Ode dneška se život v Česku o trochu víc přiblíží tomu, nač jsou lidé v téhle zemi zvyklí. Mimo jiné se otevírají zahrádky u restaurací a hospod, máloco je tolik typické pro české jaro a léto, tolik příjemné, tolik v dobrém slova smyslu normální. Jenomže předpověď počasí vysedávání na zahrádce zrovna nepřeje, dalších pár dní to má být ještě horší. Symbolické. Nějaká normalita totiž zatím na dosah není a hned tak nebude. Spíš se v příštích týdnech bude usazovat nějaká nová podoba normality. Zdejší společnost – podobně tomu je v jiných zemích – zvolna vyráží na cestu neznámým terénem.

O koronaviru a nemoci, již způsobuje, se jistě ví víc než před dvěma měsíci, rozhodně se ale zdaleka neví všechno. Hodně lidí se na ni vybavilo takovou či onakou sadou pouček, silně rezistentních vůči faktům. A ty mantry, jež ve veřejném prostoru repetitivně znějí, mohou působit bezobsažně. Kolikrát už člověk slyšel, že je potřeba uvolnit všechno a chránit ohrožené. Jak bude ta ochrana probíhat? Jinak než izolací?

Těch ohrožených není zas až tak málo – seniorů, cukrovkářů, lidí s hypertenzí a dalších. Jak dlouho tu ochranu budou potřebovat? Jestli by jejich možnosti rozšířilo, kdyby šťastnější zbytek chodil na ulicích s rouškou, klidně ji nosit budu... Odkud se bere jistota těch, kdo v evropském či světovém kontextu mluví o spoustě nakažených, kteří zemřeli jen „s covidem“, nikoliv „na covid“?

Sebejisté předpovědi toho či onoho jsou často spíš vyznáním víry než projevem snahy zapojit se do racionální debaty. Jistě je to pohodlnější, snad i snesitelnější než přiznat si nevědění. A každý si taky může věřit, čemu chce. Někdo jedněm studiím, někdo jiným studiím, někdo konspiračním teoriím, jiný vládním stanoviskům. V podtextu velké části těchhle vyznání víry je také potřeba fixovat svůj veřejný obraz coby člověka vědoucího. „Jestli je něco horšího než epidemie koronaviru, tak je to epidemie blábolu,“ povzdechl si včera na sociálních sítích biochemik a prorektor UK Jan Konvalinka. Spíš než k epidemii, tedy náhlému a prudkému rozšíření se, blábolu, dochází k jeho kontinuitě.

Po nástupu pandemie jsem se v komentářích víckrát dopustil jednoho omylu – předpokládal jsem, že ve zrychleném koronavirovém čase si lidé, kteří – ze zájmu či z profese – rádi a často zaujímají stanoviska, budou dávat trochu větší pozor na to, co píšou nebo říkají. Protože situace se vyvíjí rychle a stejně tak rychle se může ukázat, že se člověk v tom či onom pořádně mýlil. Ale mýlil jsem se především já, pokud vůbec k nějakému přibrzdění debaty došlo, bylo jenom krátké. A po něm se debatéři svižně rozřadili na značky a pustili se do výroby názorů. Zprvu možná vnímali pandemii jako nečekaný střet s něčím nečekaným a neznámým, rychle ho ale vměstnali do svého dlouhodobého narativu. Kdo vždycky tvrdí, že média lžou a vytvářejí virtuální realitu, popisoval koronavirus jako podobně virtuální a uměle vytvořený, kdo měl dřív sklon šířit konspirační teorie, šířil je i dál, kdo snadno propadal obavám z blížícího se konce, pokračoval v tom i při téhle příležitosti, kdo byl oddaným stoupencem současné vlády, hájil vládní stanoviska, kdo obdivuje prezidenta Trumpa, hájil ho dál, kdo ho upřímně nesnáší, připisoval mu za rozšíření pandemie primární vinu.

Každý z toho mohutného proudu protichůdných informací zaujatě lovil střípky, které odpovídaly narativu vytvořenému dávno předtím, než pandemie začala. Asi se nedalo čekat nic jiného. Protože ty narativy – příběhy o světě a roli vypravěče v něm – jsou články víry, nepotřebují být konfrontovány s fakty, naopak – pravdivost nějakých tvrzení, relevanci zjištění či faktů jde vždy určit výhradně na základě toho, zda takovému či onakému narativu odpovídají. Připustit něco jiného, ohrozit svůj narativ, znamená ohrozit sebe, obraz sebe sama, s nímž je člověk ztotožněný a chce, aby ho tím způsobem vnímali i ostatní. Takové narativy, příběhy i jejich vypravěči a zároveň hrdinové ovšem velmi rychle začnou působit banálně a nudně. Možná bychom si o sobě a světě mohli vyprávět nějaké lepší historky, protože příběhy mají moc svoje vypravěče proměňovat ke svému obrazu.