Vstoupili jsme zde v České republice do koronavirové krize sotva před dvěma týdny a už můžeme konstatovat, že ekonomický průšvih nás čeká veliký. Mnoho důležitých továren stojí a tento stav se bude spíš ještě zhoršovat. Průměrně v Česku z různých příčin zemře 305 lidí denně, z toho na koronovirus až dosud celkem tři – v průběhu těch prvních dvou tří týdnů. To na jedné straně berme za velký úspěch, na straně druhé zrádný virus připraví jen do konce března českou ekonomiku o cca 100 miliard korun. Jeho ničivý potenciál na lidské aktivity je obrovský. Neúměrný. A současný způsob boje s ním je proto dlouhodobě neudržitelný. V tomto smyslu je Covid-19 mnohem horší a ničivější, než vpád německých nebo sovětských vojsk v březnu 1939, respektive v srpnu 1968.

Nejhorší na vývoji hospodářské situace je to, že nemáme představu, kdy pandemie skončí (a jak dlouho budou trvat vypjatá karanténní opatření), ale zejména, že nemáme věci ve vlastních rukou. Ani co se týče koronaviru samotného, ani co se týče výroby. Náš silný průmysl totiž exportuje kolem osmdesáti procent své produkce a na tomto enormním podílu exportu, zejména do evropských zemí, je postavena velikost firem a logistika. A z toho vyplývající vysoká zaměstnanost. Situace v Evropě je horší, někde i mnohem horší než u nás, a tak obnovení původních dodavatelských tras bude trvat dlouho, i kdybychom u nás virus nakrásně vymýtili během několika týdnů.

Koronavirus nějak zmutoval, začal účinně napadat lidi a tuto svou schopnost už neztratí. Pokud se nenajde účinná očkovací látka, bude postupně – přes všechny karantény světa - napadat další a další lidi a ohrožovat lidstvo stejně jako kdysi černé neštovice a další podobné nemoci. Dočasně potlačená pandemie se bude i po letech vracet a znovu propukat. V podstatě to znamená, že bez plošně použité vakcíny, kterou teď nemáme, nebo bez změny metodiky přístupu k viru a bez změny jeho vnímání společností, se budeme my, celá Evropa a celý svět ocitat v nových a nových karanténách. A v nových vlnách krachů.

České hospodářství pak přes veškeré úsilí dlouhodobě spadne na nějakou polovinu svého výkonu a tomu bude odpovídat i životní úroveň. Kapacitní výrobní linky často pojedou jen 1-2 dny v týdnu, anebo třeba týden v měsíci. A může být ještě hůře, protože, jak víme, kapitál sice nemá vlast, ale kapitalisté ano – a ti mohou po politických apelech svých vlád celkem snadno převést výrobu zpátky. Na pokles mezinárodního obchodu vždy více doplácejí menší a zapojenější ekonomiky (Česko), než ty s velkým domácím trhem (USA, Čína, Japonsko, Německo), v rámci jehož uzavření lze udržet i více kapacitních domácích výrob, vyšší zaměstnanost a vyšší HDP.

V této chvíli nad pesimistickou (dlouhodobou) variantou útlumu nemá v praktické rovině hospodářské politiky smysl ještě dál bádat (faktický rozpad EU, zákaz vývozu dividend, znárodnění bank, politické otevření všech potenciálních – a dnes proskribovaných - exportních linek atp.), ale má velký smysl optimalizovat vládní hospodářskou politiku pro přece jen podstatně pravděpodobnější variantu – tedy, že do několika málo měsíců se vakcínu proti koronaviru podaří nalézt a v dostatečném objemu vyrobit a plošně použít. Pak bychom stáli „pouze“ před letošním poklesem našeho hospodářství o nějakých osm set až tisíc miliard, tedy cca o 15-20 %. Jak toto krátké hrozivé období nejlépe překlenout a pokles HDP zmenšit?

Zdálo by se, že dnes už vlastně všechny vlády a všechny centrální banky na světě jsou v PRAKTICKÉ rovině keynesiánské a že tedy budou podporovat poptávku a tím i produkci a zaměstnanost. Vidíme tento postup v Číně, kde tisknou peníze historicky nevídaným tempem, v USA, kde nyní Kongres – krom mnoha jiného - na republikánský vládní návrh rozhodl „rozhazovat peníze z helikoptér“, tedy rozdat pro tuto chvíli 1200 USD na hlavu každému Američanovi, vidíme to i na úrovni Evropské centrální banky a mnoha evropských vlád, třeba té britské. Takto rozhodují státy, jejichž vlády jsou zadlužené až po uši a mají za sebou ekonomický klystýr v podobě mnohaletého kvantitativního uvolňování, tedy tištění peněz (odborně korektně: dodávaní likvidity do ekonomiky).

Je ale země, která má nízký státní dluh, která se chová navýsost obezřetně, ale která si za to nikdy v historii nic rozumného nekoupila, zato se v minulosti pravidelně střílela do vlastní nohy. Tou zemí je naše Česká republika. Posuďte sami: Krátce po roce 1918 sice naše vláda velmi dobře položila základy nového státu, ovládla teritorium, dostala pod kontrolu správu a distribuci, provedla mnoho důležitých reforem a oddělila měnu. Nicméně přivedla zemi k takové deflaci (pokles mezd i cen), k faktickému uškrcení rozpočtu, k neúměrnému posílení koruny, k dramatickému snížení obchodu a k celkové krizi, že už v červenci 1919, tedy po pár měsících, hlavní stratég těchto přeměn Alois Rašín prohrál volby a musel ze své funkce odejít. A v roce 1920 stála země dokonce na prahu občanské války.

S Aloisem Rašínem, který jinak byl brilantní organizátor, ovšem „zásadová“ venkovská hokynářská šetřící politika, tedy mentalita vedoucí na národohospodářské úrovni spolehlivě k úpadku, v českých zemích zdaleka neskončila. Deflaci a krizi jsme si my Češi chybnou měnovou a rozpočtovou (fiskální) politikou „pořídili“ ještě vícekrát. Bylo tomu tak v první polovině let dvacátých a znovu v první polovině let třicátých. Opakovaná deflace v řádu desítek procent, propady poptávky a zaměstnanosti, a z nich vyplývající hluboké krize – konkrétně na začátku třicátých let v řádu poklesu HDP o nižší desítky procent.

Za těmito poklesy byly nejen mezinárodní okolnosti, nýbrž i konkrétní domácí hospodářská a politická rozhodnutí. Stahování oběživa, umělé posilování měny, vždy vyrovnaný rozpočet. Málokdo dnes ví, že za první republiky všechny rozpočty byly koncipovány jako vyrovnané a také tak i skončily. Výpadky příjmů se řešily výhradně škrtáním výdajů. A to i v dobách Velké hospodářské krize (1929-33) a po ní, kdy bylo za obrovských výdajů nutné posilovat armádu a stavět linie pohraničních opevnění. Tehdejší hospodářská (a zejména rozpočtová) politika vlády vedla k tomu, že mnohé volné zdroje v ekonomice (pracovní síla, stroje…) nebyly ze značné části využity a země v mezinárodním kontextu slábla. Republika se zavíjela do sebe. Chyběly peníze, vláda ještě šlapala na brzdu a problémy se řetězily.

Pokud se podíváme na porevoluční českou ekonomiku, vidíme zde také několik příběhů. Prudké sešlápnutí brzdy centrální bankou ohledně nabídky peněz v červnu 1996. Nové její brzdění cestou tzv. inflačního cílování v roce 1999. A konečně politiku oslabování koruny po listopadu 2013, která sice měla svou krátkodobou logiku, ale centrální bankéři nebyli schopni ji včas opustit. Tím vychýlili konzumaci výnosů ve firmách ve prospěch majitelů takovým způsobem, že na úkor mezd nepřímo silně posílili vývoz dividend (kapitálu) z republiky a bezprecedentně navýšili devizové rezervy k užitku nikoli Česka, nýbrž všemožných spekulantů s kursem koruny. Ti dnes fakticky mají nad naší měnou kontrolu a vybírají obrovské zisky z vyšších korunových úrokových sazeb, stanovených kvůli nutnému brzdění inflace ze strany ČNB.

Centrální banka, z důvodů své někdejší avantýry a pozérství tak nyní je při svém rozhodování pod permanentním tlakem zahraničním kapitálem vlastněných obchodních bank. Další příběhy střelby do vlastních nohou pak vidíme ve vládní výrobě různých rozpočtových „balíčků“ z roku 1997 a „baťohů“ z období 2009-13, které ekonomiku domlátily do zbytečných recesí, v těch dobách ojedinělých v rámci celé Evropy…

Člověk si někdy klade otázku, proč si čeští ekonomové a politici už sto let pravidelně dělají takové problémy a takovou bolest sobě i zemi. Dobrou odpovědí nejspíš je, že česká národohospodářská tradice taková je už od zrodu českého ekonomického myšlení - od poloviny devatenáctého století. Když člověk zná některé spisy našich tehdejších největších autorit v oboru, tedy F. L. Riegera, Albína Bráfa, Josefa Kaizla, F. L. Chleboráda nebo Josefa Grubera, nemůže si nevšimnout, že Alois Rašín se svou vypjatou šetřící rétorikou jen stojí na jejich ramenou. Úvěr a dluh je pro ně pro všechny věcí velmi podezřelou – a to zřejmě vyplývá z jejich osobní zkušenosti z prostředí českého venkova. Tam při každé krizi takoví sedláci a živnostníci, kteří měli dluhy, skutečně padali na hubu a často přišli o všechno. Průmysl ne. Ten vždy vstane z popela a s úvěry, a tedy dluhy, vyroste do ještě větších výšin.

Ale dnešní ekonomický svět je světem Anglosasů, svět Číňanů, Korejců a Japonců - a tyto kultury přirozeně jedou na dluh. Spoří málo a půjčují si i na vysavač. USA už dnes mají státní dluh na úrovni 100 % HDP, tedy 20 biliónů dolarů (v angličtině trillions). Americké podniky a domácnosti totéž. Tedy na hlavu každého Američana připadá v přepočtu v průměru 4,5 milionu korun (vládních, firemních, osobních) dluhů, oproti českým pouhým cca 400 tisícům…Japonský státní dluh (o dalším ani nemluvě) činí dokonce zhruba 250 % HDP.

Co jsme z toho tradičního českého šetření, kdy měli? Mohlo by se zdát, že jsme již z našich předchozích stoletých (a hlavně z těch posledních) šetřících avantýr dostatečně vyškoleni. Ale není tomu tak. Jeden významný ekonomický expert významné opoziční strany teď řekl, že kdybychom v posledních šesti letech šetřili, měli bychom rezervu, kterou bychom teď mohli použít, jako Německo. Jenže kdybychom šetřili, nejspíš bychom měli i nižší HDP a ušetřeno navíc nic. A to Německo má kumulovaný státní dluh na úrovni 75 % HDP, kdežto Česko jen cca 30 % a v posledních několika letech jsme jej z důvodu rostoucí ekonomiky o víc, než deset procentních bodů dokonce stáhli!

Nikdo ze zemí staré EU nemá tak malé dluhy jako Česko. Jsme s odstupem v daleko nejlepší výchozí pozici, což by ten expert měl vědět. Alespoň úsporám a spoření se tedy od nikoho v zahraničí učit nemusíme. Václav Klaus zase před rokem sdělil, že „Češi si větší mzdy nezaslouží“ (zato zahraniční vlastníci kapitálu vyšší dividendy podle něj asi ano) a zrovna teď do debaty přispěl dalším zásadním výrokem, totiž že „kvůli Maláčovské revoluci nemáme finanční rezervy“. Nebude trvat dlouho a začne „vřeštět“ i Národní rozpočtová rada a mnoho dalších. Může se stát, že ve veřejné debatě i ve vládě zas převládne bolestná grimasa, a že se ukáže, že nic nového jsme se my Češi z vlastní zkušenosti nenaučili a naopak, že jsme nic starého, nepoužitelného a blbého nezapomněli. A že se střelíme znovu a pyšně do vlastní nohy. Protože dluhové premiantství nám nakonec vždycky bylo k ničemu. Dokonce, dá se v krajnosti a bez nabádání k témuž, říci, třeba ve srovnání s Polskem, že tak tomu bylo i za komunistů. Poláci na Západě tehdy svou budoucnost projedli, ale jejich nesplatitelné dluhy se po revoluci…jaksi vypařily. Dnes jsou ohledně dynamiky růstu dlouhodobě nejúspěšnější zemí bývalého Východu.

Tento svět my Češi nezměníme. Nemá proto smysl naši ekonomiku znovu ušetřit do ještě větší krize, než by musela být, jako třeba po roce 2010. Okolní svět nás v krizi vždycky stáhne dolů, ať děláme, co děláme. Nic proto zase „premiantsky“ nevymýšlejme. Dělejme zhruba totéž co Amerika, Čína nebo Británie, koneckonců možná tentokrát i Německo a ECB. Neškoďme si. A pokusme se překlenout krizi robustním rozpočtovým a měnovým by-passem dle jejich vzoru. Nic lepšího teď nemáme. Ve hře jsou „jen“ peníze, o které jde až v první řadě. A kdo bude ekonomiku škrtit, omezí míru využití výrobních faktorů a doplatí na krizi zase nejvíc.