Nedávno skončený singapurský summit přinesl novou výraznou ukázku toho, co nové už tak úplně není: Donald Trump má rád autoritářské vůdce. Na summitu G-7 častoval vůdce partnerských demokratických zemí výrazivem, jež si politici vyhrazují pro své nepřátele („Kanada nám vrazila dýku do zad“; jeho poradce dokonce řekl, že pro lidi, kteří udělali to, co udělal kanadský premiér, je „vyhrazeno zvláštní místo v pekle“.). Zato pro mladého Kima nemohl nalézt dost slov chvály a obdivu. „Je to tvrdý chlap. Když převezmete vládu nad tvrdou zemí plnou tvrdých lidí od svého otce (…), je mi jedno, kdo jste, když to dokážete ve 27 letech, to by dokázal jen jeden z deseti tisíc,“ řekl Trump v rozhovoru po návratu. Dokonce dodal, že „když mluví, jeho lidé stojí v pozoru. Chci, aby mí lidé dělali totéž“, a lidé se dohadovali, jestli to myslel žertem, nebo vážně.

Je to zcela v linii Trumpova obdivu pro divokého filipínského prezidenta se zálibou v rychlých popravách narkomanů, s jeho obhajobou prezidenta Putina a koneckonců s jeho dávným schvalováním zásahu na náměstí Tiananmen v Číně v roce 1989.

Zázrak se nestal, Trump zůstal Trumpem. Američtí demokraté postavili tak mizernou kandidátku, že řada Američanů hlasovala pro Trumpa ne kvůli těmto autoritářským, v zásadě antiamerickým tendencím, ale navzdory nim.

Ale jak už to s Trumpem často bývá, jeho divočejší stránka maskuje jistý obecnější trend.

Cílem celé korejské diplomacie Bílého domu není zneškodnit severokorejské jaderné nebezpečí změnou režimu. To možná dřív obhajoval John Bolton, než se stal Trumpovým národněbezpečnostním poradcem, ale dnes to prosazovat nemůže. Cílem je zneškodnit jaderné nebezpečí zcela opačně – přesvědčením mladého Kima, že do povahy jeho režimu mu nikdo nebude mluvit. Rozptýlit jeho obavu z možného „libyjského“ osudu – každý diktátor na světě si pamatuje, jak se Muammar Kaddáfí vzdal jaderných zbraní a jak dopadl.

To, co působí anomálně, je spíš návrat k historickému normálu. V posledních desetiletích jaksi stále existovaly národní státy a velmoci se svými zájmy, ale mezinárodní diplomacie se tvářila, že její zásadní prací je vynucování univerzálních standardů a práv, kodifikovaných v mezinárodních dohodách. Státy zdůvodňovaly své (často tradiční) chování v rámci tohoto paradigmatu. Oblíbená byla například maxima, že dva demokratické státy spolu nikdy neválčí. Její zvlášť namyšlenou verzí pro éru vrcholného neoliberalismu byla teorie amerického komentátora Thomase Friedmana, že dva státy, v nichž fungují restauranty rychlého občerstvení McDonald’s, spolu nikdy nepůjdou do války. Přestože ji Friedman zformuloval v roce 1996 a empiricky ji vyvrátily války v Jugoslávii hned za dva roky, dlouho to nijak neohrožovalo jeho status vyhledávaného prestižního komentátora. Ve skutečnosti jí ale časem věřili už právě jen novináři a komentátoři.

Stačí si poslechnout, jakým způsobem novináři Trumpovi při jeho autoritářských vyznáních kontrují. Bývá zoufale intelektuálně chudý. Zpravidla řeknou nějakou větu, v níž se vyskytují slova „porušování lidských práv“. Často opakují jak kolovrátek, že „Putin zabíjí novináře“. Ano, Trumpova reakce – „my taky zabíjíme lidi a děláme nebo jsme dělali řadu špatných věcí“ – je šokujícně nehorázná a nepřijatelná. Ale ta chudoba jeho oponentů je taky znepokojivá. Omezuje se na abstrakce a zjednodušení. „Putin zabíjí novináře“ lze obhájit jako zjednodušující zkratku, ale je neudržitelná jako doslovná pravda. Ruský režim funguje subtilnějším způsobem a popsat ho by si žádalo hlubší a podrobnější znalosti, jež dnešní typický komentátor nemá. Pak už zbývá jen abstrakce „porušování lidských práv“, jež, tak jako všechny abstrakce, nikoho ve skutečnosti nebere za srdce. Lidská práva se derou na jazyk, když schází, co říct jiného.

Možná i proto, že jejich prominentní místo v zahraničněpolitickém uvažování je vlastně historicky efemérní. Svět se zjevně vrací ke klasické diplomacii, jak se praktikovala po vestfálském míru: to, jak si státy vyřeší své interní problémy, jaká je povaha vztahu mezi vládcem a obyvateli, do toho zvnějšku nikomu nic nebylo. To, co bylo tehdy primární – „čí panství, toho víra“ –, bylo extendováno z náboženství i do jiných sfér.

Ne že by nějaké univerzální principy nehrály v mezinárodních vztazích roli. Británie by nevymýtila v 19. století mezinárodní obchod s otroky bez hlubokého křesťanského přesvědčení, že je to nesprávné. Ale bylo to jejich přesvědčení, jež se rozhodli otrokářům vnutit silou, a ne apelovat na jejich lidskoprávní cítění.

Koncept lidských práv se naplno prosadil až ve 20. století a má pro nás zvláštní význam vzhledem k českému disentu a roli, kterou hrál při znovunastolení demokracie. Disidenti se při své práci dovolávali helsinských dohod. Ty byly podepsány v roce 1975 a ve svém tzv. třetím koši zavazovaly signatářské země k určitým lidskoprávním slibům, jež umožňovaly jistou míru onoho obávaného „vměšování do vnitřních záležitostí“, jež rádi frekventují mluvčí všech ministerstev zahraničí autoritářských zemí. Američané a Západoevropané tehdy dohodám nepřikládali velký význam. Přistoupili na ně, protože nechutné uznání železné opony vyměnili za jiné ruské zahraničněpolitické ústupky. „Vyměnili jsme je za sovětsko-německou dohodu, vyměnili jsme je za Berlínskou dohodu a pak jsme je vyměnili ještě za zahájení odzbrojovacích rozhovorů,“ jak to později formuloval Kissingerův poradce Helmut Sonnenfeldt. Lidská práva tam nikde moc nefigurovala. Bylo věcí kreativity disidentů a následné vnímavosti některých západních politiků, že se závazky třetího koše podařilo proměnit v diplomatickou páku.

Ale i tak se za lidskými právy často skrývalo něco jiného, tradičnějšího. Pokud třeba západní tlak dosáhl propuštění nějakých disidentů z vězení, šlo o konkrétní lidi, kteří si to svým postavením a činností vysloužili. Abstraktní princip lidských práv v tom nehrál nezastupitelnou roli. A pokud někteří disidenti opravdu tvrdošíjně tvrdili, že jim jde jen a jen o lidská práva, a ne o politiku, nevěřil jim ani domácí režim, ani západní politici. Nevěřili tomu ani někteří z nich samotných, ale považovali za účelné se tradiční rétoriky držet. Někteří tomu skutečně věřili, ale ty pak vývoj spíš nechal stranou.

Starost o lidská práva se díky DNA naší revoluce a osobě prezidenta Havla stala jakýmsi trademarkem naší diplomacie. Bylo by bláhové ji opouštět, ale je třeba mít na vědomí, co to je – právě ten trademark.

Ve skutečnosti v ideál lidských práv téměř nikdo nevěří. Západoevropané, kteří Trumpa kritizují za jeho ignorování lidských práv a Izrael za jeho omezování práv Palestinců, sami provozují podlézavou politiku vůči Íránu, jež je zcela prosta jakéhokoli konceptu lidských práv.

V politice založené na lidských právech by se taky našlo stejně neúspěchů jako úspěchů. Barmská vůdkyně Aun Schan Su Ťij se stylizovala či byla stylizována do obhájkyně lidských práv v západním smyslu. Poté, co se dostala k podílu na moci a začala svou autoritou krýt teror vůči Rohingyům, musel si příznivec lidských práv přiznat, že se mu barmská hrdinka příliš nepovedla.

S tím, jak moc a vliv Západu klesá, se taky ještě může zhoršovat konkrétní kodifikace lidských práv v mezinárodních dohodách. Komunistické a socialistické státy se do nich dlouhá léta snažily propašovat pozitivní, sociální práva; jiné země zase svůj světonázor. V Pákistánu trestní zákon stanovuje za znesvěcení Koránu doživotní vězení a za urážku proroka Mohameda i trest smrti. A Pákistánci to nepovažují za omezení lidských práv, ale za jejich vylepšení. Islamofobie by v jejich ideálních představách takto měla být trestána všude.

V diplomacii bude hrát čím dál větší roli příslušnost k civilizačním celkům a jejich kultuře. Uvnitř, v jejich rámci budou uznávány různé principy, ale budou to jejich partikulární principy, ať už jim budou říkat univerzální, nebo ne (i v době helsinských dohod spolu sice Západ a sovětský blok vedly studenou válku, ale sovětský svět byl bastardským potomkem téhož osvícenství jako Západ). Proto si Brusel vždy troufne na Polsko a Maďarsko i na Izrael – protože takříkajíc patří do rodiny. Dál budou existovat lidskoprávní aktivisté, ale ti budou prostě apelovat na solidaritu s konkrétními trpícími lidmi. Nebude mezinárodní instance, jež by byla povinna na jejich apely reagovat. Už i několik vlivných lidí, jež nelze obvinit z antihumanismu, nadhodilo, že mezinárodní humanitární právo je třeba přehodnotit. Příčinou migrační krize v Evropě není západo-východní rozdíl ani neschopnost evropských zemí dohodnout se ani nedostatek solidarity ani Německo. Příčinou je neschopnost říci a uvést do praxe, že všichni lidé, kteří mají podle práva nárok požádat o azyl, sem nemůžou přijít.

Mimo hranice vlastní civilizace to ale bude jiný příběh. Tam se meze nehoráznému lichocení a surovému vyhrožování, často krátce po sobě a vždy v zájmu dosažení nějaké výhody, klást nebudou. Tak, jak to dělá Trump.