komentář

Velké britské dobrodružství začíná

komentář
Velké britské dobrodružství začíná

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Dnes v jedenáct večer britského času, u nás o půlnoci, Spojené království formálně opustí Evropskou unii. Podle zastánců brexitu v Británii nastane ráj na zemi, země osvobozená od okovů Bruselu se vznese k bájným výšinám krále Artuše a zlatého věku královny Alžběty I. Podle odpůrců odchodu z EU naopak nastane doba temna, kdy se Británie propadne někam do doby kamenné, zhasnou všechna světla a vládu převezmou fašisté.

Přes všechna slova o historické příležitosti či naopak zatracení je pravděpodobné, že další osudy Británie nebudou nijak dramatické. Představy o království nebeském na zemi i o společenském úpadku jsou značně přehnané. Nejpravděpodobnější verze je ta, že Británie zůstane zhruba na svém. Nelze vyloučit mírný pokles ani mírné ekonomické zlepšení, ale nic, co by působilo jako historická událost nejvyššího řádu.

Přes všechny analýzy možností Británie uspět ve světě mimo EU se zapomíná, že to nikdy nebylo čistě o ekonomii. Brexitáři nazývají dnešek dnem nezávislosti Spojeného království. To je samozřejmě přehnané, Británie nikdy neztratila svou suverenitu. Přesto odpůrci EU cítili, že odevzdala do Bruselu příliš mnoho svých pravomocí.

Dá se to srovnat s jiným slavným bojem o nezávislost. Zejména britští historikové nikdy neopomenou poznamenat, že američtí kolonisté se pod vládou matičky Británie měli náramně dobře. Životní úroveň v rozlehlé Americe byla vyšší než v přecpané Británii a daně nižší. Zároveň zavedení nových daní, po kterých by kolonisté stejně platili méně než Britové, bylo zamýšleno především jako příspěvek ke společné obraně. Britské impérium chránilo budoucí Američany před indiány a především Francouzi, očekávat, že přispějí, bylo logické. Američané se nakonec oficiálně nevzbouřili kvůli nutnosti nových daní, ale kvůli faktu, že byly uvaleny bez jejich souhlasu. Heslem americké revoluce bylo „žádné zdanění bez zastoupení“.

Stejně tak Britové měli pocit, že prostě příliš mnoho věcí rozhodují v Bruselu anonymní úředníci bez jejich možnosti něco ovlivnit, případně že jejich političtí lídři jsou přehlasováváni. Britové se neměli v EU špatně, jejich historická zkušenost jim však napovídala, že kontinentální Evropa je svazuje. Jeden z argumentů brexitářů o překonání možných budoucích těžkostí byl „zvládli jsme druhou světovou válku, zvládneme i tohle“. To vždy vyvolávalo pobavení u eurohujerů, nejhorší konflikt v dějinách a dobrovolný odchod z mezinárodní organizace je přece jenom něco jiného. Jenže je v tom zrnko pravdy. V roce 1940 Británie stála proti nacismu sama, a nakonec zvítězila, zatímco kontinentální Evropa padla. Evropská integrace vždy byla poháněná touhou svázat evropské země tak, aby další takový konflikt nebyl možný. Británie tuto potřebu neměla. Válku vyhrála i díky svému neevropskému impériu a USA. Proto byla v EU vždy jen jednou nohou.

V určitých ohledech Brity určitě čeká nepříjemné vystřízlivění. Mnoho regulací a pravidel, které jim otravují život, nejsou bruselské provenience. To, že v Londýně nesmíte vyjít na ulici s ničím ostřejším, než je lžíce, není nařízení EU. Stejně ani šílené monitorování sociálních sítí britskou policií, hraničící až s cenzurou, není výmyslem Bruselu. Britští politici se již nebudou moci schovávat za EU, ale budou se muset postavit problémům čelem. Což nakonec může jen prospět.

Po prosincovém vítězství Borise Johnsona otázka brexitu do velké míry zmizela ze stránek novin. Přehlušily ji závažnější kauzy, jako byl třeba rozchod Harryho a Meghan s královskou rodinou. Hlavní eurospory se točily okolo toho, jestli Big Ben má v momentu odchodu slavnostně odbít, a kolem upomínkových brexitových padesátipencí. Eurohujeři se na sociálních sítích neshodli na tom, zda mají odmítnout nové padesátipence jakkoliv používat, či zda mají uspořádat happening, při kterém je obřadně nahází do Temže.

Přes symboliku události se až tak moc okamžitě nezmění. Nastává přechodné období, kdy se Británie zavázala ve velkém stále následovat EU. To má poskytnout čas k vyjednání permanentní dohody o vztahu mezi EU a Británií. Pokud se to nestihne do konce roku, nastává brexit bez dohody. Dá se tak očekávat, že jak se bude blížit prosinec, nervozita bude stoupat a brexitová sága zase nabere na obrátkách.

Výsledek vyjednávání samozřejmě nezáleží jen na Britech. Postoj EU bude zásadní. Při formálním schvalování rozvodové dohody v europarlamentu EU ukázala dvě tváře. Na jednu stranu europoslanci po schválení dohody dojemně zapěli Tak dávno již, na druhou stranu se místopředsedkyně europarlamentu Meiread McGuinessová na britské poslance hrubě obořila, když jim řekla za potlesku „sundejte ty vlajky, odcházíte a ty vlajky si vezměte s sebou“.

EU se také bude muset rozhodnout, co po odchodu jednoho z nejúspěšnějších členů udělá se sebou. Europoslanec, bývalý lídr frakce ALDE a eurofederalista Guy Verhofstadt vyzval k ještě těsnější Unii. „Brexit je selháním Unie. Musíme se z něj poučit: hluboce Unii zreformovat. Vytvořit opravdovou unii, unii bez opt-inů, bez opt-outů, bez rabatů, bez výjimek. Jen poté můžeme chránit své zájmy a své hodnoty,“ napsal na Twitter.

Osud EU je s brexitem pevně svázán. Pokud se ukáže, že Británii se dobře daří i mimo Unii a že složitá eurobyrokracie, pravidla a regulace nejsou potřeba k úspěchu, začne vážně hrozit, že se organizace rozpadne nebo přetvoří v něco mnohem volnějšího.

 

 

31. ledna 2020