V pamětech Křik Koruny české připomíná Václav Černý, že represivní akce zavedli nacisté sice proti celému našemu národu, vyhlazovací akce však jen proti dvěma jeho složkám – proti inteligenci a proti bývalému důstojnickému sboru: hodlali zlomit národní páteř mravní a národní páteř brannou. A tento fakt se nějak cestou ztratil. Aniž si jej národ uvědomil. Ze slov profesora Černého promlouvá bolestný pocit nevděku a nedocenění jistěže vůči sobě, ale i vůči těm obětem, které šly na smrt kvůli věrnosti národu, republice a přísaze, kterou složily. Právě tahle věrnost byla po uchvácení moci komunisty přitěžující okolností, ba zločinem. Komunistický režim věděl, že právě v těchto lidech má potenciální (a často skutečné) nepřátele, a mstil se jim právě za jejich odvahu.

Dalo by se říct, že celá vrstva nekomunistického odboje, kam až na výjimky důstojníci náleželi, byla po únoru 1948 znevážena, bagatelizována, odsouzena k zapomenutí: ti přeživší byli často znovu perzekvováni, ti mrtví byli ještě víc mrtví. Trvalo to prakticky po celé období, takže po roce 1989, když se věci přece jen napravovaly, udělovali prezidenti republiky vysoká státní vyznamenání in memoriam prakticky neznámým lidem.

Byl mezi nimi i armádní generál Bedřich Homola (1887–1943), který dostal Řád bílého lva v roce 1998 od prezidenta Václava Havla. Přebíral ho vnuk Zdeněk Homola. A ten se rozhodl, že dědečkovi, kterého nepoznal, musí i on splatit dluh. Výsledkem je kniha Generál Bedřich Homola. Vrchní velitel Obrany národa. Zakázaný hrdina. Není to v pravém slova smyslu historiografická práce, a asi o to ani neusilovala, i když k ruce byl autorovi známý historik Jan B. Uhlíř, který napsal úvodní stať a několik doplňkových textů. Hlavní hodnota knihy je v dokumentech, které jsou s životem a činností Bedřicha Homoly spojeny. Jsou to fotografie rodinné, civilní, příležitostné, i „oficiální“ v uniformě, řády a vyznamenání z první republiky a pak z let 1945 až 1948, kdy popravený generál byl ještě oceňován. Je tu přepsán deník z ruského zajetí, který si budoucí legionář psal v roce 1915. Zajímavé jsou propriety z doby jeho služby v prvorepublikové armádě: tehdy vysoká šarže musela mít šavli, Homola si tu svou přivezl z Ruska – stejně jako manželku Galinu, jejíž žádost o milost „Vůdci a říšskému kancléři“ je zoufalým pokusem obměkčit bestii. A pak hned následuje faksimile „dopisu na rozloučenou“, který Homola psal před popravou 5. ledna 1943 na cele smrti v berlínské věznici Plötzensee: klidným a vyrovnaným tónem se v něm obrací na manželku a syna Olega, o němž se krátce předtím dozvěděl, že byl propuštěn ze Sachsenhausenu, kde byl internován s osmi sty dalšími studenty po 17. listopadu 1939. To je jediné, jak píše, co ho mrzí, že už se s nimi na tomto světě nesetká: „Neboť jsem se na shledání s vámi těšil. Ale i tak děkuji milostivému Pánu Bohu za vše, co mi v životě dal, bylo toho věru mnoho, jeho milost jest veliká a věřím, a že mi bude milostiv, až stanu dnes před ním.“ A dopis končí významně lakonickou větou: „O mé oběti nepíši, jest samozřejmá. Gen. Homola.“

Vlastně přehlížíme v jedné knize jeden lidský osud, který je zároveň i obrazem dějin první poloviny dvacátého století, tedy mimořádně dramatické a vypjaté doby, ve které se osvědčovaly charaktery obzvlášť náročným způsobem. Češi během těch řekněme padesáti let prošli zkouškami, jejichž výsledky dosud vzbuzují polemiky, a to i dost vášnivé. Rozhodně ale nelze říct, že by postrádali hrdiny. Jen se stalo, že v dalších desetiletích zčásti sami sebe přesvědčili, že vlastně moc hrdinů neměli – a co horší, že je ani nepotřebují. Homola patřil k té části národa, která by pravděpodobně na tuto rezignaci hleděla s nepochopením, možná údivem. Jejich vztah k vlasti a národu byl v dobrém slova smyslu nekomplikovaný a přímočarý. Existovaly samozřejmě případy, jako byl Emanuel Moravec (ale i jeho případ nebyl černobílý a svou roli tam sehrálo zoufalství a zklamání), a pak jistě i tací, kteří se, jak píše Černý, „úmyslně z odboje vyzuli“. Ale mezi důstojníky prvorepublikové armády zcela převládal postoj, že se za vlast bojuje a že se za ni nasazuje život. Tato armáda byla relativně dobře připravená a ochotná bojovat i v situaci, kdy ji opustili smluvní spojenci. Ještě v okamžiku, kdy po Mnichovu prezident Beneš skládal funkci, vyšel z hlavního štábu poslední pokus se bránit Němcům. Není pochyb, že Bedřich Homola by v takovém případě patřil k těm, kteří by do takové možná ztracené bitvy šli s odhodláním a bez váhání. Neměli příležitost, možná jsme pak ztratili víc.

Příběh Bedřicha Homoly je vzorový. Narodil se 2. června 1887 v rolnické rodině v Bělči nedaleko Karlštejna, do školy chodil v blízké Litni, na měšťanku v Hostomicích, německy se naučil na škole v Bílině, maturitu složil na průmyslovce v Praze. Pracoval pak ve stavebních podnicích, rok také v Zemunu na druhé (slavonské) straně Dunaje u Bělehradu. Vojnu si odkroutil jako jednoroční dobrovolník, což byla přípravka pro rakouské poddůstojníky. Od jinošských let byl náruživým sokolem, což je patrné na jeho „nabušené“ postavě rýsující se na fotografiích pod uniformou: ještě v 45 letech vytáhl ze stoje spatného stojku. Do války narukoval v září 1914. Už v prvním měsíci byl na ruské frontě zraněn, vrátil se po roce v hodnosti poručíka: v září 1915 byl znovu zraněn a zajat. V únoru 1916 se přihlásil do legií. S nimi prodělá celé tažení Sibiří, vrátí se přes Vladivostok, Singapur, Cejlon, Suez a Terst v dubnu 1920, to už se svou chotí, Galinou, jejíž celá rodina (otec byl ředitel metalurgických závodů v Kyštymu, městě na jihu Uralu) byla bolševiky vyvražděna. Nejen proto byl Homola přesvědčený antikomunista, ale i citově založený rusofil.

Jeho cesta do řad nově budované armády pak byla zcela přirozená: v roce 1921 byl podplukovníkem, po absolvování válečné školy zástupcem velitele akademie v Hranicích na Moravě, od roku 1925 plukovníkem generálního štábu, velitelem 27. pluku v Olomouci, pak v Kroměříži, v roce 1929 brigádním generálem, od roku 1935 divizním generálem a velitelem Velké Prahy.

V roce 1938 je převelen na Slovensko, které se na jaře 39 mění v horkou půdu. Ve snaze zabránit připravovanému odtrhnutí vydá 9. března 1939 pražská vláda Rudolfa Berana povel, aby byl dán „průchod zákonu“, což je dáno realizovat generálu Homolovi. Vyhlásí na Slovensku výjimečný stav a nechá internovat předáky Hlinkovy gardy. Akce je provedena, ale je od začátku odsouzena ke krachu. Slovensko se odtrhne a Homola je ve slovenském (nejen) nacionalistickém výkladu líčen jako „pučista“.

On byl však především voják věrný republice, odhodlaný v tom pokračovat. Okamžitě po obsazení zbytkových Čech a Moravy 15. března se u generála Josefa Bílého, to už je zpátky v Praze, zapojí do činnosti organizace Obrana národa. Se zmíněným Josefem Bílým, generály Hugem Vojtou, Sergejem Vojcechovským a Aloisem Eliášem vytváří tzv. Radu starších, která začne budovat ilegální organizaci. Homola se stane velitelem Velké Prahy a od začátku se připravuje na boj. O tom, že přijde, nepochybuje a dělá vše pro to, aby byl úspěšný. V březnu 1940 jsou zatčeni generálové Bílý a Vojta (později popraveni), Homola se stává hlavním velitelem celé organizace. Přechází do ilegality, má falešné dokumenty, krycí jméno Ataman. Skrývá se na Berounsku, Hořovicku, Rakovnicku a v Praze, je v rádiovém spojení s Londýnem, jeho nejbližšími spolupracovníky jsou „tři králové“ Balabán, Morávek a Mašín. V říjnu 1940 je málem dopaden při razii gestapa v hájence ve Skřeži u Radnice na Berounsku. Na poslední chvíli se mu podaří vyskočit z okna a utéct do lesa. Skrýval se pak v jiných hájovnách, což pozoruhodně svědčí o statečnosti českých lesníků. Stále plánuje a připravuje povstání, neboť věří v obrat a konec války: v listopadu 1941 ohlásil do Londýna požadavek na 25 tisíc pušek (!), 900–2700 lehkých kulometů, 20–30 tisíc ručních granátů, 2 až 3 milionů nábojů. Pokud to nebylo blouznění, musela za tím být víra, že jsou k boji připraveny desetitisíce českých mužů. Ale tehdy nejspíš měla reálný základ. Vedle německých nacistů považuje za největší nebezpečí komunisty, kteří mají být eliminováni právě rychlým vítězným povstáním.

Koncem roku, po nástupu Heydricha, se smyčka stahuje: zatčeno je prakticky celé velení Obrany národa, 31. prosince 1941 je večer dopaden na rohu náměstí Krále Jiřího a Vinohradské i generál Homola. Je uvězněn a v září 1942 odsouzen berlínským lidovým soudem k trestu smrti, 5. ledna 1943 večer popraven gilotinou. Pár hodin předtím napíše svým blízkým již citovaná slova: O mé oběti nepíši, jest samozřejmá.

Generál Bedřich Homola. Vrchní velitel Obrany národa. Zakázaný hrdina. Autor: Zdeněk Homola. Vydalo nakl. ZHOLA, Praha 2021. 174 str.