Michel Houellebecq (65) napsal politický thriller. Aspoň to o nové knize říkali novináři. Ale přijmeme-li hledisko nejslavnějšího francouzského spisovatele současnosti, je fakt, že to oznamovali právě novináři, dobrý důvod, proč si myslet, že Houellebecq politický thriller nenapsal.

V knize se autor do novinářů opře několikrát, ostatně nejodpornější postava je novinářka Indy. Neznalost novinářů nemá podle Houellebecqa meze. Prý třeba nikdy nepochopili, co to znamená exponenciální růst. Nutno říct, že v knize se nepíše o pandemii. Domněle exponenciální růst se týká počtu asexuálů na Západě. Ale navzdory tomu, co říkají novináři, je přece jasné, že počty asexuálů nerostou exponenciálně, jen jich je na Západě opravdu hodně. A je to problém.

Na obranu novinářů je třeba říct, že když se člověk začte do románu, má skutečně dojem, že v ruce drží politický thriller. Kniha začíná popravou ministra financí Bruna Jugeho. Ale už to má jeden háček: záběry popravy stvořila moderní technologie. Ministra ve skutečnosti nikdo nepopravil. Virálně šířící se video jej jen ztraumatizovalo. I to je téma Houellebecqovy poslední knihy: internet přináší zkázu, která zasahuje politiku, vztahy, psychiku. A to je paradoxní: Média nikdy neměla menší vliv, ale nikdy nedokázala zničit tolik životů.

Kniha Anéantir nese zničení ve svém názvu. Kořenem slova je néant, nicota. Zatímco jsou všechny bezprostřední překlady slova – zničit či vyhladit – negativní, nicota nemusí být zlá. Dokonce může skýtat vykoupení, jak vědí mystici i mnohá náboženství. Ale zpočátku jde Houellebecq vstříc očekávání, a knihu lze proto číst jako další příspěvek k žánru „Západ páchá sebevraždu“. Sebezničení je patrné na několika rovinách. Demokracie přechází v postdemokracii, v níž se politici ocitají v rukou zábavního průmyslu, nadnárodních firem a sociálních sítí. Zničené jsou vztahy – lidé neumějí milovat, což zasahuje jejich těla. Reprodukci za ně převzaly příslušné kliniky.

Toto trojí zničení – politiky, vztahů, těl – sleduje Houellebecq na Paulu Raisonovi, kterému je skoro padesát a pracuje jako úředník na ministerstvu financí. Paul žije v rozpadlém vztahu s vegankou Prudence, a když začne prezidentská kampaň, účastní se jí jako nejbližší důvěrník Bruna Jugeho. Politická osa knihy stojí na Houellebecqových schopnostech sociologizujícího diagnostika. Ostatně za jednoho ze svých oblíbených myslitelů považuje Augusta Comta, autora slova sociologie i altruismus. Obojí je pro knihu podstatné.

Houellebecqova diagnostika promlouvá přímo k dnešní Francii, v níž zrovna probíhá horká část prezidentské kampaně. Politolog Dominique Reynié hovoří v souvislosti s nedávno publikovaným průzkumem pro Fondapol o „droitisation“ – tedy o příklonu k pravici. Od roku 2013 se ve Francii událo na padesát teroristických atentátů, vyžádaly si víc než tři sta mrtvých. Houellebecq tento fakt o současné Francii reflektuje tím, že v určité fázi pouští do vedení prezidentského souboje krajně pravicového kandidáta.

Uprostřed popisu kampaně se těžiště příběhu náhle přesouvá. Paul se dovídá, že jeho otec leží v kómatu. Jeho nadřízený Juge, který otci sežene kvalitní zařízení, jej okamžitě pošle za ním. Jeden z předních politiků se tedy obrací proti svým zájmům a svého nejbližšího spolupracovníka vyšle ve vypjaté době za rodinou. Nejvýraznějším členem Paulovy rodiny je již zmíněná novinářka Indy, která je parodií na moderní ctnosti. Sice žije s Paulovým bratrem Auréliem, ale přesto si ve spermabance zakoupí materiál černého muže, aby měla dítě tmavé pleti. Jak uvidíme, to, že si z dítěte vytvoří reklamní nosič na vlastní úžasnost, je to nejmenší.

Péče o otce, který po mrtvici hýbe jen víčky, je zprvu skvělá. Personál jeho ženě Madeleine dokonce dovolí, aby se k manželovi nastěhovala a starala se o něj. Jenže pak přijdou škrty a nové vedení a Madeleine, která nemá zdravotnické vzdělání, je z nemocnice vykázána. Změna se obratem projevuje na zdravotním stavu otce. Rodina je přesvědčena, že otec umírá, a navíc se zdá, že nezbývá než bezbranně přihlížet. Pacient si totiž nestačil určit opatrovníka a nyní toho není schopen. Rodina jej proto nesmí z nemocnice odvézt. Jenže ta se s tím nesmíří a cynik Houellebecq se noří do popisů rodinné odevzdanosti. Vlastně jde dál: píše románovou meditaci o stáří a nemohoucnosti, především však oslavuje sílu těch, kteří nepřijmou moderní laxnost tváří v tvář bezmoci stáří. Neřeknou si: „Prostě se s tím nedá nic dělat. Konce jsou zkrátka ošklivé, poznamenané proleženinami a samotou.“ Rodina si místo toho najme aktivisty, kteří nabízejí služby řešící problémy s uváznutím v nevhodném zdravotnickém zařízení. Aktivisté otce z nedůstojných, ale společensky a právně tolerovaných podmínek unesou a přemístí do jeho venkovského sídla, kde se o něj starají nejbližší. Konzervativec Houellebecq vzdává hold aktivistům!

A nastává první tragický zvrat. Zlomyslná Indy, s níž se chce Aurélius rozvést, se o akci doví a o únosu sepíše článek. To vede k tomu, že o zaměstnání přijde ošetřovatelka, s níž má Aurélius poměr. Paulův nejmladší bratr vinu neunese a spáchá sebevraždu. Zkáza pak stíhá zkázu. Uprchlíky plavící se na člunech k Francii povraždí neznámí pachatelé. Výsledkem je, že se liberálně orientovaní voliči semknou proti extremistickému barbarství. Ve volbách nevítězí krajně pravicový kandidát, ale showman Sarfati.

Ale to není podstatné. Politika je i v takto dramatické době neustále upozaďována, jako kdyby autor říkal, že této vyčpělé zábavě věnujeme nedůstojně mnoho času. Nejdojemnější část románu teprve začíná. Houellebecq vše završuje dokonalou love story a vlastně tím neuzavírá jen svou knihu. Jak se dovídáme z autorovy poznámky v závěru, kniha, kterou čtenář drží v ruce, má být jeho poslední.

Mezi Prudence a Paulem znovu vzplane láska i sexualita. Jistěže to není zadarmo. Zkáza je vepsána do každého štěstí, úspěchu, možná i oddechu. Uprostřed milostného vzplanutí diagnostikují Paulovi tumor. Poslední část románu se točí kolem vysilující nemoci i léčby, umírání a rozkladu. Ale teprve nyní, když je protagonista na konci sil a ustupuje od svých názorů, utkvělých představ i důležitosti, se rodí láska. Není to láska mladých krásných lidí, ale lidí středního věku, lidí zklamaných, chybujících, navíc se smrtí v zádech. Nyní se udává i ne nepodstatný obrat Houellebecqova díla: sex není vulgární, je vyjádřením spojení dvou pochroumaných těl a životů.

Recenzenti se pletou, když v knize nevidí nic než příspěvek k žánru „Západ páchá sebevraždu“. Román sice vyjadřuje autorův světonázor, ale není ideologický. Jistě, zkáza západního světa se možná odehrává. Není divu, vždyť co z toho, co zrovna existuje, neupadá? Prozatím zvítězily liberální síly. Zobrazování žen, častá slabina Houellebecqových děl, se navíc proměnilo. Již to nejsou buď jen mladé žádoucí sexuální objekty, nebo pečující kuchařky. Prudence je stejně stará úřednice jako úředník Paul, a navzdory tomu je žádoucí. Ale nejde jen o stárnoucí ženy. Uprostřed románu zazní pozoruhodná řeč odsuzující společnost, která si váží mládí a znehodnocuje stáří. Z této nihilistické perspektivy upřednostňujeme toho, kdo je tak mladý, že o něm nic nevíme a dosud nebyl schopen nic zkazit, zatímco ty, kteří se třeba něčím vyznamenali, jejichž život nese rysy pozoruhodnosti, se potápějí již tímto výkonem. Jestliže něco dokázali, stárnou; jestliže stárnou, jsou vlastně již staří.

Ale jedna červená nit Houellebecqova celoživotního díla zůstává neporušena: naděje je spjata s láskou a s láskou se pojí žena. Přirozeně to neplatí absolutně. Viděli jsme zlou Indy, kterou autor vyobrazil s rysy pohádkově zlé královny. Ale fakt je, že lze-li někde zakopnout o štěstí a smysl, bude poblíž žena. Ta je totiž – spíš než muž – schopna překonat vlastní významnost. Proto zná tajemství života. Trik tkví v tom, přijmout postupný úpadek vlastní důležitosti. Znovu se ozývá Comte: „Není možné bez ustání myslet, ale milovat bez ustání lze.“ Člověk není tvor myslící, ale milující. A blíž k lásce má prý žena.

Houellebecq, který proslul cynickým psaním zklamaného bílého muže, uzavírá své velkolepé dílo pohádkou pro dospělé. A co víc, tahle pohádka nenese pornografické rysy. Sepsal jímavou, neideologickou meditaci o konečnosti. A je to snad vůbec poprvé, co o svých hrdinech píše se soucitem, skoro s láskou. Kdybychom byli Houellebecqem a přistoupili na to, že skutečně milovat umí jen žena, možná bychom řekli, že tenhle román se čte, jako by jej napsala žena. A ani není moc mladá. Dobrá tečka za dílem údajného mizogyna.

Michel Houellebecq: Anéantir, Éditions Flammarion, 736 str.