Krize na polských hranicích jako test EU

Evropa pod útokem

Krize na polských hranicích jako test EU
Evropa pod útokem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Běloruskému autoritářskému vůdci Alexandru Lukašenkovi se podařilo uměle vyvolat migrační krizi na hranicích s Polskem a Litvou. Jeho plán byl jednoduchý. Přímými lety dopravit migranty z Blízkého východu, hlavně Iráku a Sýrie, a pak je poslat přes hranice do Evropské unie. Výsledkem je, že jen minulý měsíc Polsko zaznamenalo 17 tisíc pokusů o nelegální překročení hranice. Polsko i Litva postavily na běloruských hranicích plot, vyslaly do oblasti posily a vyhlásily výjimečný stav.

Sám Lukašenko se mstí za sankce EU. Ty přišly nejdřív loni po zmanipulovaných srpnových prezidentských volbách, kdy Lukašenko byl již popáté znovuzvolen. Druhé kolo následovalo, když běloruská vláda v podstatě unesla letadlo Ryanairu, aby mohla zatknout disidenta na palubě.

Běloruský prezident se tedy rozhodl zatlačit na EU a využít k tomu lidi jako zbraně. Svým způsobem je to geniální. Migranti platí za převoz do Minska velké peníze. Eurokomisařka pro vnitřní věci Ylva Johanssonová prohlásila, že Lukašenko si účtuje až 10 tisíc eur. Po pár dnech v hotelu je běloruské úřady posadí do autobusu a převezou na polské hranice. Migranty tam však místo volné cesty na Západ vítá žiletkový drát a polská armáda rozhodnutá nedovolit jim projít.

Je to velký test soudržnosti EU. Unie je hlavně byrokratická organizace vymýšlející směrnice s cílem sladit fungování mezi členskými státy. Nedisponuje vlastní armádou či policií. Má sice vlastní zahraniční politiku, ale členské státy ji mohou vesele ignorovat. Frontex, oficiální hraniční stráž EU, je znovu spíš koordinačním uskupením členských států. Ve výsledku to znamená, že Brusel sice může vymýšlet složité plány na zastavení migrace, ale jejich konečné provedení je na hraničních státech. Je pouze na Polácích, zda migranty pustí dál.

Teoreticky jim v tom nic nebrání, Polsko není cílovou zemí. Migranti na hranicích skandují „Germany, Germany“. Ti, kteří se dostali přes hranici, v Polsku nezůstávají, míří dál na Západ. Magazín Respekt přinesl reportáž z polské hranice. Maročan Mustafa v ní přiznává, že se chce dostat do Španělska. Kdyby Poláci chtěli, nechají migranty projít, není to jejich problém.

Bylo by to sice porušení unijních pravidel, že azylant má zůstat v první bezpečné zemi, jenže to bylo v roce 2015 také všem fuk. Tranzitní země rády nechaly migranty projít do Německa. Francouzský prezident Emmanuel Macron sice na jednu stranu tvrdě kontroloval hranici s Itálií, ale plavbám přes kanál La Manche již tolik nebrání. Někteří britští komentátoři ho dokonce nedávno obvinili z toho, že používá stejnou taktiku jako Lukašenko.

Zajímavě se tu vlastně obrací tradiční závislost v EU. Zatímco při normálním provozu je chudší periferie závislá na bohatším centru, neboť z centra na periferii plynou dotace, nyní periferie brání hranice proti přílivu migrantů, kteří se chtějí dostat do centra. Nejde jen o vztah „nových zemí“ EU s Německem a Francií. Chudší zemí na periferii chránící hranice je například také Řecko.

Ukazuje se tu rovněž nepříjemná závislost EU na autoritářských vůdcích. Ti všichni si uvědomují, že proud migrantů mohou využít jako účinnou zbraň proti Evropě. V posledních letech ochrana hranic EU funguje tak, že Brusel platí okolním státům za špinavou práci. Nejnápadnější je to v případě Turecka, kdy Unie posílá tureckému prezidentovi Recepu Erdoğanovi peníze za zajištění, že balkánská cesta zůstane uzavřena. Erdoğan pokaždé, když se zhorší vztahy s EU, začne naznačovat, že přestane dohodu dodržovat. Loni v březnu Erdoğan na chvíli své hrozby splnil, když podobně jako Lukašenko začal převážet migranty k hranicím EU, kde narazili na tvrdý odpor řecké pohraniční stráže.

Nejde jen o Turecko. EU vycvičila a platí libyjskou pobřežní stráž, bránící cestu přes Středozemní moře. Podle odtamtud pronikajících zpráv Libyjci mají málo společného s „vaším místním přátelským pochůzkářem“. Vydírání, znásilňování a mučení je prý v libyjských migračních táborech běžné. O Lukašenkovu taktiku se pokusilo i Maroko, na jehož bezpečnostní síly EU rovněž přispívá. V květnu, jako pomstu za to, že Španělsko léčilo v nemocnici vůdce hnutí za nezávislost Západní Sahary, území, které Maroko považuje za své, přestalo na nějakou dobu hlídat hranice se španělskou enklávou Ceuta.

I Bělorusko bylo příjemcem evropských peněz na boj proti migraci. Mezi lety 2015 a 2017 obdrželo vybavení na zajištění hranic v hodnotě dvou milionů eur. Lukašenko je však první, kdo místo pouhé demonstrace síly rozpoutal plnohodnotnou krizi a hybridní útok.

Perspektivně se migrace může stát formou nátlaku i uvnitř bloku. Maďarský premiér Viktor Orbán to již naznačil v nedávném rozhovoru. V interview pro rádio Kossuth se pozastavil nad unijní kritikou maďarského přístupu k migraci. „Pokud si myslíte, že je to pro vás dobré, tak si je vezměte. Maďarsko je připraveno otevřít koridor pro migranty, aby mohli pochodovat do Rakouska, Německa a Švédska.“

To Poláci nic takového nenaznačují. Přes všechny problémy, které s EU mají, poctivě střeží hranici. Jistě je to částečně způsobeno tím, že Lukašenkovu akci vnímají částečně jako útok přímo na Polsko. Zároveň se Poláci považují za jakousi poslední výspu Západu, chránící zbytek kontinentu proti nebezpečím z Východu. Po sociálních sítích tak například nadšeně sdíleli noční fotografii polských pohraničníků opatřenou popiskem „polská noční hlídka“. Je to narážka na Noční hlídku z fantasy ságy Hra o trůny, kde tento vojenský řád chrání zbytek civilizovaného světa proti nepředstavitelným hrůzám zpoza obří ledové zdi.

Zdá se, že zbytek EU si to zatím velmi dobře uvědomuje. Spor ohledně nadřazenosti evropského práva nad polským ustoupil do hlubokého pozadí. Lídři EU, kteří ještě nedávno varovali před polexitem, nyní vyjadřují jasnou, i když hlavně slovní podporu Varšavě. „Je to brutální a hanebný hybridní útok na hranice Evropské unie. EU musí konat rozhodně a jednotně,“ například řekl předseda Evropské rady Charles Michel.

Největší podpory, aspoň slovní, se Polsku dostává z nejdůležitějšího státu EU, Německa. Přestože německá odpověď na migrační krizi z roku 2015, symbolizovaná výrokem Angely Merkelové „Zvládneme to“, je mytologizovaná, ve skutečnosti ji Berlín nechce opakovat za žádnou cenu. Paul Ziemiak, generální tajemník zatím stále vládní CDU, tweetoval: „Polsko nebrání pouze polskou hranici. Brání také hranice Evropské unie. Takže Varšava má právo na solidaritu z Berlína a Bruselu.“ Německý ministr vnitra Horst Seehofer zase v rozhovoru pro Bild prohlásil: „Poláci zatím jednají korektně. Nemůžeme je kritizovat za to, že přípustnými prostředky chrání vnější hranici EU. Poláci plní velmi důležitou roli pro zbytek Evropy.“

Nejde jen o pomoc v rámci EU. Británie posílá na polské hranice 150 ženistů, kteří mají pomoci vyztužit zátarasy. Polsko zvažuje aktivaci článku 4 severoatlantické smlouvy. Jde v podstatě o jakési uvedení NATO do stavu pohotovosti.

Jenže dění na běloruské hranici také ukazuje realitu moderní masové migrace. Fakt je, že její zvládnutí vyžaduje určitou dávku brutality. Poláci využívají vodní děla, slzné granáty, fyzicky zatlačují migranty zpět. Člověk by musel mít srdce z kamene, aby mu nebylo ztrhaných, promrzlých a hladových migrantů líto. Podzimní Bělověžský prales je nehostinné místo, zvlášť pro lidi zvyklé na blízkovýchodní vedra.

Právě na soucit Lukašenko sází. Pokud nechce vyvolat opravdový vojenský konflikt, migranti sami o sobě polskou hranici neprorazí. Proto můžeme vidět u hranic velký počet dětí. A Bělorusové rozdávají migrantům slzné granáty a podobné prostředky. Doufají, že tím vyprovokují Poláky k ještě ostřejší odpovědi.

Částečně to Lukašenkovi vychází. S reportážemi z polského pohraničí, upozorňujícími na utrpení migrantů, jako by se v poslední době roztrhl pytel. Neziskovky a aktivisté zaměření na otevřené hranice tvrdí, že nejlepším způsobem, jak vypálit Lukašenkovi rybník, je pustit migranty do EU. Jako by zapomněli na sociální polarizaci, vlnu teroristických útoků (islamisté využili proud uprchlíků k proniknutí do Evropy) a růst populismu, všechno to, co vyvolala poslední migrační vlna. Zároveň se však Lukašenkovi v zemi hromadí uprchlíci, kteří si začínají uvědomovat, že byli podvedeni. Zhruba 480 Iráčanů to již zabalilo a vrátilo se domů. V pátek polští pohraničníci hlásili klid, protože Bělorusové přesunuli uprchlické tábory dál od hranic. Otázka je, zda se Lukašenkovi podaří udržet proud migrantů, nebo jestli dřív EU povolí nervy.

Nejslabším článkem, přes slova na podporu Poláků, se zdají být Němci. Kancléřka na odchodu Angela Merkelová si přes hlavy polské vlády volala o krizi s Lukašenkem, pro kterého to bylo malé diplomatické vítězství. Je to první Lukašenkův oficiální telefonát se západním lídrem od potlačení opozice v srpnu 2020. Spolupředsedkyně německých Zelených, kteří s největší pravděpodobností usednou v příštím kabinetu, Annalena Baerbocková zase prohlásila, že „humanitární organizace musejí být okamžitě vpuštěny do uzavřené příhraniční oblasti“.

K dění na východní hranici EU ještě musíme připočíst fakt, že část expertů se domnívá, že je to jen zástěrka, jež má odvrátit pozornost od ruské akce chystané proti Ukrajině. Moskva v posledních dnech koncentrovala u ukrajinských hranic 100 tisíc vojáků. Nejspíš je to jen strašení zbraněmi, ale je také pravda, že Lukašenko by si svou akci nedovolil minimálně bez tichého souhlasu Vladimira Putina. Rusko rovněž navrhlo „turecké řešení“, tedy peníze za zastavení migrace, pro Lukašenka, čímž jen ukázalo, že tady běží o obří vyděračskou akci.

Jak patrno, hranice Evropské unie jsou velmi nestabilní. Jejich uzavření je do velké míry závislé na režimech Unii nepřátelských. Na bělorusko-polském pomezí se ukáže, zda se EU nechá vydírat, nebo si začne své hranice hlídat sama.

24. listopadu 2021