého ledna to v Pekingu vzdali a premiér Li Kche-čchiang varoval před epidemií domácí a světovou veřejnost. Lékař Li se stal v očích obyčejných lidí hrdinou a zároveň protagonistou zpráv světových agentur. O minulém víkendu dokonce zveřejnil policií vynucené prohlášení a otevřeně kritizoval postup úřadů. Podnikl tyto kroky z relativního bezpečí, z izolované místnosti na jednotce intenzivní péče, protože se sám nakazil od pacientky a zřejmě nakazil i své rodiče.

Také díky wuchanskému lékaři teď může čínská a světová veřejnost každý den zjišťovat počet nakažených a obětí. Od osmadvacátého ledna překročil denní počet nakažených hodnotu tisíc a počet zemřelých dvě desítky. O minulém víkendu se už denně nakazilo přes dva tisíce lidí a zemřelo přes padesát. Proti tomu stojí dvě zprávy, které mohou svět do jisté míry uklidnit. Počet lidí nakažených mimo Čínu osciluje mezi deseti a dvaceti denně, proto si také mohl šéf Světové zdravotnické organizace (WHO) Tedros Adhanom Ghebreyesus dovolit první pochvalu postupu pekingských úřadů. Karanténa pro padesát milionů obyvatel provincie, v níž leží Wu-chan, prý byla dostatečným opatřením, „bez ní by byl počet nakažených mimo Čínu mnohem vyšší,“ míní Ghebreyesus.

Zároveň experti oslovení deníkem New York Times odhadli, že epidemie nepatří k těm, které se přenášejí extrémně rychle, protože jeden pacient obvykle stihne nakazit dvě až tři další osoby. Jde tedy o rychlost v intervalu mezi obvyklou chřipkou a neštovicemi. Zároveň je smrtelných případů pod třemi procenty nakažených, zatímco na SARS nebo španělskou chřipkou umíral každý desátý a na potíže způsobené dalším koronavirem MERS nebo ebolou každý třetí.

Wuchanský koronavirus zatím nezpůsobil katastrofu, a proto převládá mezi odborníky mínění, že dopady na zdraví obyvatelstva nepřekročí obvyklé epidemie tohoto století, například prasečí chřipku, která prošla světem přesně před deseti lety. Proto WHO dosud nedoporučila zastavit obchod s Čínou, proto také politikům vyspělých států Evropy nebo Ameriky stačí nařídit běžnou preventivní ochranu obyvatelstva a pak se třeba v rámci vládního marketingu vypravit na letiště vítat občany, kteří se vládními letadly vracejí z „místa smrti“, tedy z návštěvy Wu-chanu.

Zázrak, kterému se už nedá věřit

Z pohledu nejvyšších představitelů Číny se ovšem už hlavní škoda stala. Jejich postup na počátku epidemie ze všeho nejvíc připomíná sovětské kolegy, kteří se v dubnu 1986 nejdřív snažili zamlčet, že došlo k výbuchu atomové elektrárny. Nakonec se světová veřejnost o katastrofě dozvěděla a ke všemu ještě každý pochopil, že centralizovaný stát jinak než zamlčováním nedokáže reagovat na kolaps, který svým nepořádkem sám způsobil. Tím definitivně padl mýtus o schopnosti sovětského režimu konkurovat na poli technologií vyspělému kapitalismu.

Teď podobné fiasko prožila Čína. Nebezpečného viru si musel všimnout až obyčejný oční lékař a režim byl efektivní jenom v tom, jak ho dokázal umlčet. Také komunisté z Pekingu ovšem museli nakonec přiznat, že v Číně řádí epidemie, a tím zároveň připustit nemohoucnost režimu i bídnou úroveň místního zdravotnictví. Wuchanský koronavirus mohl expandovat ze zvířat na lidi pouze v prostředí, které má potíže s hygienou. Návštěvníci Číny, kteří se náhodou dostanou z velkolepých moderních měst na zaostalý venkov, tím nemohou být překvapeni, ovšem příběh epidemie připomíná celému světu, že technologický tygr a nejsilnější ekonomika blízké budoucnosti sdílí některé parametry s nejzaostalejším světadílem, tedy Afrikou. „Jsme všichni úplně vyčerpaní, ale šťastní. Konečně zase v Evropě. Dobrý pocit,“ řekl jeden z pasažérů letadla, které nabralo ve Wu-chanu 282 Evropanů, při mezipřistání na vojenské základě ve Francii. Tím popsal elementární zkušenost cizince, který považoval za ohrožení života jenom fakt, že bude vystaven péči asijských lékařů. Vůči čínským zdravotníkům to není úplně spravedlivé, protože jich je v přepočtu na obyvatele sedmkrát méně než v Evropě.

V podtextu tomu rozumí každý. Je možné obdivovat Čínu, že také ona prožívá zásluhou industrializace civilizační vzestup. Její výkony berou dech i řadě občanů vyspělých zemí, ovšem koronavirus připomněl, že Čína stejně nemůže být světovým lídrem, protože v některých rozměrech společenského vývoje ji nikdo nebude chtít napodobovat. V mnoha důležitých oblastech může trvat celé století, než se Číňané dostanou na úroveň zemí, které svou průmyslovou revoluci zažily už před 150 lety a od té doby své sociální systémy průběžně budují. Nemluvě o tom, že v zemi svírané restriktivním komunistickým režimem se cesta k lepšímu nehledá vždycky snadno.